Konec sítě českých profesionálních loutkových divadel?
V posledních dvou třech letech dochází k výrazné proměně struktury celého českého profesionálních divadelnictví a loutkáři zde samozřejmě nejsou výjimkou. Rozhodně se zdá, že pracně budovaná síť statutárních loutkových divadel, ať už byly důvody jejího vzniku jakékoli, začíná mít povážlivé trhliny a jednotlivé divadelní celky oscilují mezi atomizací na straně jedné (rozpady do menších samostatných skupin) a shlukováním s činoherními domy na straně druhé, síť bere za své. Nad hlavami všech se vznáší navíc i zatím pro divadelní oblast trochu tajemný název „s.r.o.“, či zatím neprověřená možnost právního uspořádání s názvem „všeobecně prospěšná společnost“. Zcela určitě se na stránkách Loutkáře k těmto jevům vrátíme, ale s pohledem na novou situaci, s níž se v posledním období musely vypořádat loutkové scény v Českých Budějovicích, na Kladně a v Mostě (všechny tři v současné době tvoří jeden celek s činoherním souborem - v případě Budějovic i se souborem baletním, operním a operetním - a všechny tři zastřešuje centrální ředitelství) vás chceme seznámit už v následujících řádcích.
Malé divadlo – loutková scéna Jihočeského divadla
Malé divadlo v Českých Budějovicích přešlo po 45 letech, kdy fungovalo jako samostatný subjekt, dne 1. 7. 2004 pod Jihočeské divadlo a stalo se jeho čtvrtou scénou. Těžko hodnotit tuto skutečnost jako špatnou či dobrou. Rozhodující je fakt, že divadlo uchránila před zrušením. Není nic jednoduššího, než ve stotisícovém městě plném divadelní konkurence (Studio dell‘arte, c.k. Solnice, aj.) zrušit jedno Malé divadlo pro děti.
Za půldruhého roku této symbiózy si divadlo pomalu zvyká na novou skutečnost, a stejně tak se i loutková scéna snaží koordinovat činnost vedle činohry, opery a baletu. V lednu uplynul rok od nástupu jejího nového uměleckého šéfa – Zdeňka Jecelína a jeho záměry se pomalu, ale jistě začínají uskutečňovat. Ať je to přijetí kmenové režisérky – absolventky DAMU Petry Štefanové, osvěžení souboru absolventy DAMU (Kryštof Čeřovský) a HAMU (Lukáš Třebický), spolupráce s výtvarníkem – studentem DAMU Matějem Němečkem, či organizace festivalu, který by měl mít svůj nultý ročník letos v květnu, navázání bližších kontaktů se zahraničím i hostování souboru v pražském Švandově divadle. Zdůrazňuji, že všechny změny lze provádět opravdu velmi pomalu, neboť veškerá rozhodnutí musí být akceptována vedením Jihočeského divadla, pro něž pochopitelně nejsou vždy problémy loutkářů na prvním místě a tudíž musí na své vyřešení čekat.
Avšak podařilo se nám, především dík finanční injekci Jihočeského divadla, zrekonstruovat budovu, která byla v havarijním stavu, bohužel zatím vzhledem k omezeným prostředků nešlo zatím rekonstrukcidokončit. Plány však jsou a touha realizovat je nechybí!
Nutno podotknout, že v jedné oblasti se jednotlivé soubory a jejich spojení v jeden celek jeví značně nevýhodně, a to když loutkáři, činohra, opera, balet požádají pod stejnou hlavičkou Jihočeského divadla o grant jeden a týž subjekt - možnost získání finančních prostředků se tak značně sníží.
V Malém divadle došlo jednoznačně k ozdravení. Soubor dokáže obstát v nemalé konkurenci jihočeských loutkářů a divadelních tvůrců a má své stálé diváky. Rozhodně se neuzavírá spolupráci se začínajícími profesionály a vyzývá k ní mladé absolventy nebo studenty uměleckých škol.
