Lucie Kolouchová: Ve smyčkách času

Výchozí bod Letokruhů, nejnovější inscenace Divadla Continuo, není zrovna veselý. Jde totiž o příběh dvou starých lidí, Čecha a Francouzky, kteří přicházejí evidentně dožít do domova důchodců, o jejich vzpomínky a nesplněné sny. U vstupu, první opony sešité z už nepotřebného civilního šatstva jejich předchůdců odkládají artefakty svého minulého života a procházejí do sterilně bílého, odlidštěného pro-storu. V nudném, rutinním prostředí, kde se žije od prášku k prášku a od návštěvy k návštěvě, se ale polozapomenuté vzpomínky hlásí s nebývalou intenzitou, stávají se reálněj-šími než realita sama. Osamění boří bariéry, stařík a stařenka se sbližují a vzájemně i každý pro sebe si přehrávají útržky svých životů a snů, tančí a létají, ne už jako dva konkrétní staří lidé, ale prostě jako muž a žena. A nevyhnutelný konec je jen rozhrnutím další opony...
Největší devizou nové inscenace Continua je, podobně jako u inscenací předchozích, její uhrančivá výtvarná podoba. Čistá bílá scéna evokuje jak sterilitu nemocnice, tak anděl-skou čistotu dvou duší. Jediným větším objektem pak je nemocniční postel, plentou podélně rozdělená na dva „pokoje“, v dělící zástěně je jakési okno nebo snad vybledlé místo, jaké zbude po sundaném obraze – za jeho tenkou látkou se zjevují jednoduché stínové loutky, znázorňující postavy a výjevy z minulosti, která postavy pronásleduje. Nejmagičtější obrazy ale kreslí sama lidská těla – tanečníci se vznášejí zavěšeni na dlouhých bílých šálách a na hrazdě ja-koby zbaveni zemské tíže i tělesnosti. Za použití poměrně jednoduchých prostředků tvůrci dosahují maximálního účinku, předvádějí-li, jak snadno se z lidí stanou andělé. Pružnost a neposkvrněná bělost šál poskytuje prostor nesčetným nápadům – lze se do nich zabalit jako do matčina lůna či kukly, lze s nimi hrát jako s rekvizitou představující novorozeně, mohou být křídly i oprátkou. Postavy plující vzduchem vypráví dávné příběhy i beze slov.
Snovost a křehkost Letokruhů ale bohužel pomine ve chvíli, kdy tanečníci sestoupí na zem. Choreografie využívající prvků vzdušné akrobacie se ale v inscenaci střídá s pantomimickými či činoherními scénami, které mají svou každodenností a opakováním (návštěvy příbuzných, lékařská prohlídka atd.) kontrastovat s vnitřním, bohatým světem hr-dinů. Herecké etudy jinak skvělých tanečníků (Seiline Val-lée a Salvi Salvatore) ale svou neumělostí spíše ruší, vytrhávají z předchozího okouzlení. Podobně rušivým elementem je i ze záznamu pouštěný komentář, který se snaží nadbytečně a hlavně zbytečně dovysvětlovat dění na jevišti. Tentýž neosobní hlas také hlučně a bez citového zabarvení „dabuje“ pantomimické výstupy, probíhající na scéně, jako jakási připomínka nechápavého a neomaleného světa venku.
Naopak hudba, byť rovněž pouštěná ze záznamu, stejně jako opravdu magické svícení a stínové divadlo (škoda, že příliš krátké a zbytečně jednoduché) skvěle dotvářejí snovou atmo-sféru představení. Nabízí se kacířská myšlenka, jak úžasná mohla tahle inscenace být, kdyby ještě víc využila takřka neomezených možností scény a nesnažila se tolik dohrávat to, co mohlo zůstat jen napovězené. Tendence k odpoutání se od jásavých barev a pouličně komediantské dryáčnosti je pro Divadlo Continuo stále ještě hodně nová, Letokruhy jsou po Životě v peří vlastně druhou podobnou inscenací a lyričtěj-ší inscenační styl ještě zdaleka nestihl vyčerpat nebo jen objevit všechny rezervy. Ale jedna věc je Continuu vlastní stále – různými prostředky vždy vypráví stejný, nejzásad-nější příběh, příběh o životě a smrti, o boji a smíření protikladů.
Lucie Kolouchová
Divadlo Continuo: Letokruhy, projekt: Seiline Vallée, Salvi Salvatore, režijní supervize: Pavel Šťourač, dramaturgie: Jan Vedral, scéna a kostýmy: Kristýna Patková, Helena Šťou-račová, light design: Aleš Janák, hudba: Radek Pobořil, Pe-tr Ostrouchov, titulní skladbu nazpívala Lenka Dusilová, produkce: HAPPY END Production. Premiéra 24.3.2004 v NoD.Roxy, Praha.