Kateřina Čejková: Žonglování se životem

Adéla Kratochvílová (1976) absolvovala diplomovou prací „Žonglování v práci s dětmi a dospívajícími“ v roce 2002 na JAMU, ateliér dramatické výchovy. Rok nato byla přijata do postgraduálního studia v oboru Divadlo a výchova. Pod vedením prof. Zoji Mikotové pracuje na disertační práci, kde dále rozvíjí téma žonglování. V rámci doktorského studia pracuje se studenty ateliéru Výchovné dramatiky Neslyšících. Další pedagogickou aktivitou je spolupráce s brněnskou Waldorfskou školou, kde učí žonglovat žáčky a chystá se i na učitele. S dílnami žonglování spojuje i své inscenace, Tančíček „Adušiadáši“ a Velký Fuk, s kterým vystoupila na Přehlídce sólové tvorby v Praze. V roce 1998 pracovala tři měsíce v belgických cirkusech - nejprve u koní, pak jako žonglérka. V roce 1999 založila volný divadelní spolek Pohyblivé teátrum, ve kterém zrealizovala několik autorských představení. spolupracuje s divadůlem Neslyším (Kašpar Hauser), zpívá židovské písně se spolkem Ha-Chucpa, učí žonglování, divadlo, pohyb a pořádá dílny.
Jak funguje ve vašich představeních „Divadlo ve výchově“?
Pojem divadlo ve výchově bych musela psát a vysvětlovat dlouho, ale myslím, že vám jde spíše o žonglování. Inscenace Tančíček „Adušiadáši“ funguje výborně jako motivační představení pro výuku žonglování. Zahraji (zahrajeme) představení a pak uděláme dílnu žonglování, které diváci v představení už viděli. Schválně říkám diváci a ne děti, protože rodiče to zkouší se stejnou vervou jako jejich ratolesti. Funguje to výborně. Nikdy jsem nechtěla být "jenom" herečkou nebo "jenom" učit.
Jak jste přišla k žonglování, čím vás tak zaujalo, do jaké míry je vaší životní náplní?
Od 15 let jsem byla členkou Studia Dům při DHNP pod vedení režisérky Evy Tálské. Tam jsem se poprvé učila žonglovat v dílně Aleše Záboje, u kterého jsem později pokračovala na JAMU.
Jak dlouho existuje na JAMU předmět žonglování, a jak se tam dostal?
Zřejmě od té doby, co tam učí Aleš Záboj – tuším tak od roku 1992, ale ruku do ohně za to nedám.
Proč jste se rozhodla odjet do ciziny?
Po ukončení prvního cyklu studia jsem se rozhodla přerušit školu a někam odjet. Chtěla jsem se na čas vytratit z Brna, nejlépe z republiky. Potřebovala jsem získat nadhled, odstup, odpočinek od sterotypu i komplikovaných vztahů doma i ve škole. Souhrou různých náhod jsem se ocitla v belgickém cirkuse jako „děvče ke koním.
Uměla jste to před odjezdem s koňmi?
Nikdy předtím jsem s koňmi nepracovala. Pokud nepočítám, že jsem v představení Studia Dům - Svatbičky aneb žonglování se smrtí jezdila jako krasojezdkyně na dřevěném koni.
Jakými řečmi se lze domluvit v cirkuse, prostředí bude asi velmi mezinárodní?
U cirkusu se mluví cirkusáckou „hatmatilkou“ – německo-anglicko-francouzsky. Po návratu jsem se dlouho přeučovala, abych dokázala sestavit čistou anglickou větu bez německých či francouzských slov. U cirkusů, kde jsem byla já, byli Němci, Holanďané, Belgičané, Poláci, Francouzi a my – dvě Češky.
V čem spočívalo vaše negativní hodnocení cirkusů, v kterých jste působila? Bylo to sociální složení zaměstanců, zacházení se zvířaty?
Tradiční hierarchie zaměstnaneckých pozic. Stavěči – technici a „děvečky“ od koní jsou nejníže. Techniků i pomahaček ve stáji bylo bohužel málo, tak jsme dělaly všechno. Taky jsme vystupovaly – jako asistentky fakíra. Byl to pěkný fofr během představení. Přiváděly a odváděly jsme poníky a pak koně k a z výstupu, demontovaly a odnášely klec po výstupu šelem, asistovaly fakírovi, o přestávce vozily děti na ponících. Ale on to byl fofr a dřina celý den, takže rozruch při představení jsme samozřejmě vnímaly jako velmi pozitivní. Zacházení se zvířaty nebylo špatné, i když se nedá říct, že by se jim dostalo příliš lásky. Drezúře „cukr a bič“ jsem také příliš nakloněna nebyla. Pomalu jsem začala chápat ustrnulý systém dědění čísel z otce na syna, ve kterém se to nejobtížnější vždy vynechá; rutina tradičních čísel, která se přece dají předvádět celý život, aniž by se na nich cokoliv změnilo.
