Maja Plisecká chodila kvůli své slavné roli pozorovat labutě
PRAHA 18. listopadu (ČTK) - Její otec byl zastřelen při stalinských čistkách a jako umělecky nekonformní a nespoutaná bytost čelila šikaně sovětského režimu. Ruská baletka Maja Plisecká prosazovala svůj výjimečný talent jen s obtížemi, přesto se dokázala prosadit a stát se hvězdou moskevského Velkého divadla, se kterým spojila celý svůj život, a postupně také ruského a světového baletu.
Skvělá technika, oduševnělost, temperament a hlavně ženská smyslnost a elegance, to jsou jen zlomky z projevu Plisecké. Odtančila většinu klasických rolí. Tou nejslavnější se stala Umírající labuť. Před několika lety ji předvedla v neuvěřitelných jedenasedmdesáti letech nadšeným Čechům v Národním divadle. V neděli slaví již osmdesátiny. Baletu se věnuje stále.
Plisecká se narodila 20. listopadu 1925 v Moskvě v rozvětvené židovské rodině původem z Litvy a dětství prožila na arktickém souostroví Špicberky, kde byl její otec ředitelem uhelných dolů. Hned v dětství pocítila na vlastní kůži zrůdnost sovětského totalitního režimu. Když jí bylo 13 let, bolševici zastřelili po vykonstruovaném procesu jejího otce. Matka, herečka němého filmu, zažila na vlastní kůži prostředí komunistického gulagu a poté vyhnanství v Kazachstánu.
Touha po baletu však byla silnější než nepřízeň osudu. Začala s ním v devíti letech a o dva roky později již stála na prknech "bolšáku". V roce 1943 ukončila studia na choreografickém institutu a byla přijata jako sólistka "nejlepšího divadla na světě", jak s láskou hovoří o Velkém divadle. Slavnou dvojroli Odetty a Odilie v Čajkovského baletu Labutí jezero, která se pak stala její životní rolí, tančila poprvé v roce 1947.
Odvrácenou stránkou života výjimečné osobnosti uprostřed šedivé totality představovaly šikana a ponižování ze strany režimu. Plisecká byla sledována, dlouho se nemohla podívat na Západ. Štěstí v osobním životě v temné době znamenala svatba s hudebním skladatelem Rodionem Ščedrinem, se kterým žije dodnes.
Její slavná mezinárodní kariéra vlastně začala až v roce 1959, kdy na přímluvu samotného Nikity Chruščova hostovala v New Yorku. Na své pouti po celém světě se setkala a mnohými šéfy států, s Robertem Kennedym jí například sblížil stejný den narození. Její první zahraniční cesta však vedla v roce 1947 do Československa. "Když slyším slovo Praha, mám vždy velmi příjemný pocit..," vzpomíná. Naposledy navštívila Česko před dvěma lety u příležitosti mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha.
Kromě Odetty a Odilie patří k nejslavnějším rolím Plisecké Kitri v baletu Don Quijote, Zarema v Bachčisarajské fontáně, hlavní role v Raymondě Alexandra Glazunova nebo Carmen v choreografii Kubánce Alberta Alonsa v baletním opusu, který úpravou hudby z Bizetovy Carmen vytvořil Ščedrin. A potom hlavně Umírající labuť na hudbu Camilla Saint-Saense v choreografii Michaila Fokina. Dalo by se ale pokračovat. "Já sama jsem mnohokrát sledovala každodenní pohyby labutí..., abych pochopila fyziologické zákonitosti těchto krásných ptáků. Nebylo to jednoduché - po každém představení jsem byla maximálně vyčerpaná," říká o své nejslavnější roli.
Postupně však Plisecké klasika přestávala stačit a v 70. letech začala sama "choreografovat" a prvním výsledkem byla Anna Karenina na Ščedrinovu hudbu. Spolupracovala také se světovými choreografy Mauricem Béjartem a Rolandem Petitem. Béjart dokonce přímo pro Pliseckou vytvořil několik baletů. V roce 1983 převzala na dvě sezony vedení baletu Římské opery, v letech 1987-1990 vedla balet Národního divadla v Madridu. Tři roky poté oslavila - tancem - padesáté výročí své dráhy. Nyní žije s manželem střídavě v Mnichově a litevském Trakai; v roce 1991 oba přijali litevské občanství. Stále vede mistrovské taneční kurzy.
O svém životě mnohé vypověděla v autobiografii Já, Maja, která se však nesetkala s jednoznačným nadšením. Jejím kritikům vadí, že jako sovětská celebrita za totalitního režimu zase tak moc netrpěla. Na rozdíl od svých kolegů Michaila Baryšnikova či Rudolfa Nurejeva také nezvolila emigraci. Prý se bála odplaty a důvodem byla také láska k Velkému divadlu a manželovi, který by prý nikdy odejít nedokázal. Ani jeden z nich nebyl ve straně, Ščedrin dokonce odmítl podepsat dopis umělců schvalující obsazení Československa okupačními vojsky.
David Preisler rmi šeb
