Martin J. Švejda: Přelet nad loutkářským hnízdem (2001)
XI. ročník „oborové přehlídky profesionálních a amatérských loutkových divadel“ Přelet nad loutkářským hníz-dem se konal ve dnech 9. - 11. listopadu 2001 v Kulturním centru Novodvorská v Praze. Představilo se v něm celkem třináct souborů, včetně jednoho (Mumraj Havířov) v rámci off-programu a jednoho (Tradiční loutkové divadlo Zvoneček Praha) jako milé historické kuriozity v závěru.
„Přelet“ se uskutečnil namísto plánovaného nového divadla Minor (v době přehlídky však ještě neotevřeného) v náhradních prostorách, na jednom z pražských sídlišť Novodvorská. Atmosféře přehlídky to však myslím neublížilo, sešlo se zde jak tra-diční festivalové publikum, tak řadoví diváci (rodiče s dětmi); strategickým místem, dodejme na okraj, se ukázala být cukrárna přímo v objektu kulturního centra.
Poněkud horší to bylo s místy, ve kterých se hrálo. Kulturní centrum Novodvorská, typický socialistický „kulturák“, sice prošel před nedávnem rekonstrukcí, prostory byly zútulněny, dodán jim, obligátně řečeno, lidský rozměr, nicméně na tom, že se v nich - kromě jednoho sálu se skutečnými divadelními parametry - nedá příliš hrát divadlo, se moc nezměnilo. Velký sál i galerie postrádaly tolik potřebné divadelní fluidum, onu ne-zaměnitelnou divadelní atmosféru divácké pospolitosti, a představení zde hraná tím opravdu utrpěla. Celý páteční blok se hrál před téměř mrtvým publikem a také například v sobotu Černošská pohádka DRAKU, spolehlivě doma rozhýbávající dětské diváky, se tu jen velmi obtížně dostávala na potřebnou kontaktní teplotu.
Dramaturgie „Přeletu“ se tentokrát při výběru inscenací hodně spoléhala na celorepublikové vrcholné přehlídky, Mateřin-ku 2001 a Loutkářskou Chrudim. „Přeletu“ se z nich zúčastnili takřka všichni hlavní ocenění (Černošská pohádka a Taškařice z Mateřinky; Finist, jasný sokol, Variace na slavné téma Cyrano a Báj - Báj z Loutkářské Chrudimi) či alespoň ti, kteří na ně po-stoupili (Samuel, Pohádka o splněném přání, Taky trochu o kůzlátkách). I tak se „Přelet“ dočkal svých po mém soudu propadů (Princezna Jasněnka, Zlatovláska) či například vyvolával otázku, proč taková Černošská pohádka účinkovala na přehlídce až nyní, když měla premiéru v listopadu 1999.
Co obecného ukázal jedenáctý Přelet nad loutkářským hnízdem? I nadále (chtělo by se smutně konstatovat) dnes loutka zůstává víceméně na okraji zájmu loutkářů („loutkářů“?), mnohdy je jediným znakem loutkovosti inscenací zvýrazněná práce s re-kvizitou, loutka často funguje jen jako „přídavný“ předmět, vystoupí vlastně, aby se neřeklo, prakticky se ale neví, co s ní. Jak rád potom člověk vidí, když soubor vsadí na trochu té iluzivnosti (Gilgameš, Variace na slavné téma Cyrano, Taky trochu o kůzlátkách), když dovolí divákům, aby bral divadlo opravdu „jako“. Jiným rysem současné produkce je velká náchylnost k „ornamentu“; což zahrnuje i to, co porota na Mateřince 2001 na-zvala „inflací tzv. hravosti“. Tvůrci jen málo dbají na čistotu tvaru svých prací, velmi často je zahlušují různým vtipkováním, upovídaností (kterou si občas pletou s vyskočilovskou „dětštinou“), nadbytečným, inscenace tříštícím zcizováním. Jde po mém soudu o (možná i nevědomý) úhybný tvůrčí manévr - nedůslednost/netrpělivost při práci, neschopnost soustředit se na to podstatné. Jak rád potom člověk vidí inscenaci, která je vpravdě průzračná a obejde se bez legrácek (Pohádka o splněném přání). „Přelet“ také potvrdil, jak důležitou roli pro kvalitu prací hraje spontaneita tvůrců; kdy nasazení - třebas umělecky ne perfektní - dokáže předčít dokonalou, ale také občas chladnou profesionalitu. Inscenace Variace na slavné téma Cyrano souboru DNO z Hradce Králové, které byla udělena cena ERIK, toho budiž nejlepším důkazem.
