Karola Štěpánová: Kdopak by se Dorsta bál
"Příběh se odehraje zde na tomto místě
koruna jedna přijde a dvě zmizí, to je jisté.
Nakonec všechno se zas v dobré obrátí.
Až nazrálý čas trhne opratí."
Tak zpívá Kos na závěr své zahajovací písně, v níž stručně shrne prakticky všechny dějové zvraty, které čekají diváky hry Tankreda Dorsta Málinka, bobr a král na střeše. Po české premiéře v Moravském divadle v Olomouci (1998) ji nyní uvádí brněnské Loutkové divadlo Radost v režii hostujícího Petra Nosálka.
O čem se bude hrát, se tedy řekne hned na začátku. Slova Kosí písně jsou sice místy metaforická a ne zcela jednoznačná, ale v zásadě je zřejmé, že hodní budou odměněni, zatímco na zlé čeká zasloužený a nevyhnutelný trest. A kdože je ten zlý a kdo ten dobrý, se ukáže hned v následující scéně, kdy stoprocentně, až poněkud prostoduše pozitivní Málinka obsluhuje a uklidňuje svou nevlastní matku a sestru, jejichž zloba, nevděk a vztek nezná mezí.
Koneckonců - co se dá taky čekat jiného od postav se jmény Hudra a Skuhra. Zákeřná a zlá paní Hudra a rozmazlená a líná Skuhra pošlou Málinku pro med do černého Hrůzolesa a neslibují si od toho nic menšího, než že jí tam Sova utrhne hlavu. Očekávaného prince (jak si po svém vyložily proroctví Kosí písně) by pak bez problémů získala Skuhra. Na straně zla s nimi stojí nejen jejich přímí pomocníci, jako Hřib satan a Kopřiva, ale též nezávislá Sova, kterou chtějí pouze využít, a také Málinčina přílišná dobrosrdečnost a možná i trochu roztržitost, díky nimž prostě nemůže do lesa přijít včas. To, že se s každým zastaví, jí však samozřejmě v konečném důsledku zachrání život.
Syžet pohádky je variací klasického putování za získáním pokladu (v tomto případě džbánku s medem). Onen poklad však není tím nejpodstatnějším, tím je putování samo. Putování, při němž Málinka potkává a ne zcela dobrovolně bere s sebou postupně Hrušku, Tykev, Bobra, popleteného Krále a Tajného radu, takže zpět do jejího domovského kurníku se vrací celá družina, ztmelená společným překonáním nebezpečenství lesa Hrůzolesa. V tu ránu se Hudra a Skuhra náhle ocitají v menšině a jsouce vzápětí odhaleny jako únoskyně královských dětí doslova puknou vzteky a rozprsknou se na tisíc kousků. Zato Málinka najde tatínka (v původním textu i bratra), objeví se rovněž potenciální ženich - jen maminku, která se po její ztrátě utrápila, už jí nikdo nevrátí.
Inscenace Petra Nosálka v brněnské Radosti má svižné tempo, nastolené hned na začátku v hudbě Nikose Engonidise. Jmenovitěe Kos a trio baletně laděných i ladných bělostných slepic (jimž úprava přidělila některé sloky z kosích písní) dávají úvodnímu hudebně-pohybovému číslu patřičný odpich. Ústředním scénickým prvkem výpravy Pavla Hubičky je otočný a pojízdný objekt, vlastně polorozpadlý kurník, který přes svou zdánlivou nepevnost udrží na rozkmitané střeše i vícero herců. Vizuální dominantou jsou ovšem tvarově i materiálově bohaté kostýmy téhož výtvarníka, které významnou měrou spoluvytvářejí celkový styl inscenace i charaktery jednotlivých postav. Vedle holčičí Málinky v prostých šatech a s culíky jsou paní Hudra a její dcera Skuhra s barevnými parukami a vycpaným břichem jednoznačnými představitelkami opovrženíhodných kreatur. Pohádkové postavy Hruška, Tykev a víla Lureley jsou pak ve své zdobnosti a pečlivé pozornosti k detailu přímo okouzlující. Snad jen u Bobra je škoda, že ve své "zvířecí" podobě se šnorchlem, potápěčskými brýlemi a huňatou parukou vypadá o dost impozantněji než posléze jako vysvobozený člověk.
Pro bohatost Dorstova básnického jazyka, který je velmi vzdálen jednoduchosti až prostoduchosti mnohých pohádkových inscenací, se inscenátoři pokoušejí nalézt adekvátní jevištní vyjádření. Ne vždy se jim to úplně daří, Dorst navíc předepisuje řadu obtížně uskutečnitelných scénických efektů. Například divadelní kouzlení s proměnou vody ve vílí šaty a zase zpět je poněkud těžkopádné, ale moment, kdy si Skuhra vylije na hlavu vědro plné vody, stojí za to.
Mezi vyrovnanými hereckými výkony nelze přehlédnout Evu Lesákovou ve vděčné roli Zralé hrušky, která se strhující rozkoší vyhrává jemné erotické podtexty svých replik o rostoucí potřebě býti snědena včas, respektive v pravou chvíli, přesně tak, jak to má potenciální konzument nejraději. Ve svém padoušství si pak vysloveně libuje Kateřina Rakovčíková jako veskrze zlá paní Hudra a ocenit je třeba i výkon Heleny Peškové, která hraje Málinku s takovou mírou upřímnosti, že i přes svou totální kladnost působí tato postava přirozeně.
Inscenační úprava dramaturgyně Evy Janěkové vypouští vedle postavy Hrušně a pouze zmíněného Málinčina bratra také pejska s košatým jménem Šino Taleandr, jehož repliky převzaly celkem hladce jiné postavy (i když Bobr, který o sobě tvrdí, že vyčmuchá všechno včetně medu, je poněkud netypický). Vynechání několika scén umožňuje zahrát celou pohádku bez přestávky za přijatelnou dobu o něco přesahující jednu hodinu. Menší diváci mohou být množstvím informací i rychle se střídajících scénických efektů možná až trochu zahlceni, ale díky tomu se naopak nenudí jejich dospělý doprovod. A to je základní princip dobrého rodinného představení, jímž Málinka, bobr a král na střeše v Radosti jistě je.
Tankred Dorst ve spolupráci s Ursulou Ehler MÁLINKA, BOBR A KRÁL NA STŘEŠE
Překlad: Josef Balvín, režie: Petr Nosálek, hudba: Nikos Engonidis, výprava: Pavel Hubička. Hrají: Helena Pešková, Kateřina Rakovčíková, Kateřina Mendlová, Erika Kubálková, Eva Lesáková, Eva Jurůjová, Pavel J. Riedl, Tomáš Slezák, Radim Koráb, Ivo Marták, Jana Hellingerová, Erika Stárková, Ivana Maršová.
Loutkové divadlo Radost, Brno. Premiéra 15. února 2002
