Marie Zdeňková: Petr Nikl – důvěrně známý a neustále tajemný
„Výtvarně-hudební performance“ Tanec hraček tichého renesančního všeuměla (nejnověji autora koncepce českého pavilonu pro EXPO 2005 v Japonsku) Petra Nikla byla uvedena v Divadle Archa 7. –10. června, tedy v období natěšeného očekávání blížících se prázdnin – časoprostorového oceánu, v němž se dá snít bez bariér omezujících „suchozemských“ povinností. Inscenace o dvou částech inspirovaná dílem Hanse Christiana Andersena v rámci projektu Andersen v Arše otevírá náruč malým i velkým. Není to ovšem bezpečné rodinné představení, kde se budou se zárukou svorně bavit tatíci, mámy i ratolesti. Jde spíše o prožití, než o zábavu, i když ani ta není vykázána z teritoria tanečních sálů hraček (první část se odehrává v malém sále, druhá ve velkém). Svůj osobnostní divadelní surrealismus vysílá výtvarník Petr Nikl do českého kulturního světa od roku 1984, kdy spoluzaložil divadelní sdružení Mehedaha, projevující se zprvu ponejvíce jako průnik výtvarnictví do loutkářství pro intimnější okruh spřáteleného publika. V osvobozených letech devadesátých se jeho stále vzrůstající divadelní aktivita dostává do širšího povědomí publika, i když nikoliv v tom „televizním“ slova smyslu. Prostor pro Niklovy kontinuálně rozvíjené experimenty, prolínající výtvarné, divadelní, hudební a básnické umění, mu mj. poskytla právě Archa (od 1994 - Opera La Serra, Slunovrat, V zrcadle, Za zrcadlem, Obnošené sny), která má za úkol zastřešovat bytosti rozmanité už svým názvem. Petr Nikl má ve svém loutkovém zvěřinci (nejsou to loutky v pravém slova smyslu, ale různě upravené hračky a jiné předměty) bytosti krotké i divoké, on sám má z obojího něco: působí sice jako bytost spíše submisivní, ale neochočitelná.
V Tanci hraček (na internetových stránkách Archy nazvaném „brutální nostalgií“) na dané téma „dítě v dospělém těle“ zůstává Nikl stále sám sebou a přesto překvapuje. Tradičně „niklovská“ je zvláště první část v malém sále, „baladická groteska“ Němý orloj, inspirovaná Andersenovou povídkou Loutkář, pro niž performer uprostřed dvou elevujících ploch pro diváky instaloval svůj podivuhodný klávesový přístroj, již značně omlácený a „opotřebovaný“. Na něm a vedle něj pak přidal kolotočové objekty, přeplněné odpadovými úlomky hračkové a suvenýrové reality, promítané formou stínového divadla na dvě průsvitné fólie (z každé divácké strany jedna). Rozžívat světlem, vodou (skleněné baňky naplněné tekutinou), zvukem a animací tento svět zdánlivě mrtvých, nepotřebných, ba ošklivých předmětů jsem viděla v různých variantách (přizpůsobovaných prostoru a divákům) znovu a znovu. Byly chvíle, kdy jsem neměla daleko k povzdechu nad začarovaně semknutým kruhem. Nyní však, spolu s Andersenem, v jehož jménu hračky tančí, uprostřed doby, jejíž krutost je nejen krutá, ale i chvástavá a aspirující na zdání toho pravého „zdravého“ životního stylu, dávám v duchu Petru Niklovi cenu za věrnost svému národu zraňovaných bytostí (mnohé hračky a předměty jsou deformovány, zality roztaveným voskem apod.). Teď lze víc než kdy jindy ocenit a spoluprožít soustředění a donkichotsky směšnou vážnost, s níž performer, oděn do teplákových kamaší, svetru a kulichu v barevné kombinaci, jíž by pohrdlo i dítě ze sociálně velmi slabé rodiny, vyčarovává z hlubin nepotřebnosti sen, jenž nás může poučit akorát tak o tom, jak lze bloudit v labyrintu představ a jak řešit situaci „nesmyslnou“ hrou. Řekla bych však, že únik do snu není únikem do bezpečí, ale únikem do svobody, v jejímž teritoriu číhají jako v džungli rovněž četná nebezpečí. Vždyť subtilní zvířátka, panenky, loutky z peří, postavičky plošného starosvětského Betlému, umělé kapradiny, broušené skleněné krystaly působí tak křehce a zranitelně, že by je mohl odfouknout i nepatrný závan větru a rozpustit paprsek denního světla. Jsou to bytosti noci podvědomí. A sám Nikl, převlečený za mírně retardované dítě, se vydává tělesnému nebezpečí, když prolézá útrobami hudebního přístroje a zachytává se vlákny svého příšerňoučkého oděvu za ostří „louteček“, jejichž titěrnost má v této chvíli naopak zlověstnou příchuť všežravých kobylek.
