Kateřina Čejková: Loutka, jež je zrcadlem řecké duše

Během mé týdenní návštěvy v Řecku letos na jaře se mi podařilo navštívit tři loutková divadla, jedno loutkářské muzeum a zhlédnout dvě loutková přestavení. Ač to není mnoho – v Řecku je okolo 100 loutkářských souborů - pro českého návštěvníka je to výlet do exotických krajin, výlet, který snad zaujme i vás.

Mairiviny dílny
Má první loutkářská návštěva první den v Aténách směřovala do domku Mairivi Georgiadou, kde tato známá řecká loutkářka má vlastní ateliér, který nazývá „Mairiviny dílny“ Téměř v centru Atén má pronajatý jednopatrový domek, ve kterém se nachází loutkové divadlo pro děti, pracovní dílna, kanceláře a nově budovaný prostor pro větší loutková představení. Po absolvování Ekonomické univerzity v Soluni se černovlasá atraktivní Řekyně Mairivi začala zabývat tvorbou keramických soch a masek, až objevila svoji životní vášeň – loutky. Začala navštěvovat nejrůznější loutkářské kurzy, mimo jiné v Charleville-Mézieres a v Praze u Miroslava Trejtnara. Od roku 1999 začala vést vlastní kurzy i své divadlo. Od pondělí do pátku navštěvují „Mairivinu dílnu“ školy, pro které má Mairivi se spolupracovníky připravený dvouhodinový blok. Mladí návštěvníci, bývá jich okolo šedesáti, nejprve zhlédnou výstavu marionet, marot, maňásků a různých masek, poté si mohou sami vyzkoušet manipulaci s loutkami a na závěr je čeká 50 minutová pohádka. Bohužel jsem nemohla vidět Mairivino představení, neboť bylo pro ten den odvoláno (z důvodu pohřbu papeže – byl 8. duben 2005 a zrovna byla nasmlouvaná katolická škola). Mairivi vedle toho nabízí pro dospělé zájemce široké spektrum kurzů – od výroby různých druhů loutek a masek přes jejich animaci a přípravu scénografie až po psaní pohádek. Největší zájem je prý o dílnu stínového divadla, kterou Mairivi pořádá s Bulharkou Nikolinou Georgievovou.

Řecké loutkové divadlo
Druhé divadlo, které jsem ten den navštívila, bylo „Řecké loutkové divadlo“ manželů Miny a Takise Sarrisových. Existuje od roku 1978 a na rozdíl od Mairiviných dílen sídlí na okraji města. Jeho provoz je ale Mairivinu velmi podobný, jen prostor je mnohem komornější. Zde jsem měla konečně možnost vidět divadelní představení - známou pohádku O třech prasátkách, která byla vypravena v iluzivním kukátkovém prostoru s látkovými marotami. Jednalo se o provozní představení pro školy, které se divákům líbí, ale nemá žádné významné režijní nápady ani zajímavou výpravu. Avšak dá-li se odhadovat kvalita inscenací podle krásných řezbovaných Takisových loutek Odyssea, Antigony či Dona Quijota vystavených ve foyeru, určitě má Řecké loutkové divadlo ve svém repertoáru inspirativnější, výtvarnější (a snad i režijně) bohatší inscenace.

Já létám
Další den jsem v divadle Poreía v centru Athén jsem zhlédla inscenaci Matko, já létám loutkového divadla Prassein Aloga . Této inscenaci bych rovnou připsala 5 puntíků za dramaturgickou odvahu uvést v podmínkách nedotované nezávislé divadelní skupiny značně (aspoň pro rodiče, kteří kupují vstupenky) problematickou hru pro nezletilou mládež. Vůdčí osobnost souboru Emmanuela Kapokáki zdramatizovala knihu s názvem Jésus Betz od autorů Freda Bernarda a Françoise Rocy o chlapci, který se narodil bez rukou a nohou. Jeho matka, která chtěla být kdysi umělkyní, lhostejno zda herečkou, zpěvačkou či akrobatkou, a posléze se živila jako trhovkyně, nebyla svým potomkem příliš nadšena, a tak, když o něj projevil zájem majitel cirkusu, ráda mu synka prodala. V cirkusu si Jesus našel své místo na světě i svou životní družku, zdravou a krásnou trapézistku, a s tou pak vystupoval na visuté hrazdě (držel se jí zuby). Na jedno vystoupení pozval Jesus i svou matku, která s obdivem sledovala svého syna, jemuž se podařilo naplnit její sny o uměleckém úspěchu. Scéna připomínala cirkusové šapitó. Dvě herečky a současně loutkoherečky, představující matku a trapézistku, manipulovaly se všemi dalšími postavami – manekýny. Podařilo se jim během asi hodinového představení vytvořit bohatou škálu postav, nálad, situací a pocitů. Inscenace je velmi sdělná, takže nejen děti, ale i já jsem přes jazykovou bariéru příběhu velmi dobře rozuměla a dokázala se do něj doslova vcítit. Například matka na čerstvě narozeném miminku neshledávala nic divného, nadšeně ho chovala a kojila, a až později začala křičet, že dítě nemá ani nožičky ani ručičky.
Divadlo sice získalo finance na vznik inscenace z několika grantů, avšak na reprízy a na vysoký pronájem je třeba získat peníze ze vstupného. Děti, nemajíce předsudků, rychle přijaly hrdinu za svého, ale někteří rodiče (zřejmě ze strachu před „jinakostí“ hlavního hrdiny) s dětmi o přestávce prchli. Předsudky zřejmě trpí nejen český divák (rodiče).

Muzeum stínového divadla Spathario
Následující den jsem v Aténách nenašla žádné hrající loutkové divadlo, zato jsem objevila divadelní muzeum Spathario. Jeho zřizovatelem je athénská městská část Maroussi a jedná se o jediné řecké muzeum stínového divadla. Sbírku tvoří loutky význačného umělce, originálního animátora a výtvarníka Eugenia Spatharia, který je považován za nejslavnějšího a nejlepšího loutkáře řeckého stínového divadla. Ve skutečnosti tento termín – řecké stínové divadlo – znamená, že jde o divadlo, jehož výlučným hrdinou je Karagiozis, řecká verze původně Tureckého hrdiny Karagöze. Všechny místnosti muzea jsou zaplněny Spathariovými loutkami Karagioze a jeho partnerů. Karagöz a Karagiozis jsou obdobou našeho Kašpárka nebo anglického Punche či italského Pulcinelly. Tyto postavičky nikdy nezemřou, jsou součástí domácí kultury a tradice. Jak jsem se v materiálech muzea dočetla, je podle Spathariovy rodiny Řecké stínové divadlo vzácné dědictví řecké civilizace, hned vedle řeckých tragedií, a jeho hrdina Karagiozis je zrcadlem řeckého srdce. Nedokážu toto tvrzení potvrdit ani vyvrátit, nicméně vypovídá o hrdosti a pýše, kterou Řekové cítí ke vlastní kulturní tradici a divadlu zvlášť. Tu bychom jim mohli závidět.
Kateřina Čejková