Marta Ljubková: Romské pohádky v DRAKu

Královéhradecké Divadlo DRAK
obohatilo svůj repertoár o novou pohádku, tentokrát inspirovanou cikánskými zdroji. Jako autoři textu inscenace Jak se Janči stal králem v Indii jsou uvedeni přední česká romistka Milana Hübschmannová a režisér hry Josef Krofta. Tradiční „drakovský„ tým doplnili rovněž autor scény Marek Zákostelecký a hudebník Jiří Vyšohlíd. Dramaturg inscenace bohužel zůstal utajen, pokud zde však vůbec nějaký dramaturg figuroval. Z výsledku se zdá, že tomu tak - ke škodě celé věci – nebylo.
Ústřední příběh Jančiho, který se z prostého popeláře svým vlastním důvtipem (a rovněž značnou shodou okolností) „vyšvihne„ na post indického krále, je ideálním námětem pro pohádkové zpracování bez ohledu na etnický háv – známe přece hloupého Honzu, kterak ke štěstí a princezně přišel. Text hradecké inscenace příběh posouvá do „cikánské roviny„, která sice nabízí několik opravdu dobrých antirasistických vtipů, ty však, zejména vzhledem k barvě pleti herců, zrovna nefungují (např. scéna ve výkupu lahví, když Cilka odmítá Jančiho s tím, že „bereme jen bílé„, ale ona je má přece jen radši barevné, rozhodně ztrácí na působivé dvojznačnosti).
Peripetie Jančiho putování od sesbíraných lahví k pokladu, díky němuž získá svého pána a pak i vytouženou nevěstu, jsou však náležitě pohádkově obtížné. Některá místa překlenuje vypravěč, některé přechody řeší variabilní scéna (o ní bude řeč později, v tuto chvíli mám na mysli například jízdu tramvají), jiná místa na sebe však navazují velmi chatrně a bez vnější patrné logiky. Když se Janči ocitne před domem, v němž se ukrývá onen poklad, vede zvláštní, možná z lidových romských pohádek vycházející, pro některé diváky však pozoruhodně nesmyslný monolog: „Mám jít dovnitř, nemám jít dovnitř, no ale co, všechno je jedno, půjdu dovnitř.„ Jako by text místy rezignoval nejen na logiku, ale i na napětí, rozhodování, dramatickou situaci. Podobných nedostatků shledávám v textové výstavbě víc – inscenace začíná jako volné řetězení situací, jejichž pointa je buď velmi slabá, nebo dokonce nulová; situace nekončívají prudkým střihem ani se neprolnou do scény následující, spíš v mnoha případech jaksi vyšumí (Janči se zamiluje a usne).
Další chatrné místo představuje nedokonale využitá dvojí identita Cilky z výkupny lahví a princezny Cilajdy. Totožnost, či přinejmenším bytostná spjatost obou postav nabízela inscenačně mnohem víc možností, nehledě na to, že v takto nedotažené podobě spíše vyvolávala nechápavé otázky.
Jenže s inscenací Jak se Janči stal králem v Indii se nelze vypořádat jednoznačně, a už vůbec ne bez výjimky negativně. Na vzdory chatrnému scénáři ji totiž pohromadě drží další složky, které z ní svou součinností vytvářejí docela zábavnou podívanou pro děti i dospělé. Výchozí prostředí smetiště umožňuje scénografovi M. Zákosteleckému na jeviště umístit prakticky cokoliv – a pak to ve vhodný čas využít. Inscenátoři se nezalekli špinavosti odložených věcí, a tak se vedle urousané výkupny lahví setkáme i s indickým slonem z plastových lahví, hospodou, postelí, kostelem a dalšími prostředími. Ze střídmosti v přestavbách nemůže být scénografie podezřívána ani v nejmenším – místy působí časté změny až nadbytečně či dokonce rušivě.
Jedinou loutkou, která se v inscenaci objeví, je smyšlený Jančiho pán – Janči vycpe oblečení penězi, které našel v domě, a jako sluha zámožného pána vstoupí do „lepší„ společnosti. Nejpůsobivěji vyznívá scéna, v níž Janči všechny peníze utratí, a tak přijde nejen o majetek, ale i svého vlastně jediného přítele, byť fiktivního.
Hudební složka inscenace integrálně vyrůstá z jevištního dění. Na scéně jsou neustále přítomni dva muzikanti, nástroje si do rukou berou i herci, nicméně rytmicky a melodicky nejzajímavější sekvence vznikají při vlastním „rozeznívání„ scény – znějící lahve lze v tomto případě považovat za samozřejmost, napínavou sekvenci tvoří i hrací kuchyň či rytmizace popelářského vozu. Jakákoliv přidaná, nahraná hudba by tu působila jen rušivě.
Kroftův režijní rukopis je evidentní v kompozici některých scén postavených na inscenačním vtipu – ve výstavbě dobře pointované hospody, v cirkusové scéně s blechou a dalších. Podařilo se mu sladit silný herecký tým, rytmické složky i scénografická kouzla, nicméně výše uvedené trhliny v textu hry překlenout nedokázal.
Jak se Janči stal králem v Indi je proto inscenací průměrnou, nikoliv geniální, jak jsme od DRAKu zvyklí. Ukazuje se, že vynechat některou tvůrčí složku se prostě nevyplácí – a na výsledku je to vidět.