Louskáček v Plzni

Choreografie a režie: Jiří Kyselák
Dirigent: Pavel Šnajdr
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Asistenti choreografa: Jan Kadlec, Ondřej Boháč, Michaela Musilová, Michaela Koutníková

Obsazení:
Mášenka / Zuzana Hradilová, Ivona Jeličová, Olena Papka
Louskáček / Miroslav Hradil, Marek Kašparovský, Daniel Rybicki
Malá Mášenka / Markéta Linhartová
Bratr / 2x dítě
Malý Louskáček / Radoslav Labanič, Pavel Trůčka
Maminka / Pavlína Ďumbalová
Tatínek / Ondřej Boháč
Strýček / Jan Kadlec, Jiří Žalud
Kolombína / Helena Fábiková, Olena Papka, Michaela Sehylová
Harlekýn / Pavel Trůčka, Michal Vašíček
Maur / Petr Hos, Marek Kašparovský
Myší král / Petr Hos
Sólové vločky / Zuzana Hradilová, Ivona Jeličová, Olena Papka, Natálie Mesiariková, Drahomíra Lojdová

hraje orchestr opery divadla J. K. Tyla v Plzni

premiéry 20. a 21. listopadu 2004 ve Velkém divadle

Ač patří Louskáček Petra Iljiče Čajkovského mezi nejslavnější světové baletní tituly, v plzeňském divadle byl od svého vzniku (premiéra v r. 1892) nastudován pouze třikrát. Poprvé, v r. 1924, se na jeho uvedení podíleli baletní mistři Václav Pohan (režie) a Marta Aubrechtová (choreografie). Následující inscenace se staly prubířským kamenem pro choreografické osobnosti, které stály po léta v čele baletního souboru: v r. 1952 to byl Jiří Němeček, v r. 1973 Gustav Voborník. Po více než třicetileté pauze se nového nastudování Louskáčka ujal choreograf, tanečník a pedagog Jiří Kyselák. Poprvé se představí plzeňskému publiku prostřednictvím celovečerního baletu, dosud zde pohostinsky inscenoval pouze Maškarádu Arama Chačaturjana jako součást Baletního večera uvedeného před deseti lety.

Rozhovor s choreografem a režisérem Jiřím Kyselákem

Louskáček přichází na plzeňské jeviště po více než třiceti letech od svého posledního uvedení a shodou okolností se na repertoáru potkává s dalším baletem P. I. Čajkovského, s Labutím jezerem. Čím je Louskáček význačný v jejich vzájemném porovnání?
Dovolím si tvrdit, že Louskáček je po hudební stránce z Čajkovského baletů nejkvalitnější, technicky je myslím stejně náročný jako všechny ostatní. Stejně jako Labutí jezero má Louskáček pohádkový rámec. Libreto jsem sice trochu upravil, ale v zásadě zůstávám věrný předloze E. T. A. Hoffmanna. A protože jde o vánoční příběh, věřím, že atmosféra zimního období, kdy se dostává na repertoár, jeho kouzlo ještě umocní.

Z čeho vychází vaše choreografie? Je o vás známo, že jako tanečník jste inklinoval hlavně ke klasice, preferujete ji i jako choreograf?
Pochopitelně jsem byl poznamenaný tím, že jsem studoval i v bývalém Sovětském svazu, v tehdejším leningradském Choreografickém akademickém učilišti A. J. Vaganové. Tam jsem se velice detailně seznámil s veškerým klasickým repertoárem, viděl jsem několik choreografických přístupů k Louskáčkovi a také několik zcela odlišných zpracování. Samozřejmě ta klasika k Čajkovskému patří. Pro mě nejzajímavější byla choreografie Vajnonenova, který sílu Čajkovského hudby vystihl podle mého názoru nejlépe. A to mě nejen oslovilo, ale možná i inspirovalo, takže jsem se rozhodl přiblížit k Louskáčkovi touto cestou.

Ve výčtu svých rolí máte většinu stěžejních postav klasického repertoáru, ale Louskáček mezi nimi chybí.
V angažmá jsem se s ním skutečně nepotkal, ale postihl mě v učilišti v Leningradu, které ho samozřejmě každý rok v tomto čase inscenuje. Já jako student posledního ročníku jsem se toho v sólových partech zúčastnil.