Jak cirkus vypadal?
První cirkus patřil rozměry šapitó k větším cirkusům – jmenoval se Great Belgium Circus a měl kapacitu až 2000 míst. Bohužel na některá představení jsme měli jen 25 diváků. Úrovní produkce měl význam asi regionální. Měl velký zvěřinec – asi 22 koní a poníků, 6 tygrů, lev, 15 kólií, kozy, ovce, kráva – a k tomu neúměrně málo zaměstnanců. Zvířata toho moc neuměla, byla spíše „na parádu“. Druhý cirkus byl malý – rodinný – Steffi´s Circus Parade. V období, kdy jsem tam byla, měli program pro školy a jezdili jsme hrát přímo do tělocvičen a sálů. Pistu a schodovité hlediště kolem jsme stavěli i v budovách. Jinak jsme bydleli v maringotkách (my s Janou v letním kempinkovém přívěsu) a žili běžným cirkusáckým životem.
Jak to bylo s platy? A s jídlem?
No právě. První cirkus moc nevydělával a neměli na platy. Slibovali, slibovali, občas nám dali „bakšiš“, abychom měly na jídlo. Po 6 týdnech jsem řekla dost, chci svoje peníze (smlouva byla 500 Kč na den + 100 Kč za představení – není to sice moc, ale když máte bydlení zdarma, není to tak zlé). Jenže peníze nebyly, místo nich spousta lží, křiku a zastrašování. Byl nejvyšší čas sbalit kufr.
Proč jste četla zrovna knížku vzpomínek Karla Kludského - Život v manéži?
Ale to je přece přirozené. Dostojevského přece také nejlépe pochopíte v Petrohradě.
Četla jste něco od Jiřího Reidingera?
U Cirksezóny jsem se smála, brečela a hlavně jsem tu knihu úplně zhltla. Myslím, že se tu atmosféru cirkusu podařilo Jirkovi Reidingerovi zachytit výborně. Četla jsem ještě - tuším, že se to jmenovalo – Tabarin Bar. Seznámili jsme se při přípravách a během akce Cihelna 2002. Tam jsem také poprvé organizovala Mezinárodní žonglérsko-divadelní dílnu Aleje 2002, kde Jirka R. vedl dílnu klaunérie.
Viděla jste v zahraničí i představení patřící k vlně "nových cirkusů"?
V zahraničí ne. Viděla jsem u nás v Plzni Que-cir-que. Na videu například Le Cri de Chameleon a samozřejmě kanadský Cirkus de Soleil.
Jak na vás Que-cir-que (Le Cri de Chameleon, Cirkus de Soleil) zapůsobil? Zaujal vás v něčem, něco vás ovlivnilo?
Za nejinspirativnější a nejdivadelnější projekt považuji Le Cri de Chameleon. Žonglování zde nefiguruje jako artistní dovednost, ale jako způsob divadelního projevu. Společně s pohybem a akrobatickými prvky vytváří atmosféru jiného světa, ve kterém se zrcadlí všední život. A působí to fantasticky přirozeně.
Inspirovala jste se ve svých představeních prvky cirkusu a do jaké míry?
Jistě. Cirkusová produkce přeci zhmotňuje naše romantické představy a promlouvá poesií dálek… Měla by nás rozplakat, rozesmát, zvýšit tepovou frekvenci a nechat uvolněně vydechnout. A když se tohle všechno podaří během jediného večera… to je velmi inspirativní. „Nový“ cirkus vidím ve spojení cirkusových a divadelních prvků a dovedností. Tedy zřejmě to, oč se pokouším i já. I když stanovit hranici mezi divadlem s cirkusovými prvky a „novým“ cirkusem je ošemetná záležitost. Žonglování je pro mě velkou inspirací. Snažím se je obhájit jako formu divadelního sdělení. Jinak používám akrobacii a pohyb vůbec, klaunské principy. Pracuji také jako zdravotní klaun v nemocnici. Ale to je velmi specifická forma klaunství - od cirkusového odlišná.
Žonglování se stalo v poslední době velmi populární, máte pro to nějaké vysvětlení?
Žonglování vyvažuje přemíru pasivní zábavy, kompenzuje virtuální neuchopitelnost počítačových her, nedostatek pohybové aktivity, je možným nástrojem komunikace mezi vrstevníky, pozitivně působí na rozvoj osobnosti – zlepšuje se sebehodnocení, sebejistota, pozitivně působí na míru koncentrace, rychlost asociačních procesů, reakční rychlost. Žonglovat můžeme snadno téměř kdekoliv, kdykoliv, nezávisle na komkoliv.
