Marta Ljubková: Konečně doma
Zdá se, že soubor Buchty a loutky definitivně ukončil svou dlouhou pouť po nejrůznějších pražských klubech a kulturních domech a zakotvil ve studiové scéně nově zrekonstruovaného Švandova divadla na Smíchově. To by mělo přinést výhody souboru i divákům – jedni získají zázemí pro práci, druhým skončí únavné zjišťování, kam se za tímto specifickým loutkovým souborem vydat tentokrát.
Do nových prostor Buchty a loutky připravily další titul: Pomsta aneb jak čet´ Michal Hrabě Monte Crista. Autorství scénáře kolektivní, kromě zřetelného dumasovského inspiračního zdroje je nesporný i motiv verneovský, další narážky a jejich následné dešifrování přenechme divákům.
Inscenace Buchet a loutek má zvláštní, jakoby roztrhanou strukturu, spojuje v sobě totiž všechny možné dostupné prostředky jak výtvarné, tak také kompoziční nebo hudební. Začíná se vlastně už půl hodiny před představením ve foyer divadla odkazem jednak ke starým pouťovým loutkářům poněkud didaktického charakteru a jednak k provozovatelům jednoduchých kukátkových předchůdců kinematografu. Navozuje se atmosféra přátelského kontaktu, souznění, propojení hlediště i jeviště, která i nadále pokračuje: divák je v temném labyrintu veden hercem a následně usazen ke kavárenskému stolečku, který v průběhu večera skutečně poslouží svému původnímu účelu. (Když se herci zvláště chtějí „pochlubit„ nějakou loutkou, přinášejí ji do hlediště divákům doslova pod nos – a jsme v kabinetu kouzelníka, který dá publiku provaz dvakrát k přezkoušení, než s ním začne provádět kejkle.)
Studio je zevnitř celé potažené látkou, takže i díky kopulovité konstrukci působí jako stan. Když se místo rozhrnutí opony na začátku rozepíná zip v látce tvořící zadní stranu jeviště, iluze prázdninové četby (a kam jinam patří základní inspirační kámen inscenace přece patří?) je dokonalá. Tady možná leží návod k tomu, jak také celou inscenaci vnímat – odložit složitá životní schémata a podívat se dospělýma očima na skrznaskrz pohádkový příběh. Jaký je, co z něj zbylo a hlavně: co nás u něj napadá. Z Dumasova románu inscenátoři použili jednoduchou dějovou kostru, srozumitelnou i pro ty, kdož Hraběte Monte Crista nečetli, – a na ní přivěsili ve výsledku vlastně mnohem důležitější asociační řetězce.
Setkání Edmonda Datese a krásné Mercedes se odehrává jako nádherný obrázek měnící se doslova v ráj. Od milenců se toho obvykle herecky moc nežádá, postačí tedy jednoduché loutky-panenky. Přilétá zlatá muška signalizující svůj pravý význam nastříkáním šlehačkového nápisu „štěstí„ a vodič Edmonda na zlacený rám připichuje rajské plody, aby byla iluze dokonalá. Že se mezi ně sem tam omylem připlete kus salátu, patří k vtipům pro bystré divácké oko. Štěstí je emoce pro všechny smysly – a tak se divákům dostává i čichového zážitku. Harmonie všech složek je dosaženo.
Pravým opakem krasavce Edmonda je záporný Wilford, něco mezi nákupním vozíkem a automobilovou sedačkou, z bezcharakterně proměnným obličejem a kleští místo rukou. Okupuje celou scénu a vedle jablek a salátu se rozhodne vzít si také krásnou Mercedes. Vzhledem k tomu, že má otvírací útroby velmi podobné ledničce, může si dovolit zkonzumovat prakticky cokoliv (divák mu však od samého začátku vidí do žaludku).
Obrovský a mobilní Wilford, který přichází po nepatrných a nepohyblivých milencích, představuje jeden z rytmicky se opakujících principů inscenace – po klidné, relativně statické scéně následuje sekvence akční, rychlá, překvapivá. V Pomstě totiž každá další scéna jako by trumfovala druhou – inscenátoři přinášejí další nápad, nový typ loutky, jinou techniku. Vedle marionet se uplatní maňásci (ať už jako roznašeči kávy či strážci ve vězení), masky (ptáci na ostrově), živí herci, ale i různé typy předmětů (např. ryby nebo krtci na tyčích).
