Loutky, scéna a historická paměť

 

Írán má velmi bohatou historii loutkového divadla. V jazyce, kterým se v Íránu mluví, tedy v perštině, zní slovo pro loutku v překladu „nevěstinka“ a používá se jak pro dětské panenky, tak pro divadelní loutky. Jako v mnoha jiných zemích existovala i v Íránu dlouhá loutkářská tradice ještě před tím, než se ustanovila akademická a klasická loutková divadla. Loutkářství se v Íránu dělí do tří hlavních proudů, rituálních obřadů s loutkami, tradičního loutkového divadla a moderního loutkového divadla.

Historie loutkového divadla v Íránu sahá až k rituálním obřadům, které se konaly při zvláštních příležitostech. Írán je země, v níž je díky klimatu a přírodním podmínkám možné kdykoliv nalézt všechna čtyři roční období současně a zvlášť v minulosti byli lidé na přírodě životně závislí. Většina se věnovala zemědělství, popřípadě pastevectví, a jejich životy tedy příroda a počasí silně ovlivňovalo.

Jeden z nejdůležitějších přírodních faktorů je déšť. Když prší výrazně víc, než je obvyklé, nebo naopak nastane období sucha, zemědělec může přijít o úrodu, zvířata mohou pomřít. Některé íránské obřady tedy vycházely z potřeby ukončit nebo naopak přinést déšť. Obvykle skupina lidí stvořila loutku a po rituálních obřadech, v nichž žádali o pomoc, byla tato loutka nějak trvale pozměněna. Někdy například byla loutka vyrobena ze dřeva a pak hozena do řeky; jindy byla vytvořena z chlebového těsta a po obřadu uvařena například jako součást kaše. Tyto loutky se nazývají dešťové loutky.

Vzhledem k tomu, že celá řada odborníků na loutkové divadlo uznává jako loutky i masky, je možné říct, že další velkou tradicí loutkářství v Íránu jsou náboženské obřady s maskami. Před Islámem byla v Íránu různá náboženství a například v mithraismu existovaly obřady, během nichž věřící nosili masky vran nebo lvů a chovali se jako tato zvířata, tedy krákali a řvali, což je loutkovému divadlu blízké.

Nejdůležitějším obřadem v Íránu je ale Norouz, tedy Nový den. Tento významný svátek oslavuje přicházející jaro. Samotný Norouz se odehrává 20. března, ale obřady začínají zhruba měsíc předem. Na uvítání jara existuje celá řada obřadů a některé z nich mají divadelní aspekty.

Několik měsíců před Norouzem přicházejí různí poslové a ohlašují přicházející jaro. Jedním z nich je loutka kozla jménem Teke. Kozel má v íránské mytologii významné postavení a obraz kozla se často opakuje na nádobách, nalezených při archeologických výzkumech. Kozel je také vůdcem stáda, který je vede kupředu. Kozel je ovšem zvíře významné i pro západní kulturu – je známé, že slovo tragédie má svůj původ v řeckém tragos (kozel) a oidé (píseň), tedy v tradici satyrských her, v nichž se zpěváci a herci převlékali do kostýmů z kozlí kůže.

Když končí zima a sníh v horách v severním Íránu, zvaných Ázerbájdžán, roztává, šíří se hlas kozla Tekeho po horách a vesnicích a ohlašuje blížící se jaro. Teke zpívá o jaru a radí lidem, aby zapomněli na nenávist a obnovili svá přátelství. Loutkář Tekeho je jedním z potulných pěvců Íránu, kteří obcházejí zemi před Norouzem, aby ohlásili jaro. Tito pěvci zpívají o jaru, o obřadech Norouzu, o nábožných záležitostech a podobných tématech.