Pól profesní (řemeslné) solidnosti a jistoty reprezentova-ly především profesionální soubory. Černošská pohádka DRAKU ukázala, jak se lze spolehnout na ty nejzákladnější vyjadřovací prostředky jako je například rytmus, jak stačí vsadit na jednoduchý - ale přitom srozumitelný - příběh (na který můžete zavěsit krátké dramatické situace), a přitom vytvořit poutavou, skutečně akční podívanou. Rytmické „prozku-šování si“ jazyka - co může ostatně být dětem bližší. Také Taškařice Naivního divadla, vycházejíce z ypsilonkovského „diskusního“ přístupu, sázejí na práci se slovem. Tři „zvláštní“ paní (Červená, Oranžová, Zelená) si vyprávějí básničky a krátké pohádky. Slovo samotné tu však, bohužel, až příliš dominuje, je pouze doprovázeno prací s rekvizitami než aby byla snaha jej nějak chytře převést do obrazové (pro vnímání dětí méně náročné) podoby. Práce plzeňského amatérského souboru Střípek Finist, jasný sokol, ztvárňující ruskou pohádku o hodné Marje a zlé Vasilise, vykazuje parametry srovnatelné s produkcí profesionálních divadel. Bezchybné herecké výkony, organické skloubení hudby a mluveného slova, malebná výprava... Jen má člověk pocit, jako by se díval na nějakou televizní produkci: nekontaktní, která si vystačí sama se sebou; všechno je tu jaksi uměřené, předvídavé, bez chuti a bez zápachu; také způsob vyjadřování - práce s metaforou, s náznakem - se zdá být již poněkud omšelý. Kladenský Lampion zvolil pro Havlovu hru o vzniku prv-ní republiky Zítra to spustíme podobu jakési naučné hry, zabalené do (pro mládež přijatelného) zábavného hávu. Pohříchu však ona zábavnost má více extenzivní charakter než aby se snažila skutečně vyložit autorův text (například: proč inscenací prochází motiv vyostřených vztahů mezi herci?). I tak se však, dlužno podotknout, nakonec Havlův sofistikovaný jazyk v inscenaci zcela neztrácí a člověk si obzvlášť rád třeba poslechne autorova jasnozřivá slova (z roku 1988) z úst Aloise Rašína o potížích při demokratické rekultivaci země (v textu míněno té po roce 1918). Havířovský soubor Mumraj představil (v rámci off-programu) zpracování Brad-fordovy černošské parafráze Bible Černošský pánbůh, starej zákon a proroci. Výběr příběhů pro inscenaci je poněkud nekonzistentní (preferují se - jak jinak - ty z úvo-du Písma); i v této práci se divák musí prokousat skrze drť vtipnosti k hezkým nápadům (hadrová gorila, houpající se na tyči), pokud však humor zcela ustává a vypráví se pouze příběh, působí inscenace dost nudně. Co překvapí a potěší, jsou muzikantské (jazzové) schopnosti účinkujících.
Soubor Rámus z Plzně si pro svou inscenaci Samuel vybral jako předlohu povídku Jacka Londona o matce, křtící navzdory nepřízni osudu (umírání potomků) své syny jedním a týmž jménem. Pojmout však tento příběh ve stylu televizního pořadu TV Nova Tabu jen proto, aby se sdělilo, že komerční média na problémech lidí spíš parazitují než aby je pomáhala konstruktivně řešit, se mi zdát být málo - zvolenému atraktivnímu půdorysu inscenace schází hlubší opodstatnění. Problematické jsou také černohumorně pojaté rekonstrukce smrti synů a kolísání hereckých výkonů mezi přiznaným neumělým amatérstvím a snahou o skutečné hraní (ztvárnění postavy televizního moderátora).