Zvlášť velký důraz se klade – a v tom vidím řekněme verneovsko-zemanovskou inspiraci ve vynálezech nejroztodivnějšího typu – na podivné předměty, které samy o sobě nemají žádný zvláštní význam, kromě toho, že scénu ozvláštňují a jsou prostě kouzelně bizarní. Třeba plánek pokladu abbého Farii představuje barevně svítící pokladnička-prasátko přidělané na krabičce. Ona kouzelnost předmětů bývá nejčastěji signalizována právě jejich rozsvícením – svítí vnitřek Wilfordova trezoru či ostrovní jeskyně, v níž Edmond nachází poklad. Cokoliv asociované s penzi tedy působí jako pohádkový vynález předminulého století.
Mezi další výrazné inscenační principy Pomsty patří bravurně využívaná změna perspektivy (což ovšem v inscenačním stylu Buchet a loutek není žádná novinka): když strážci-maňásci shazují Edmonda z hradeb, perspektiva nahlížení se proměňuje a do malého akvária s rybičkami padá stěží pět centimetrů dlouhý pytlík na tyčce. Pro krátkozraké diváky vodič okamžitě poslouží lupou. Totéž podmořské prostředí se v inscenaci objevuje ještě jednou – ale tentokrát zaujímá celé jeviště, vzduchem se vznášejí medúzy, nadlehčované proudem vzduchu z vysoušeče vlasů, a dokonalý je i zvukový a světelný efekt. Když je potřeba zachytit jemné duševní hnutí obličejovou mimikou, což prostě marioneta nedokáže, na paralelní scéně se ukáže herec obličeje, jež nám dá Edmondovo rozčilení plně prožít. A tak dále.
Jak jsem řekla, každá následující scéna je jiná než ta předcházející. Do jednoho malého studia se vejdou celé polární kraje, oceány, opuštěné ostrovy, podivné ptačí civilizace i zahrada lásky. Pokud nestačí přední jeviště, hraje se „na střeše„ stanu a na závěr i v zadu. V Pomstě je divák inscenací zkrátka ze všech stran obklopen.
Pomsta je nejen inscenací všech smyslů, ale také nejrůznějších mimodivadelních inspiračních zdrojů. Některé scény připomínají počítačové hry nebo taneční party. Naopak k tradičním divadelním formám odkazuje použití psaného slova na jevišti, kterého se tu využívá překvapivě často: jedna třetina hesla Velké francouzské revoluce na praporu stvrzuje Edmondův útěk, stejně se signalizuje i proměna realitu v sen, plynutí času či neuskutečněná pomsta. Slova jako by měla zachytit nejstěžejnější dějové (a ostatně i ideové) momenty inscenace, ale zároveň se jich používá v pouhé radostné hře a okouzlení (magnetická písmena označující vězení vydávají krásný zvuk).
Přes neuvěřitelné množství nápadů, motivů a asociací nepůsobí Pomsta jako bezhlavý eintopf. Osmdesátiminutová inscenace má svou vlastní, radostnou logiku, která při vší nelogičnosti vytváří – jakkoliv podivně to možná zní – docela dobře strukturovaný celek. Žádná scéna se svými vlastními nápady nevyčerpává, žádný nápad není proponován tak dlouho, aby začal nudit nebo působit samoúčelně (snad s výjimkou fénů, ty by se mohly použít jenom jednou). Kouzlo Buchet a loutek však není jen v loutkové hravosti a promyšlenosti, ale i ve schopnosti vystavět vtipný text (scénu abbého Farii a Edmonda ve vězení považuji za jednu z nejzdařilejších, ne-li za vůbec nejlepší).
Doufejme, že systematická práce a snadná divácká dostupnost přivede do Švandova divadla na představení Buchet a loutek co nejvíce diváků. V tuhle chvíli je konstelace ideální.
