Lucie Kolouchová: Divadlo? Dobrovolná relativní chudoba

S Luďkem Vemolou jste začínali jako členové brněnského Studia Dům pod vedením Evy Tálské. Jak tato zkušenost ovlivnila poetiku DL, jak na tuto dobu vzpomínáte?
Nejsem schopná posuzovat, jestli naše působení ve Studiu dům ovlivnilo nebo neovlivnilo poetiku Líšně. Každopádně mělo vliv na můj osobní vývoj. Paní Tálská mě naučila řemeslu. Patřila k mým učitelům, kteří mi otevřeli cestu k divadlu.

A jak na Studio Dům vzpomínáte, na kterých projektech jste tam pracovala?
Ve Studiu jsem byla od začátku. Takže jsem zažila Betlém, Studii ke Svatebnímu domu, Nešťastné Svatby, Svatbičky a vytvořila svoji první inscenaci, kterou jsem režírovala - Černou pannu. K tomuto období také patří v pořadí druhá verze Robinsona - poté, co se Studio Nítě v Chebu rozpadlo (tam vznikla první verze Robinsona), paní Tálská koupila loutky a Robinson se nazkoušel ve Studiu Dům, kde se pak několik let hrál.
Zajímavá nebyla ve Studiu jen práce na inscenacích. Zažila jsem "zabydlování" vybydleného domu v Černých polích (původní idea Studia Dům byla divadelně zabydlovat staré domy - a od toho také byl název souboru), kde několik desítek mladých lidí několik týdnů uklízelo a snilo o tom, jak bude vypadat to první - domovní divadlo. Bohužel tento zajímavý projekt ztroskotal - barák nám zase sebrali kvůli nevyjasněným majetkovým záležitostem. Pak už žádný další dům nebyl. Hraní po jednotlivých místnostech, kterými diváci procházeli, jsme pak použili při otevírání Domu pánů z Fanalu ve Studii ke Svatebnímu domu. Rozehrála se půda. Pro mně osobně byl důležitý projekt hraní Svatbiček v českých vesnicích rumunského Banátu. Tu akci jsme jednoho dne v hospodě vymyslely s Andreou Juráškovou (teď Hanáčkovou), mojí spolužačkou ze střední i vysoké školy, která dnes točí dokumenty pro rozhlas a píše pohádky a romány. Tálská nám řekla, že jde klidně do toho, ale musíme to celý zařídit, zorganizovat a sehnat peníze. Nám se to povedlo. Byl to (pro mne osobně) nejzajímavější a nejinspirativnější zájezd Studia a taky důkaz toho, že pokud si člověk vymyslí tu nejbláznivější šílenost, která musí mít samozřejmě hluboký smysl, a pevně si za ní stojí, je možné ji uskutečnit, i když to z počátku vypadá jen jako lapání prchavého neuskutečnitelného snu.
No a taky jsem ve Studiu Dům potkala Luďka, se kterým jsme pomalu ale jistě začali spřádat sny o novém - našem divadle.

Vím že jste absolventka divadelní vědy. Dala Vám tahle škola něco, na čem můžete stavět nebo si myslíte, že by se Vám víc hodila řekněme KALD DAMU?
Na školu jsem se dostala a hlavně jsem se tam udržela díky panu Bořivoji Srbovi, který měl slabost pro všechny, z nichž vycítil zaujatost divadlem, a byl ochotný je na tu školu přijmout, přestože jinak nijak neodpovídali požadavkům studia Divadelní vědy. Muselo to být se mnou těžké, protože si nepamatuju, že bych si za celé své studium přečetla jedinou knihu o teorii divadla (prostě protože jsem nerozuměla tomu, co se tam píše). Jestli by se mi víc hodila KALD DAMU, to fakt nevím, protože jsem se na tu školu nedostala. Neprobojovala jsem se nikdy ani do druhýho kola. Jak už jsem napsala, řemeslu mně naučila paní Tálská. Divadelní věda mi pak umožnila přístup k lidem, se kterými bych se asi jinak nepotkala, a kteří mne taky velmi ovlivnili a obohatili - profesně i lidsky.

