Lucie Kolouchová: Pro nic ? Pro Hekubu…

Touha změřit své síly s Shakespearem je asi vlastní všem divadelníkům a tedy samozřejmě i loutkářům, i když právě oni se potýkají s největšími obtížemi. Ty způsobuje sama povaha Shakespearových textů – vznikaly pro divadlo s omezenými technickými možnostmi, hrané za denního světla a na téměř prázdné scéně – a nejspíš pro trochu vnímavější obecenstvo. Velká část jejich kouzla je v jazyce, kterým jsou napsány, jejich řeč je lyrická i drasticky komická, vážně filosofická i obhroublá, řeč je tu zkrátka v hlavní roli. Shakespearovy vrcholné hry nejsou po fabulační stránce vlastně nic víc než krvavé historky s prapodivnými zvraty a neuvěřitelnými počty mrtvol... Loutkové divadlo, ve kterém logicky výtvarná složka nad textovou většinou dominuje, tedy není v nejvhodnější startovní pozici pro inscenování Shakespeara – i když i zde samozřejmě platí výjimky, jakými jsou například Bouře nebo Sen noci svatojánské se svými elfy, vílami a magií spojenou s obrazem. Ostatní hry, založené více na rétorice, je potřeba upravovat, což s sebou ale nese určitá rizika.
Hamleta, pro loutky snad nejobtížněji upravitelnou hru, si v královéhradeckém DRAKu pro svou inscenaci vybrali Jiří Vyšohlíd a Václav Poul. A právě v textu, respektive jeho úpravě, je bohužel největší slabina inscenace. Inscenátoři ve snaze přiblížit hru svému publiku, tj. druhému stupni základních škol, sice příhodně sáhli po moderním, srozumitelném i jazykově bohatém překladu Martina Hilského, ale o to nešťastněji v něm škrtali. Výsledný text je vlastně jen sledem dějových scén, meditativní monology až na letmou (a pro jistotu zrapovanou) připomínku slavného Být nebo nebýt chybí, hradecký Hamlet koneckonců trvá něco málo přes hodinu a za tu dobu se stěží stihne rakvičkárna s odpovídajícím počtem mrtvol. Hamlet se tu vlastně znovu vrátil ke kořenům - k prastaré a krvavé kronice Saxa Grammatica, jakoby jediným smyslem hry bylo nesmyslné vr-šení mrtvol. Hamlet zbavený metafyziky (jsou věci mezi nebem a zemí, o nichž se filosofům ani nesní) prostě nefunguje, podobných příběhů o pomstě a navíc mnohem lépe napsaných jsou desítky. Co naopak prospělo, je výrazné omezení dramatického personálu – z takřka třiceti jednajících postav původního textu tu zbyl jen Hamlet, král Claudius, královna Gertruda, Ofelie, její bratr Laertes a otec Polonius, dvojice herců a dva zbrojnoši, respektive děvečky pro všechno.
V celé inscenaci je jasně čitelná snaha přiblížit klasika současnému mladému divákovi (u kterého se dá navíc předpokládat, že se s touto hrou ještě nesetkal) – agresivní muzikou počínaje a pojetím postavy Hamleta konče. Hamlet je tu oproti textu bledým a hubeným mladíkem s barevnými vlasy, kterým minimálně stejně jako otcova smrt lomcuje puberta a který většinu hry spíš jen zkouší, co jeho okolí vydrží. I jeho předstírané šílenství se projevuje prapodivně – vztyčenými vlasy a blikajícíma očima, blázen Hamlet prostě na chodbách elsinorského hradu straší.
Shakespearův Hamlet má opravdu triumfální vstupní scénu – osamělou půlnoční vartu a zjevení Ducha Hamletova otce. Obdobně slibně se rozjíždí i inscenace – ponuře působící paravány z rezavého železa se přesouvají za dunění hudby, aby vytvořili hradby Elsinoru, Ducha představují dva kužely světla místo očí, černě odění zakuklení manipulátoři vhazují na scénu růže – snad na hrob Hamleta staršího, snad jako příslib tragédií příštích... Ale už další scény jakékoli tajemno a mystiku úvodních nočních scén ztrácejí, aby bez varování přešly ve zmíněnou vesele morbidní rakvičkárnu s maňásky mlátícími se do hlavy a tahajícími se o podprsenky nadměrných velikostí.
Původně zajímavě působící scéna začne při svižném tempu představení působit těžkopádně, několik opravdu výborných nápadů v celku zaniká, i když právě z nich se dá vyčíst a litovat, jaký by tenhle Hamlet také mohl být a bohužel zatím není – nevá-zaně komický a travestující předlohu jako ve scéně pohřbu uto-nulé Ofélie, kdy z nedovřené rakve vytéká voda, či naopak takřka mrazivý jako v Hrobníkově výstupu, kdy z vykopávané jámy vylétají zbytky – kostřičky – marionet a Yorickova lebka s hrůzným šklebem a šaškovskou čepicí.
Vrcholem inscenace jsou dvě scény – vděčná scéna s herci, které představují malé marionety jako z dětského divadélka. Při scéně Pasti na myši, tedy divadla na divadle, je totiž vodí maňásek a autor jejich hry Hamlet a pokud nehrají, prostě visí za vahadla a čekají na výstup. Marioneta tu funguje jako metafora herce – člověka, který se nechá manipulovat autorem, režisérem, chlebodárcem, tím, kdo je v pozadí a tahá za pomyslné i doslovné provázky. Ještě originálnější a artistnější je Hamletův mo-nolog k hercům, kdy manipulátoři předvádějí svůj um a takřka neomezené možnosti loutky, když předvádí nešvary přehrávání a trhání kulis, samozřejmě aplikované na hru s loutkou.
Zdálo by se, že základním problémem Hamleta je Hamlet, tj. výběr textu, vzpomeneme-li si ale na o něco starší inscenaci DRAKu Mor na ty vaše rody (tedy na úpravu Romea a Julie) a její tíživou atmosféru předem k nezdaru odsouzeného střetu křehkých loutek bunraku a tajemných černých manipulátorů, musíme připus-tit, že problém je jinde. I Shakespearovy tragédie se dají inscenovat s loutkami. Jenže je třeba inscenovat opravdu Shakespeara - sebeartistněji zahraný Hamlet bez existenciálního přesahu prostě Hamletem není.
Lucie Kolouchová
Divadlo Drak – Hradec Králové: William Shakespeare: Hamlet. Překlad: Martin Hilský, úprava: Jiří Vyšohlíd, Václav Poul, režie: Jiří Vyšohlíd, výprava: Irena Marečková, hudba: Jiří Vyšohlíd, dramaturgie: Zora Vondráčková. Premiéra 15. 3. 2004.