Mnozí členové plzeňského baletního souboru jsou absolventy brněnské konzervatoře, kde působíte jako pedagog už bezmála třicet let. Jak prožíváte setkání se svými žáky?
Budu tak opovážlivý a dovolím si tvrdit, že je to příjemné oboustranně - z mé strany určitě. Je jich tady opravdu dost a mně se hlavně líbí, že na sobě od té doby, co jsme se neviděli, udělali velký kus práce. Že jim to studium ´dochází´, pracují na sobě a vědí, jak na to. To mě velice těší a myslím si, že i oni mě po letech rádi vidí, přestože ve škole patřím k těm přísnějším. Vždycky když odcházejí, říkám jim: "přede mnou neutečete!" Pracuji v divadlech po celé republice a všude potkávám své žáky - je to vždycky příjemné shledání.

V Louskáčkovi by se měla zúročit průprava, kterou soubor prošel při práci na Labutím jezeře.
Je poznat, že soubor za sebou tento repertoár má, projevuje se to v disciplíně, pohybové kázni a stylu. V Louskáčkovi sice nejsou tak rozsáhlé party, jaké mají ústřední postavy v Labutím jezeře nebo Spící krasavici, naproti tomu se v něm vyskytují sólové výstupy různých národností a pohádkových bytostí. Velkým kladem představení je, že vlastně celý ansámbl dostane možnost sólového projevu - to je pro mladé lidi velká motivace. Je tam např. velký sborový tanec vloček, který tak trochu soupeří s tancem houfu labutí ve 2. jednání. Obtížné to určitě je, jako každý kumšt, který se dělá opravdově. Musím ale říct, že jsem potěšen příjemným a nadšeným přístupem souboru - o zodpovědnosti ani nemluvím, to považuji za samozřejmé.

Kromě Louskáčka jste už nastudoval Coppélii, Giselle, Marnou opatrnost a řadu dalších celovečerních baletů, váš záběr je zřejmě ale mnohem širší.
To je právě to, co mě baví, nejsem jednostranně zaměřený. Naopak jedním žánrem relaxuju od druhého, mohu najednou dělat klasický balet i muzikál. Takže mám za sebou nejen všecky ty klasické muzikály jako Hello, Dolly, Sugar, My Fair Lady, Fame, Pomádu a Kiss Me Kate, ale i klasické operety od Čardášové princezny a Hraběnky Marici přes všechny Strausse - některé inscenace jsem dokonce dělal několikrát. A stejné je to i u opery. Jako mě dokáže vyprovokovat hudba Čajkovského, tak mě inspiruje i Janáček nebo Stravinskij. Rád jsem dělal choreografie také pro televizní hudební pořady, ať šlo o salonní záležitosti nebo revuální tancování - prostě vše, co je potřeba

Nelitoval jste někdy své životní volby? Co vám dává život zasvěcený tanečnímu umění?
Pocit naplnění. Měl jsem veliké štěstí v tom, že veškeré moje koníčky, vše, co mě zajímá, se vlastně v tom kumštu u divadla snoubí dohromady - ať je to výtvarné umění, muzika i nutnost vyjadřovat se pohybem, což je myslím těžší než předepsaným mluveným slovem nebo pěveckým partem. Já tvrdím, že jsem se v podstatě s divadlem oženil, ani nedokážu odhadnout míru času v něm stráveného. Neberu to jako pracovní čas - slovo práce mi k tomu nesedí, protože to jako práci nevnímám (čímž ovšem nechci říct, že to není dřina). Je těžké vyjádřit, jak to prožívám, aniž by to znělo bombasticky - divadlo je prostě můj život. Beru to jako samozřejmost, ale právě v těch vypjatých chvilkách si uvědomuju, co by bylo, kdyby se mi nepoštěstilo, že mohu realizovat své představy, své koníčky v práci. Protože mnoho lidí je odkázáno, aby se uživili, dělat něco jiného, než je těší. To mi připadá velmi smutné, protože v práci každý tráví polovinu života, a pokud se trápí - ono je to pak vidět i navenek, na vyhaslých očích lidí, co potkávám. To je právě to, co mě baví, nejsem jednostranně zaměřený. Naopak jedním žánrem relaxuju od druhého, mohu najednou dělat klasický balet i muzikál. Takže mám za sebou nejen všecky ty klasické muzikály jako Hello, Dolly, Sugar, My Fair Lady, Fame, Pomádu a Kiss Me Kate, ale i klasické operety od Čardášové princezny a Hraběnky Marici přes všechny Strausse - některé inscenace jsem dokonce dělal několikrát. A stejné je to i u opery.

Eva Ichová, tisková mluvčí DJKT
tel. 378 038 026
mobil 724 602 754