V inscenacích DL dominuje velmi výrazná výtvarná složka. Je pro Vás jednodušší či přirozenější vyjadřovat se obrazem než slovem?
Divadlo vzniká spojením několika složek, které nemůžeme od sebe oddělit, aniž by celek přestal fungovat. Dílo vytváříme tak, aby mezi jednotlivými složkami panovala rovnováha. Pojem "divadlo" v sobě zahrnuje i význam "dívati se", podívaná. Ale chápu, že pokud je někdo zvyklý na divadlo, ve kterém se jen mluví, může mu v našem divadle výtvarná složka připadat dominantní. My s tím ale problém nemáme.

Netvrdím, že jde o problém, spíš o „poznávací značku“ Vašich inscenací. Spíše jsem se neobratně ptala na to, co je u Vás prvotní podnět - obraz či slovo...
Prvotním podnětem není určitě obraz ani slovo. Je to touha a potřeba vyjádřit určitou důležitou věc. Je to myšlenka, idea... Něco, co není možné vyjádřit slovem ani obrazem, ale jedině divadlem, které má svou vlastní svébytnou řeč. Teoretik může zkoumat jednotlivé složky na hotovém díle, rozkládat je, poměřovat. Když ale vznikají naše představení, nikdy by mě nenapadlo takto uvažovat, protože všechny složky jsou pro mne součástí jednoho kompaktního celku, jediné tvárné hmoty, se kterou pracujeme. Součástí zvukové složky např. není jen slovo, je to i zvuk - v Sávitrí existuje úplná závislost mezi tím, co se děje "v obraze" a zvukem, případně slovem. Zvuk určuje rytmus obrazu, určuje jeho proměny, v podstatě udává tempo celému představení. Ty dvě složky jsou tu tak propojené, že kdybychom měli zahrát Sávitrí beze slov a zvuků, ta vypreparovaná výtvarná složka by se úplně zhroutila. Někdy si zase obraz vyloženě vyžádá zvuk či slovo - Domovní requiem (zlou hru) jsme začali zkoušet beze slov. V průběhu zkoušení začal spontánně vznikat scénář. Byla to nutnost, o kterou se zasloužila sama vznikající inscenace.

Vaše inscenace (Robinson, Sávitrí, Domovní requiem) se mi zdají být třemi výraznými solitéry, mezi kterými ale nevidím nějaké pojítko. Co tedy Vaše inscenace spojuje, existuje nějaká jednotná koncepce?
Třeba tím pojítkem je právě to - neopakovat se. Vytvořit výrazný jevištní tvar a pak hledat dál v neprozkoumaných oblastech. Tohle je ovšem jen vnější pohled na naši práci. Kdybyste chtěla najít skutečné "pojítko", musela byste vycházet zevnitř - z pochopení smyslu našich inscenací. Z toho, o čem to všechno je, a proč to děláme. Ale o tom se nedá psát ani mluvit, to je na divácích - ti to mohou, nebo nemusí vnímat.
A ta koncepce - jako lidé hledáme způsob, jak se vyjadřovat ke světu. Jako prostředek jsme si zvolili divadlo. A tím divadlem v podstatě mapujeme svůj život. Usilujeme o nalezení specifické divadelní řeči - způsobu, který nám umožní proniknout pod povrch věcí a vyjádřit něco z podstaty našeho bytí.

Jak je to s textovou stránkou inscenací? Ve srovnání s výtvarnou složkou se zdá být neprůraznou, nenápadnou. Jak vznikají vaše texty, existují ještě před začátkem zkoušení nebo se rodí spolu s inscenací?
Hmmmm.....Tak to jsem si nikdy nemyslela, že texty našich inscenací jsou neprůrazné a nenápadné.... třeba Domovní requiem dostalo za scénář (a námět) hlavní cenu Henryka Jurkowského na festivalu Bábkarská Bystrica.
Kromě Domovního requiem, které původně mělo být zcela bez textu, což se nakonec nestalo, ostatní inscenace měli předem svou textovou předlohu, která se měnila a dotvářela v průběhu zkoušení. Sávitrí je text na motivy báje z Mahábháraty a byl to právě ten silný příběh, který byl první hnací silou k tomu, abych se pustila do inscenace. Robinson a Domovní requiem (zlá hra) jsou původní texty.