Jak jste se dostala k práci zdravotního klauna? Spolupracujete s ostatními zdravotními klauny?
Pro občanské sdružení Zdravotní klaun pracuji dva a půl roku. Tato organizace má působnost v celé ČR, v Bratislavě a našimi partnery jsou klauni z rakouské organizace Rote Nasen. Je nás tu nyní 15 klaunů – v Praze, Brně, Ostravě a Hradci Králové a pravidelně navštěvujeme nemocnice v 13 městech ČR. Já s kolegou navštěvujeme (pracujeme zpravidla ve smíšených dvojicích) kromě brněnské Dětské fakultní nemocnice ještě dětská oddělení v Olomouci a Uherském Hradišti. Všichni zdravotní klauni se pravidelně setkáváme na seminářích a workshopech, takže se dobře známe.
V čem je práce v nemocnici jiná, jaká má specifika? Lze udělat alespon miniaturní divadelní představení? Pro komunikaci s dětmi používáte „jen“ žonglování, či také maňásky a jiné rekvizity? A je nemocniční klaun určen jen pro děti? Jak by se na to dívali dospělí pacienti? A staří lidé?
Klaun v nemocnici nesmí vyjadřovat záporné emoce, smutek, strach,… Hlavním cílem je rozptýlit pacienta (maminku, tátu, příbuzné, zdravotní personál, návštěvu,… prostě kohokoliv v nemocnici, protože to se vždy kladně odrazí na celkové atmosféře nemocničního prostředí). Proto je jedno, jestli sehrajete malé představení, předvedete kouzlo, zažonglujete nebo si jen popovídáte. Prostě v rámci etických a hygienických pravidel je povoleno vše, co by mohlo pacienta rozesmát, pobavit a pomohlo zapomenout na trápení. Náš umělecký ředitel Gary Edwards uvažoval také o návštěvách hospiců. Určitě by to také fungovalo. Všechno je ale otázka financí.
Je možné pouze prostředky žonglování vyjádřit divadelní příběh?
V divadle je přece možné všechno. Žonglování je pro mě cesta ke kreativitě, kontaktu a komunikaci. Žonglování je divadelně okrajová činnost, můžeme z ní však udělat prioritu.
Znáte divadelní představení se žonglování, například z Divadla na provázku?
Neviděla jsem všechna videa, ale něco ano. Nejsou do snadno dostupné záznamy.
Kontakt a komunikace skrze žonglování je spíše pouliční forma divadla, v klasickém kukátku to asi fungovat nemůže?
Mým absolventským projektem na JAMU byla tvorba a režie představení Úlety – divadelního představení šesti žonglérů. Byl to pro nás všechny zúčastněné velký experiment. Chtěla jsem obhájit žonglování jako možnou formu divadelního sdělení. Schéma představení bylo jednoduché. Na scéně se postupně objeví 6 postav, čekajících na ranní autobus (to divák do poslední chvíle neví). Postupně se odvíjí scény každé postavy – co se jí honí hlavou, její představy a přání. Všechny příběhy byly vyprávěny non-verbálně skrze žonglování, pohyb a hudbu, pomocí „předmětů ve vzduchu“. Troufám si tvrdit, že to fungovalo.
Znáte pouliční průvody např. divadla Continuo či divadla Kvelb?
Continuo znám od roku 1998, kdy jsem se účastnila projektu Kratochvílení. S Dominikem Tesařem, toho času ještě z Kvelbu, jsem se poznala na Alejích 2003. Živit se nezávislým divadelničením je pěkně tvrdý chlebíček a já všem držím palce ze všech svých sil.
Znáte aktivity agentury Happyend? Je vaše cesta stejná či odlišná a v čem?
V roce 2002 hrálo Divadlo Kufr představení Tančíček „Adušiadáši“ na Festivalu žonglování, který Happyend pořádá. Je mi líto, že jsem neviděla loňské Kratochvílení, prý se velmi vydařilo. Agentura Happyend znamená především obchod, já jsem tvořivý divadelník (nebo se o to alespoň pokouším).
Znáte brněnskou skupinu Ignis inferno? Spolupracujete?
Ignis inferno vedou moji spolužáci z JAMU – Konrád Herzko a Marek Jovanovský. Oba pracují v centrech volného času a snaží se vymýšlet aktivity pro neorganizovanou mládež. Tento projekt se jim vskutku vydařil a já skládám svůj obdiv. Je to praktická ukázka působení žonglování jako prevence sociálně-patologických jevů, smysluplná náplň volného času náctiletých.
Otázky kladla Kateřina Čejková