Druhá část – „komorní opera“ nazvaná Pianino, volně inspirovaná Andersenovou autobiografickou Pohádkou mého života, předkládá, na rozdíl od hračičkami přeplněného intimního prostoru první části, před diváky rozlehlý prostor hlavního jeviště téměř vyprázdněný, v němž září jako světýlka v poušti akcentované skvrny vybraných objektů. Ústředním magnetickým bodem, přitahujícím aktivitu aktérů coby předmět touhy, je klasické tmavé pianino. Ve skromném, přesně komponovaném vybavení scény působí jako výtvarné artefakty i ostatní hudební nástroje, před začátkem performance rozeseté v pravé části jeviště do tiché kompozice vyčkávavého hudebního zátiší. Nad jevištěm se klene jednoduchý „kolotoč“ sestávající ze dvou překřížených „rybářských prutů“, z nichž visí na lancích dva páry bot (střevíčky a polobotky) a bělostné archaické dívčí prádlo. Čím méně toho na scéně je, tím poetičtěji zasahují vnímání tyto zbylé nebo čekající otisky života. Během představení se k osamělcům přidávají další předměty z „neživé“, lidským nápadem oživované říše, z nichž jsou nejmilejší a nejživější elegantní pánské klobouky, animované po podlaze jeviště dětskými samochodnými míčky (po ulicích prodávaná hračka). Udivující hemžení klobouků vyvolává zcela jednoduchým způsobem pocit zázraku. Tentokrát se s „oživlými“ předměty přece jen dost šetří, tak jako za dávného dětství s vánočními dárky.
S Niklem tuto „operu“ spoluvytvářejí tanečnice a choreografka Kristýna Lhotáková a hudebník Ladislav Soukup (oba mají za sebou společné projekty). Černé oblečení všech tří aktérů navozuje pocit čehosi závažného, slavnostního. Oproti civilnější verzi kostýmů svých spoluhráčů je Nikl opět „zvláštnější“: ladně i toporně se předvádí v dlouhých černých šatech. Nedá mu to však a chytí si ze shora na lanku zavěšenou rudou paruku a posléze si navlékne plyšové šaty barvy vybledlého medvídka, jaké známe z jeho předchozích performancí a stylizovaných fotografií. Od hmoty uvolněný prostor, jehož prázdnota je ještě zdůrazněna těmi několika málo detaily, je místem pro uplatnění pohybu, zvuku (hudby, zpěvu) a projevu těch předmětů, které „zbyly“. Nikl zpívá na mikrofon zvláštním úpěnlivým, trochu kvílivým hláskem posíleným jakousi dětinskou energií, písně na své texty, plné lidských dvojníků, larviček a jiných živočichů. Doprovází se při tom na brač – nástroj podobný loutně, Kristýna se přidává na akordeon, Ladislav na basu. Pianino v hlavní roli je nástrojem spíše ohmatávaným, prozkoumávaným, než „normálně“ využívaným. První tóny na něj vyluzují Kristýna s Ladislavem, když pomocí kladky na jeho klávesy spouštějí kovové válečky. Poté Petr, stylizovaný do své tradiční úlohy rybáře, osahává opatrně, ale lovecky „dravě“ klávesnici jakýmsi rybářským prutem. V závěru inscenace vykouzlí opět zázrak: pianino se rozdvojí - z původního obyčejného se vyloupne jeho zářivě bílý, prosvětlený protějšek, v jehož nitru ukrytá dívka (Kristýna) hraje melodii „zevnitř“. Oba nástroje se jako krásná, ale trochu neohrabaná zvířata snaží o sblížení, o dotek. Další důkaz, že na Niklově scéně se dostane života a duše předmětům spícím dosud v bezpečí obyčejnosti.
Marie Zdeňková
Petr Nikl: Tanec hraček. Hudba Petr Nikl, Kristýna Lhotáková, Ladislav Soukup, (autoři dalších složek neuvedeni), Divadlo Archa Praha 7. – 10. června 2005 v rámci projektu Andersen v Arše.