Jestliže u některých výše zmíněných inscenací působil hu-mor - či obecně, jak jsme to nazvali, „ornament“ - jako lehce nadužívané koření (kazící než zlepšující chuť produkcí), u Princezny Jasněnky a Zlatovlásky českobudějovických souborů Kvelb, respektive Studio dell´arte se rozhazoval vpravdě plnými hrstmi a stal se projevem těch nejzákladnějších chyb. (Není asi náhoda, že obě produkce jsou víceméně pouličním typem divadla a snaha o navázání kontaktu s divákem tu tedy stojí hodně v popředí.) Princezna Jasněnka působí jako žán-rový a druhový mišmaš; chvíli je lyricky patetická (hudební pa-sáže), chvíli dryáčnická (loutkové scény), chvíli nabízí jarmareční, diváky bezprostředně kontaktující výstupy, jindy se věnuje „uzavřeným“ marionetovým scénám (na malém jevišťátku). Především je však velmi užvaněná: tvůrci téměř nepracují s dramatickou řečí (která musí redukovat běžnou řeč); v hlušině slov tak člověk ztrácí orientaci, co - a proč – se vlastně vůbec hraje. Zlatovláska je na účasti publika přímo založená. Diváci (tedy především ti nejmenší) mají oběma protagonistkám pomáhat posouvat děj všeobecně známé pohádky - a z tohoto kontaktování se rodí různé nepředvídané, ovšemže ko-mické situace, které oživují vystoupení. Je to přístup, který však nejen že svým častým opakováním běh inscenace retarduje, ale který také chtě nechtě musí s diváky manipulovat. Dítě se tu stává častokrát jen nástrojem v rukou herců (viz přetahování rybářů - hereček o rybu - dítě). Co je však nejhorší: humor, vznikající z těchto situací, účinkující nesměřují k dětem, ale k dospělým divákům. To, že některé poznámky na adresu dětí byly (alespoň při „přeletovém“ představení) vyloženě zlé - jízlivé, pro mě bylo definitivním stvrzením pochybnosti tohoto přístupu.
Na „Přeletu“ však byly k vidění také inscenace ztišené, spoléhající na autenticitu provedení, práce, u kterých osobní (osobitý) vklad tvůrců byl tou rozhodující kvalitou. Pohádka o splěném přání „Tatrmanky“ Hany Prančlové byl sympatickou krátkou stínohrou (údajně neinspirovanou Sávitrí Divadla Líšeň), čistým a křehkým útvarem jak ve způsobu vy-právění protagonistky, tak v jejím prostém loutkohraní. Divadlo Vozichet z Jablonce nad Nisou se představilo s divácky vděčnými, dovádivými klauniádami Taky trochu o kůzlátkách. Dvě loutkové a jedna činoherní rakvičkárna spoléhaly na sílu základních nápadů, občas jim však scházela větší dotaženost při realizaci (malé charakterizační rozlišení loutek; výstavba, gradace třetího příběhu). Soubor Buchty a loutky předvedl na „Přeletu“ svou novou inscenaci Gilgameš. Divadlo jako by konečně vyslyšelo hlasy kritiků a vsadilo na pevnou předlohu, která dokáže dohromady podržet celou inscenaci. Tento tah se vyplatil: inscenace nabízí jak jasný a přehledný příběh (o pu-tování sumerského krále Gilgameše), tak tradiční poutavou hra-čičkářskou poetiku divadla. Pracuje se s filmovým střihem, mo-mentkami (zatahovaná a roztahovaná rákosová oponka), celodřevěná výprava navozuje bájnost vyprávěného příběhu, herecky domi-nuje Radek Beran, anglicky suše a věcně mluvící bojovníka Enkidua.
Na konec tedy soubor DNO z Hradce Krá-lové, který zahrál na „Přeletu“ miniaturu Báj - Báj a Variaci na slavné téma Cyrano. Při jejich představe-ních si člověk říkal: tak takhle má začínat divadlo. Jestliže Báj - Báj je skutečně pouhou nezávaznou anekdotou s „mimochodným“ humorem (ne nepodobným Buchtám a loutkám), provedenou s předstíranou insitností, ve Variaci na slavné téma Cyrano jako by se plně ukazoval duch tohoto mladého souboru: půlhodinová parafráze Rostandovy hry, zahraná napůl rukavicemi, napůl činoherně, v sobě má jak romantický patos předlohy, tak zdravě shazující studentský humor. Průprava účinkujících v ZUŠ je myslím patrná v technické zdatnosti (přesná hra s rukavicemi, secvičené hudební výstupy) i v nakládání s nápady - soubor dobře ví, jak a kdy s čím přijít. Cenu ERIK si DNO za inscenaci Variace na slavné téma Cyrano, domnívám se, poprávu zaslouží.
Martin J. Švejda