Petra Štefanová
(režisérka Malého divadla v Českých Budějovicích)
Causa Divadla Lampion
Vypadá to jako listování nějakým prastarými historickými dokumenty - a přesto je celá causa vlastně jen několik měsíců stará. Navíc, jak se praví v podobných případech, je to marnost nad marnost, stejně je dobojováno. Ale přesto, snad jen pro zopakování některých fakt, které se v průběhu doby proměnily v nejrůzněji interpretované fámy, dovolte ve snaze o co nejobjektivnější zachycení průběhu událostí, malou rekapitulaci:
Není žádným tajemstvím, že snahy o spojení loutkového divadla na Kladně s kladenskou činohrou jsou v historii obou scén zaznamenány dokonce několikráte - a to dokonce i po roce 1989. Vzhledem k tomu, že okruh působení Divadla Lampion se neomezoval prakticky nikdy jen na oblast města, ale jeho činnost zahrnovala lokality v celém Středočeském kraji, došlo už v roce 2003 k jednání o převzetí zřizovatelské role vůči divadlu Lampion ze Statutárního města Kladna na Středočeský kraj. Vzhledem k nejrůznějším změnám ve vedení rady Středočeského kraje i komplikovaným (ale ne neřešitelným) majetkoprávním vztahům, týkajícím se objektů souvisejících s divadelní budovou (problematická část pozemku zahrady za budovou divadla), se jednání táhla hluboko do roku 2005, což znervózňovalo nejen dosavadního provozovatele, ale i divadlo samotné, které muselo znovu a znovu vysvětlovat své požadavky. Koncem sezony 2004/2005 to dokonce pro členy divadla začalo vypadat natolik vážně, že se oprávněně ptali, pod koho a komu vlastně de facto divadlo patří? Už v červnu 2005 se objevily první novinové články upozorňující na návrat divadla pod křídla města, která ostatně nikdy neopustilo. Zároveň s tím se objevily znovu spekulace o budoucím sloučení loutkové scény i kladenské činohry.
Sezona 2005/2006 pak začala opravdu neradostně. Chmurné úvahy o nejasné budoucnosti samozřejmě nerozptýlila ani neúčast zastupitelů města na slavnostním představení (a zároveň premiéře k 55. výročí existence profesionálního loutkového divadla na Kladně) Mozartovy „Kouzelné flétny“. Dohady se šířily, množily se i rozporuplné články v novinách, ve kterých se vyznalo možná jen několik zasvěcených. Každopádně z toho všeho bylo cítit, že se něco kolem obou divadel děje. Oboustranně vzrušená atmosféra vyvrcholila těsně před Vánocemi – 13. 12. 2005 zasedáním Města Kladno, kdy bylo schváleno „... splynutí příspěvkových organizací Města Středočeské divadlo Kladna Divadlo „Lampion“ – kulturní centrum pro děti a mládež v Kladně do příspěvkové organizace Města Středočeské divadlo Kladno dnem 1.1. 2006 s tím, že veškerá práva a závazky příspěvkové organizace Města Divadlo „Lampion“ – kulturní centrum pro děti a mládež přecházejí dnem 1. 1. 2006 na přejímající organizaci Města Středočeské divadlo Kladno s tím, že nejbližšímu zasedání ZM bude po předchozím projednání v poslaneckých klubech ZM předložen statut, který zajistí pro umělecké soubory samostatné umělecké vedení a tvůrčí samostatnost, a názvy souborů a scény budou zachovány.“
Faktem zůstává, že v Divadle Lampion si nikdo nedokázal představit, co se pod „splynutím“ (nikoli sloučením!) myslí, ani proklamovaná samostatnost nebyla jasným pojmem. V napjaté situaci podal dosavadní ředitel divadla MgA Karel Brožek (i přesto, že mu končila k 31. 12. 2005 smlouva) dne 14. 12. výpověď. Poněkud paradoxní bylo, že se následně dozvěděl o svém odvolání rovněž k 31. 12. 2005 s odůvodněním, že k tomu dochází „na základě výsledků provedené kontroly a auditu“ z října 2005. Zároveň bylo uloženo zaměstnancům Divadla Lampion „umožnit Mgr. B. Bendlové přístup do prostor užívaných příspěvkovou organizací“. Mgr. Blanka Bendlová se stala ředitelkou obou splynulých celků k 1.1.2006 a následně vyhlásila konkurz na místo uměleckého šéfa Divadla Lampion – kulturního centra pro děti a mládež v Kladně.
