04.02.2003 00:00

Ladislava Lederbuchová: Cesta k sobě pohádkovým lesem

(K premiéře hry Tankreda Dorsta v plzeňském Divadle ALFA)

K nastudování hry světoznámého německého dramatika Tankreda Dorsta Málinka, bobr a král na střeše (na níž se autorsky podílela Ursula Ehlerová a která měla světovou premiéru v roce 1982 ve vídeňském Burgtheatru) pozvali do Plzně mladé divadelníky, absolventy pražské DAMU: výtvarnici Báru Čechovou, skladatele Jakuba Dvořáčka a režiséra Jana Jirků, který už v Alfě loni vytvořil úspěšnou poetickou klauniádu Tajuplný ostrov Lorelaj. A hned je třeba Plzeňské za dobrý nápad pochválit; především dramaturga Pavla Vašíčka - svému divadlu trvale podstrojuje jedna radost a Dorstova pohádka je opravdu labužnickým soustem; ale chvalme Alfu i za příležitost poskytnutou mladým loutkářům - spolupráce s uznávanými hereckými osobnostmi byla pro ně jistě vítanou profesionální zkušeností.

Podle Rýnských pohádek německého romantika Clemense Brentana napsal T. Dorst (mj. autor hry Fernando Krapp mi napsal dopis i u nás několikrát inscenované) dramatickou pohádku o ztracené princezně Málince. Do češtiny hru přeložil Josef Balvín. Příběh čerpá podněty ze známých migračních pohádkových motivů - hrdinka je jak Popelkou (služkou zlé "macechy", čarodějnice Hudry a její líné dcery Skuhry), tak Maruškou (na příkaz Hudry jde do lesa hledat ne jahody, ale med divokých včel) a Sněhurkou (do lesa Hrůzolesa je poslána do záhuby jako konkurence zlé sestry). A po vzoru svých předchůdkyň je i Málinka bytostí poslušnou, pokornou a obětavou. Zájem autora i režiséra, který pro inscenaci text upravil, se však více než k motivům hrdinčiny zkoušky, v níž opakovaně obstála, přesunul k bytostem, které na své cestě potkala a jež jsou hrdiny svých vlastních příběhů, podobně jako v pohádkovém putování do země Oz nebo Maeterlinckově Modrém ptáku. Pomocníci Málinky (jejich pomoc spočívá zcela nepohádkově a nekouzelně "jen" v duchovní podpoře hrdinky a v účasti na její cestě) poznávají ve vzájemném pochopení a empatii lépe i sebe samy, a dosahují tak i životního štěstí: Málinčin přítel bobr-rybář je nalezl v tiché a oddané lásce k ní, Hruška dozrála a ve své touze být s rozkoší snědena tak naplnila šťastně svůj osud, pes Šino se našel ve věrné službě laskavé přítelkyni a popletený král díky cestě dospěl k poznání vlastní identity a ke šťastnému shledání s nalezenou dcerou. Málinka podstupuje na své symbolické cestě velké riziko, odměnou jí není hrnec medu (ten se příznačně rozbije), ale přátelství a láska jejích souputníků.

Režisér hru obsadil živými herci a výtvarnice z nich s velkou invencí učinila loutky - do podoby postav je stylizovala pomocí masky a kostýmu. Její Hruška, Tykev, víla Lurelay, Šino... jsou nejen krásné hábitem, tvarem a zářivými barvami, ale i přesvědčivé v modelaci charakteru. Ve výtvarné koncepci postav se mísí iluzivnost těžící z nadsázky a fantastická znakovost zdůrazňující významy symbolického přesahu, např. v personifikačních erotizujících rysech Hrušky (včetně nezbytných dámských atributů botiček a taštičky), v modré barvě psa Šina; ne nadarmo také král maskou i kostýmem připomíná zahradního sádrového trpaslíka. Velká scéna s vyznačeným horizontem, sloužícím pro projekci kreslených animovaných snímků (barevné kresby B. Čechové animoval T. Cach) se několikrát proměnila v laternu magiku. Scénografka tak technicky dokonalým způsobem imitovala i efekt primitivního otáčivého kotouče s kulisou pozadí pro vyvolání iluze pohybu postav na scéně - dosáhla tak nejen této iluze, ale také iluze a půvabu inscenačních technik zašlých dob, a k těm pohádka patří. Do pohádky zas patří tajemno a nebezpečno lesa - atmosféru magického prostoru se podařilo vykouzlit díky pruhům látky, představujícím kmeny stromů zavěšených v místě opony. Scénu lze zhodnotit jako výtvarný minimalismus s maximálním uměleckým efektem. Také hudba, melodicky nesená dechy, měla úžasnou schopnost významově dotvářet atmosféru.

Jazyk replik má výraznou charakterizační funkci, nabídl hercům tvůrčí plochu, po níž se pohybovali s nemalým gustem. Kromě eticky důsledně schematizovaných postav (Málinka, Hudra, Skuhra, víla Lurelay) jsou postavy psychologicky strukturovanější, provokativnější k možnostem herecké realizace. Neznamená to však, že zlo bylo jen ploše zlé - Martin "Sádlo" Bartůšek jako Hudra, vybaven mohutností své tělesnosti (jak nevzpomenout na Helenu Růžičkovou v roli čarodějnice v Troškově filmové pohádce O létajícím ševci), byl vehementně nemotorný, komicky těžkopádný nejen fyzicky; to signalizovalo, že bude silami dobra poražen na hlavu, sice směšnou, leč Málince zlomyslností nebezpečnou. Skuhra Martiny Hartmannové se vyznačovala hyperbolickou křivkou (nejen nosu své masky), vytrvalou, časem méně schopnou zesilovat závist a škodolibost, ale i komický efekt své nadsázky. Málinka Radky Maškové jako bytost týraná dokázala nebudit jen soucit - měla dost vnitřní síly, aby na své cestě otevřela srdce pro druhé, její naivnost a citlivost byla dobře vyvážena schopností aktivně jednat a rozhodovat se; lze říci, že režisér, herečka a postava se na pohádkové cestě šťastně potkali. Toník Procházků (pes Šino) dokonale zvládl pohybově náročnou roli psího běhání, chování i "blafání", král Vladimíra Čady byl nádherně "mimo", a proto mohl být absurdně "in" v glosujícím nadhledu.

Všichni herci byli dobří, ba výborní, ale všechny zastínila Hruška Mileny Jelínkové: byla šťavnatá a sladká, plná erotické nedočkavosti, přímo archetypově ženská. Herečka odměřovala komičnost ve vyvážených, zvyšujících se dávkách, všechny její repliky i monology o věcech nejrůznějších mluvily vždy o té jediné - o rozkoši láskyplně sytit svou zralostí chutnající ústa, k tomu přece byla stvořena, to dávalo smysl jejímu životu a k tomu ji také nakonec dovedla Málinčina cesta. Silný erotismus postavy jako spodní voda napájí veškeré její aktivity - mluvní, gestické, mimické, pohybové, je tedy vyjevován nepřímo, tím esteticky účinněji. (Nutno říci, že není významem agresivně napadajícím erotickou nezkušenost dětského diváka, jemuž především je inscenace určena.)

Plzeňská Málinka je všestranně zdařilé představení - barevné a znějící, dynamické, silně emocionální, humorné, a hlavně: ukazující, že službou druhým sloužíme i svému štěstí.

Autor článku: Loutkář