Dobrá. Jsou to tedy texty svázané s danou inscenací, podle mě neschopné fungovat v jiném divadle. Chtěla jsem spíš poukázat na to, že poslední dobou vzniká spousta opravdu zajímavých, silných inscenací (i těch založených na silném tématu či námětu), jejichž textová složka není tak výrazná. Ve spoustě nezávislých skupin (typu Buchty a loutky řekněme) v podstatě neexistuje a nefunguje dramaturg...
To je dost zjednodušující. Pokud vycházíte ze zkušenosti typu klasického kamenného divadla, tak samozřejmě postavu dramaturga s vlastní kanceláří, vlastním stolem a vlastním platem - prostě dramaturga jako "instituci", nenajdete. Pokud se ale hlouběji ponoříte do způsobu práce experimentálních divadel, zjistíte, že dramaturgická práce je zde plně zastoupena, ale projevuje se jiným způsobem, než v kamenných divadlech. Myslím, že je to dost zajímavý posun. Způsob vzniku inscenací v experimentálních divadlech je velice intenzivní a svébytný. Dramaturg nemusí být určitá konkrétní osoba. Nebo naopak funkci dramaturga mohou v určitých fázích zkoušení zastávat rozdílní lidé, kteří si tu funkci v podstatě předávají a ani v tu chvíli nemusí vnímat, že fungují jako dramaturg. V konečném důsledku nese odpovědnost za dramaturgickou práci v experimentálním divadle režisér. Dramaturgii vnímám jako důležitou složku, která je součástí divadelní práce a nejde nijak vypreparovat.

Pokračuje Projekt Divadlo zapomenutému publiku? Co vás zajímá na hraní v tak specifických prostorech jako jsou uprchlické tábory a vězení? A s jakými reakcemi se setkáváte?
O prázdninách se chystáme s Robinsonem navštívit několik dětských domovů a už se na to moc těšíme. Do vězení se chystáme s Domovním requiem, protože máme pocit, že téma inscenace bude "klientům" věznic blízké, a že si tedy budeme dobře rozumět. Tento náš názor je nepotvrzený, neboť jsme za mřížemi ještě nikdy nehráli. Hrát v uprchlickém táboře není jednoduché pro jazykovou bariéru. Zatímco děti v uprchlických táborech přijímají každou aktivitu, která se jim nabízí, dospělí jsou příliš ve stresu z nejisté budoucnosti, než aby mohli plně vnímat kulturní zážitek. Alespoň takové jsou naše vzpomínky na jedno představení Sávitrí, které jsme odehráli v uprchlickém táboře v prostředí, které působí více vězeňsky, než by asi bylo dobré.Snažíme se hrát co nejvíc mimo divadelní sál. Vlastně všechny naše inscenace vznikaly s tím, že by bylo ideální hrát jinde než na jevišti. Červená měla dokonce v technických požadavcích, že nelze uvést na normálním jevišti, pouze ve vyhořelém divadle, tovární hale, smetišti apod. Ideálním jevištěm pro tuto inscenaci byl Dělňák v počáteční fázi, kdy byl zřícenina. Sávitrí má světelný zdroj na autobaterku a ideálním prostorem k jejímu uvedení je půlnoční louka nebo paseka v hustém lese. Domovní requiem (zlou hru) jsme začali zkoušet s tím, že děláme pouliční divadlo, což úplně nevyšlo, ale stejně by byla ideálním prostorem pro tuto inscenaci noční velkoměstská ulice hemžící se opilci, podvodníky, nešťastníky a zlatou mládeží. Stejné je to s publikem. Nejzajímavější je to nedivadelní. Typické divadelní publikum se přichází esteticky nasytit a většinou už předem tuší, co je čeká. Děcka z děcáků a diagnosťáků, blázny z blázinců a marody z nemocnic je možné skutečně překvapit. A taky oni mohou překvapit nás. Setkání s nimi je většinou silná, bezprostřední a inspirující, je to víc než estetický zážitek. Je to setkání lidí s lidmi.