Pro čtenáře by bylo možná únavné a v dané situaci už zcela zbytečné probírat se horou citátů z novin – rozhovorů, odpovědí, odpovědí na odpovědi a dalších materiálů, jež provázejí vždy podobné případy, které se nesetkávají s jednoznačnou podporou všech zúčastněných stran. Téměř tři roky se táhnoucí causa „Co s ním?“ – tedy s Divadlem Lampion, se tedy zdá být vyřešena. Nová ředitelka nebyla rozhodně v lehké situaci, když v inauguračním projevu, s nímž před soubor v novém roce předstoupila, požádala, aby jí soubor dal šanci. Šance, kterou počátkem ledna dostala, se však netýká jen nové ředitelky, bude ji mít i nově jmenovaný umělecký šéf Ondřej Lážnovský a s ním i celý soubor.
Nina Malíková
(od roku 1995 také dramaturgyně Divadla Lampion na Kladně)
MOST (Městské divadlo – Divadlo rozmanitostí) s.r.o.
V souvislosti s novým uspořádáním obou divadelních celků v Mostě jsme poprosili ředitele divadla PhDr. Václava Hofmanna o odpověď na následující otázky:
Divadlo rozmanitostí bylo od počátku součástí většího divadelního celku. V čem vidíte přednosti a v čem problémy takového konglomerátu?
Divadlo rozmanitostí bylo od počátku součástí našeho divadla. A přes fakt, že tomu bude zanedlouho dvacet let, to některé orgány (třeba MK ČR) ještě nezjistily - a tak v částce, kterou dostáváme jako podporu nadregionální divadelní činnosti se to vůbec neodráží. Jinak spolužití loutkářů (alternativního divadla) a činohry je možné a přínosné. Syndrom věčné ublíženosti a vztahové problémy typu „my a oni“ jsou samozřejmě věčné a je třeba s nimi bojovat. Nám se to společně s uměleckými šéfy obou těles dlouhodobě daří, ale nikdy se nám zatím nepodařilo je odstranit zcela. Výhodou jsou možnosti spolupůsobení jednotlivců v obou souborech - a tak čas od času „hostuje“ činoherec u loutkářů a naopak. Ekonomická výhodnost tohoto projektu je jasná, vždyť loutkáři mají ve svém divadle minimum úřednických profesí.Tedy vlastně ani jednu, protože považovat tajemníka uměleckého souboru za úředníka dle mého názoru nelze.
Byl někdy problém v divácké adrese? Pro jaké publikum hrajete a jak řešíte touhu (bývá u většiny loutkářských souborů stejná) po větších projektech s přesahem věkové adresy?
Zatím jsem nikdy neslyšel o problému v divácké adrese. Diváci chodí do „velkého divadla“ a do „Rozmáňa“ na své tituly a své herce, protože některé činoherní tituly studujeme do diváckého prostoru Divadla rozmanitostí. Samozřejmě, inscenovali jsme i loutkářské projekty na velké scéně, i když ne tak často. Do dramaturgického plánu loutkářů pravidelně zařazujeme tituly i pro diváka odrostlejšího či dospělého, tituly typu rodinného divadla, tj. rodiče s dětmi, jsou pak samozřejmostí v obou souborech.
Od 1.ledna jste společnost s r.o. Většina z nás si tuhle situaci právě u loutkového divadla, které bylo vždy nutné dotovat, nedovede představit. Můžete nám to nějak přiblížit?
Dotovat lze z veřejných zdrojů i obchodní organizaci. Příspěvková organizace se podle názorů mých i mých kolegů již přežila a současné divadelní činnosti nevyhovuje. Náš právní řád nám kroměpříspěvkové organizace nabízí možnost existence o.p.s. nebo některé organizace obchodní. My jsme si zvolili z řady důvodů a po vzoru kolegů ze SRN společnost s r.o. a chceme pracovat ve stejných intencích uměleckých, jako v minulém období, ale jiných ekonomických, než v minulém období. Jsme divadlem patřícím dle ukazatelů shromažďovaných a zveřejňovaných Divadelním ústavem k těm lepším, a chtěli bychom se ještě zlepšovat. To znamená, že chceme hrát více kvalitních představení pro stále více spokojených diváků. A ti, jsou–li spokojeni, se nezajímají o to, jakou právní formu jejich divadlo má. Očekáváme změnu vztahu zaměstnanců, ať už umělců, či ostatních, ke svému zaměstnavateli, protože čím víc si vedle nezbytných dotací vyděláme, tím víc si můžeme vyplatit na honorářích a mzdách. Ale jen, když si vyděláme, ne když vláda vydá nařízení, že si máme přidat a my na to nemáme a zřizovatel také ne. Snad nebudeme dlouho bílou vránou a ty černé nás nebudou chtít uklovat…
(Redakčně kráceno)