Teke je dřevěná loutka, která je vyrobena tak, že se nejprve nakreslí koza na tlustý kus dřeva a pak se vyřeže, nohy zvlášť. Jednotlivé části těla jsou připojeny nýty. Díky kloubům se může Teke pohybovat a otáčet na všechny strany. Tato loutka kozla není realistická, je to symbolická postava, která přináší úrodu pro nový rok.

Dřevěný kozel je připevněn k tyčce, která prochází kulatým nebo hranatým prkénkem. Touto tyčkou může loutkář Tekem pohybovat. Teke je ozdoben barevnou látkou a stužkami, nejčastěji červenými, má na sobě zvonečky, aby vyluzoval zvuk, a podobně. Když loutkář pohne tyčkou tak, aby udeřil Tekem o prkénko, vytvoří tím krásný hudební zvuk. Tento zvuk je hudbou celé performance. Loutkář Tekeho zpívá turecky. Jeho tradiční písně mají například tyto tituly: „Nelidská zima odchází“, „Přichází příjemné počasí, přichází jaro“, „Na zelené hoře je krásně“, „Blahopřejte svému měsíci, svému roku, svému týdnu, svému dni“.

Jak už bylo řečeno, jedním z druhů loutkového divadla v Íránu je tradiční loutkové divadlo. Nejvýznamnější formou tohoto tradičního divadla je Kheimeh-šab-bazi. „Kheimeh“ znamená „budka“ a tímto slovem se označuje paraván, který zakrývá loutkáře před očima diváků. „Shab-Bäzi“ znamená „hraní v noci“, protože když se tato tradice formovala, hrálo se skutečně jen v noci.

Na původ a historii této hry s loutkami panují různé názory. Někteří badatelé předpokládají, že do Íránu přišly loutky ze sousední Indie nebo z Číny po Hedvábné stezce. Už od roku 5 islámského kalendáře (rok 626 podle gregoriánského) se objevují zmínky o Kheimeh-šab-bazi v íránské literatuře, z nichž nejslavnější je dvojverší v básni Omara Chajjáma (6 nebo 7 a. h.), jehož doslovný překlad zní:

„Jsme loutky a osud je naším loutkářem
to není metafora, ale čistá pravda“

Jak vidíme, Chajjám tu přímo zmiňuje loutkové divadlo.

Zpočátku byla většina skupin hrajících Kheimeh-šab-bazi skupinami potulnými. Své divadlo dokázali složit do truhel a s nimi cestovali z místa na místo k různým kmenům a do různých vesnic. Tak se Kheimeh-šab-bazi rozšířilo do většiny Íránu.

Kheimeh-šab-bazi se hraje v budce, sestavené z dřevěných nebo hliníkových tyček a pokryté barevnými látkami.

Loutky Kheimeh-šab-bazi mají hlavičky ze dřeva, v moderních divadlech z plastů a molitanu. Jejich těla jsou také dřevěná, nebo z bavlnou vycpané látky. Tváře loutek jsou pomalované nebo vyřezávané v souladu s postavou, kterou reprezentují. Obvykle měří 20–30 centimetrů a v jedné inscenaci jich může být v některých případech až 80. Loutky Kheimeh-šab-bazi jsou ovládané 2–6 provázky. V případě šesti provázků je jeden z nich připevněný k hlavě, po dvou k nohám a rukám a jeden k pasu loutky. Obvykle ale mají provázky jen dva, z nichž jeden ovládá hlavu a druhý tělo. Ve hře Šach Salim, což je jedna z nejslavnějších her Kheimeh-Shab-Bäzi, vystupuje 31 postav, některé z nich vodí dva loutkáři.

Nejdůležitější postavou Kheimeh-šab-bazi je Mobarak, černošský sluha na dvoře šacha Salima. Původ této postavy sahá do doby, kdy bylo otrokářství velmi běžné. Je to postava hlučná a živelná, která neustále způsobuje potíže nebo se do potíží dostává. Je zamilován do slečny Tajarech, bílé služky šacha Salima. Jedním z hlavních zdrojů humoru je Mobarakova jazyková pohotovost a vtipné poznámky.

