Loutkovost a loutkovitost ve XX. století

Loutkovost a loutkovitost - velké téma XX. století, století významného i pro loutkové divadlo samo. Století emancipace a výrazné umělecké diferenciace loutkového divadla jako svébytného uměleckého druhu a jeho zájmu o svět umění kolem sebe stejně jako zájmu ostatních uměleckých druhů o ně. Zájmu jak teoretického, tak i praktického - kreativního.
Zájem loutkového divadla o ostatní svět umění, především o příbuzný svět divadla činoherního, ale i o svět výtvarného a hudebního umění, předpokládal nutně rozšíření věkové adresy loutkářských inscenací a byl spojen i s novou vlnou profesionalizace loutkářských tvůrců samotných /na podstatně jiné bázi než byla ona živnostenská/.
Lze konstatovat, že loutkové divadelnictví se "neztratilo" ani v jedné z velkých divadelních reforem minulého století, ba co víc, činoherní divadelní reformátoři ve snaze vyjít z ulity kánonů a postupů tradičního /psychologického/ činoherního divadla hledali a nacházeli uměleckou inspiraci právě v estetických postupech divadla loutkového.
A ve chvílích, kdy se zdálo, jako by loutkovému divadlu docházel dech v "rivalském soupeření" těchto dvou "blízkých semiotických systémů" /Petr Bogatyrev/, byli to právě tito činoherní "rivalové", kteří nacházeli nové a dříve netušené možnosti loutkového divadla.
Pomohli loutkovému divadlu odpoutat se od přílišného akcentu na funkci napodobovací v umění a na oplátku loutkové divadlo pomohlo zase jim posunovat hranice divadla interpretačního.
Lze říci, že vstupem odkrytého herce na loutkové jeviště se "odkryl" prostor i pro zájem divadelníků-antropologů o tento dříve "drobný miniaturní umělecký druh", že se v centru zájmu znovuobjevila maska, symbol, totem, rituál a na tyto tendence zase odpovídalo po svém i loutkové divadlo - divadlem předmětů a staronovým,byť nově objevovaným vztahem mezi hercem a loutkou, vlastně jeho restrukturalizací a aktualizací.
Těmito souvislostmi bychom se chtěli v následujícím ročníku /ročnících/ zabývat - jak připomenutím starších, leckdy i neprávem zapomínaných teoretických prací, tak jejich soudobými komentáři a tvůčím domýšlením těchto souvislostí pro divadlo současné.
Věříme, že uvažování o vztahu mezi loutkovostí jako bytností loutky a loutkovitostí jako fenoménem loutkovosti aplikované na člověka přispěje nejen k hlubšímu pochopení specifiky loutky, ale bude i inspirací pro další tvůrčí pokusy jak na poli divadla loutkového, tak i v oblasti divadla neloutkového.