Chystáte prý „romskou“ inscenaci. Co Vás zajímá na této kultuře?
Prostě jsme se začali zajímat o romskou komunitu, byli jsme srdečně přijati a to setkání je, myslím pro obě strany, velice inspirující. V současné době spolupracujeme s romskou taneční skupinou Čercheňa a s romskými hudebníky.Odvykla jsem si mluvit o vznikajících inscenacích. Je to všechno ve vývoji, v hledání, nedefinované zatím, takže i částečně nesrozumitelné. Nemluvím o tom, aby nedocházelo k nedorozuměním. Taky výsadou experimentální práce je to, že po několika měsících práce nemusí vzniknout nic, co se dá uvést na jevišti - to je taky možné. Takže jediné, co zatím nepopiratelně vzniklo, je náš osobní vztah a obdiv k lidem, o jejichž existenci jsme donedávna neměli ponětí.

V poslední době se často účastníte zahraničních festivalů - jak se liší přijetí mezinárodního a českého publika, jaké byli reakce na vaše inscenace?
Žádný zvláštní rozdíl jsme nezaznamenali. Dalo by se mluvit snad jen o složení publika, které chodí na loutková představení. V Lipsku nás překvapili. Na stínohru Sávitrí přišla převážně střední a starší generace! Dokonce jeden starý pán o přestávce mezi prvním a druhým představením stihl zajet domů pro svoji manželku. Navíc se publikum tehdy projevilo jako velmi zvídavé, a tak se společné rozprávění o práci našeho divadla, technickém řešení inscenace a o našich příštích plánech protáhlo až do půl druhé ráno.

A Domovní requiem? Jaké jsou reakce na zlou hru, setkali jste se někdy s odmítavou reakcí?
Opravdu jsme si žádného zvláštního rozdílu nevšimli. Divadelníci nás chválí a okukují scénu. Během představení se někteří diváci můžou utlouct smíchy, jiní nehnou brvou a občas někdo znechuceně odejde. Všechno v pořádku.

Jaké jsou vaše plány do příští sezony? Slyšela jsem, že váš festival bude tentokrát mezinárodní....
Naše cesty do zahraničí mají pro nás asi největší smysl v tom, že na festivalech občas potkáme nějakou "pecku", která nás přesvědčí o tom, že má smysl dělat divadlo. S herečkami berlínského divadla Kranevit jsme se nejprve potkali na festivalu v Lublani. Tam jsme se ale nestihli na ničem domluvit. Když jsme hráli zlou hru v Berlíně, přišly se náhodou podívat na naše představení. Po představení jsem na nic nečekala, lapla překladatelku a vroucně jsem jim děkovala za krásný zážitek, který jsem měla z jejich představení v Lublani. Byla to trochu srandovní situace, protože ony spíš měly pocit, že by se měly vyjádřit k něčemu, co právě viděly, než já k půl roku starému zážitku. Tak jsme si tak vzájemně děkovaly a vzešlo z toho pozvání na náš festival.

A jakou inscenaci Kranevit přiveze, čím je Vám blízká, resp co se vám na ní líbilo?
Inscenace Jorinde und Joringel je nám blízká svou poetikou. Balada o ztrátě a znovunalezení lásky. O proměně a zakletí. O dobrých a zlých silách lesa, který je přítomen jako magická bytost zhmotněná ne popisnými kulisami, ale bohatými jevištními obrazy vytvářenými v pohybových a zvukových kreacích obou hereček. Je to krásné, křehké představení, které hrají dvě nádherné paní. Jedna slovem, zvukem a hudbou provází děj a zároveň vytváří kouzelnou postavu (pták v kleci), druhá je fascinující už tím, že je to starší dáma. Přesto celý čas hry stráví na vysokých chůdách, straší, děsí i rozesmává.

Jak pokračuje rekonstrukce Dělňáku, odkdy budete hrát znovu ve svém?
Rekonstrukce pokračuje a doufáme, že pokračovat bude. Dělňák se proměňuje, nefičí do něj ani netáhne a dá se uvnitř zatopit. Odkdy tam budeme pravidelně hrát, to nikdo neví. Zatím doufáme, že nás tam pustí na festival.

Co pro vás vlastně znamená divadlo?
Seberealizace, komunikace se světem. Základní, přirozená potřeba a současně luxus dělat naplno to, co skutečně chceme. Dobrovolná relativní chudoba.
Lucie Kolouchová