Hlasy všech postav jsou pozměněné pomocí plátku zvaného safir, který si loutkář vkládá do úst. Safir je tvořen dvěma kovovými plátky s bavlněnou stužkou uprostřed a dvěma provázky, které je spojují dohromady. Díky safiru mají loutky tenké, nízko posazené hlásky.

V skupině Kheimeh-šab-bazi je obvykle jeden loutkář, který stojí za kheimeh. Ovládá loutky pomocí velmi tenkého a pevného hedvábného provázku. Před kheimeh obvykle sedí dvě osoby, jedna vlevo a jedna vpravo. Vpravo sedí Moršed (vůdce), který hraje na buben. Je prologem a vypravěčem celé hry. Moršed zve loutky na scénu a nepřímo je představuje divákům. Protože zvuk safiru je pro obecenstvo hůře srozumitelný, opakuje Moršed to, co říkají loutky, vlastním nezkresleným hlasem, než na to odpoví.

Po levé straně kheimeh sedí hráč na kemenče, což je tradiční nástroj podobný houslím. Během hry nic neříká, ale mezi scénami a při příchodu a odchodu loutek hraje veselé, rytmické písně za doprovodu Moršedova bubnu.

Jeden z nejznámějších příběhů Kheimeh-šab-bazi je hra Šach Salim. Zápletku této hry tvoří svatba syna šacha Salima jménem Faroch Chan. Hra začíná příchodem Mobaraka a jeho dialogem s Moršedem. Poté jsou představeny ostatní postavy, než přijde šach Salim. I tyto postavy hovoří s Moršedem, většinou za přítomnosti Mobaraka. Ten, jako šachův sluha, je hlavním prvkem celé hry, když jako pořadatel svatby neustále vytváří směšné a absurdní situace. Mobarak je chytrý, ale neukázněný a všem se vysmívá.

V moderní době zažilo Kheimeh-Shab-Bäzi, stejně jako ostatní formy tradičního íránského divadla, nejprve pokles zaviněný dostupností filmu a televize. Byla to doba, kdy se tradiční divadelní skupiny rozpustily a nové se ještě neustavily. Se založením výuky loutkářství na univerzitách v roce 1972 se ale začalo s teoretickým a akademickým bádáním o tradičních loutkových divadlech, zejména Kheimeh-Shab-Bäzi, a mladé skupiny začaly Kheimeh-šab-bazi hrát. Zde můžeme vzpomenout českého loutkáře Oskara Batěka, který byl prvním vysokoškolským učitelem loutkářství v Íránu a se svými studenty zinscenoval Kheimeh-šab-bazi vycházející z jednoho příběhu z íránského folklóru jako závěrečnou ročníkovou práci.

Staré loutkářské skupiny byly obnoveny a začaly hrát na národních i mezinárodních festivalech. Od roku 1999 se stalo studium Kheimeh-šab-bazi jedním z kurzů na Univerzitě umění a na konci tohoto kurzu mají studenti povinnost odehrát jednu Kheimeh-šab-bazi hru. Moderní smýšlení studentů ale často vede k tomu, že adaptují pro Kheimeh-šab-bazi novodobé hry. Minulý rok nastudovala skupina studentů inscenaci Kheimeh-šab-bazi vycházející z Brechtovy hry „Muž jako muž“, v níž dokázali skloubit nové koncepty s tradičními principy Kheimeh-Shab-Bäzi. V dnešní době už existuje několik skupin Kheimeh-Shab-Bäzi, které hrají v mnoha divadlech, na festivalech, univerzitách a při různých ceremoniích. Pomohli tak obnovit toto tradiční odvětví íránského loutkového divadla.

 

Shiva Massoudi

Přeložil Daniel Dolenský

Předneseno 16. 6. v rámci letošní 26. Skupovy Plzně 2008.