Martin J. Švejda: Třináctý Přelet bez turbulencí (2003)

Třináctý ročník přehlídky loutkových divadel Přelet nad loutkářským hnízdem se již podruhé konal pod jed-nou, loutkovému divadlu určenou střechou - v přívětivém pro-středí pražského divadla Minor. Během tří víkendových dnů 7.-9. listopadu se divákům představilo celkem jedenáct souborů s dva-nácti inscenacemi. Téměř všechny práce amatérských souborů byly k vidění i na letošní Loutkářské Chrudimi (pouze Divadélko KRAB, objev pražské regionální přehlídky loutkářů, se Chrudimi nezúčastnilo); profesionální scény zastupovalo Naivní divadlo, Divadlo DRAK a Divadlo Minor; umělecké školy studenti KALD DAMU; hostem přehlídky pak byla inscenace Evy Blahové Život podle jepice, patřící spíš do oblasti pohybového divadla.
XIII. Přelet nad loutkářským hnízdem přinesl vyrovnané práce, ukázal různorodost poetik jednotlivých inscenací (respektive poetik jednotlivých tvůrců), z nichž některé působí již poněkud zbytněle, petrifikovaně - a tím také trochu odtrženě od součas-nosti (Pastýřka souboru Tlupatlapa, Kouzelnej mlejn Střípku); jiné naopak živě reagují na současnou dobu, absorbují její prv-ky, doslova pulzují dnešním rytmem - a tím mění podobu součas-ného domácího loutkového divadla (zde mám na mysli především inscenace Vánoce aneb Příběh o narození Jana Jirků, respektive Andílci Jakuba Krofty).
Pastýřka souboru Tlupatlapa (režie Karel Šefrna a Jana Mandlová), inscenace podle Jeffersovy oblíbené Pastýřky putující k dubnu, je čistě lyric-kou záležitostí. Hudebně poetický útvar, střídající plynule či-noherní pasáže (zastavení hrdinky a jejích ovcí během putování) s pasážemi hudebními (s dívčím „táborákovým“ kytarovým doprovo-dem a křehkým „slavičím“ zpěvem vystupujících), je typickým ZUŠkovým plodem v duchu poetiky sedmdesátých let. Inscenaci táhne režie, v ní zejména nápaditá světelná složka pomáhá ozvláštňovat jinak tradiční práci s látkou; herci - zdálo se mi - byli spíš jen „výkonnými aparáty“ režie (psychologizaci hraní protagonistům naštěstí do značné míry odnímaly tyčové loutky s tvářemi postav). Z inscenace vyzařovalo nábožné vážno.
Kouzelnej mlejn divadla Střípek (režie Ivana Faitlová) letos úspěšně bodoval jak na Loutkářské Chrudimi, tak na Jiráskově Hronovu. Není divu. Sou-bor je již natolik vyprofilovaný, jeho práce, pracovní postupy natolik kodifikované, že tvorbu můžeme bez rozpaků označit za profesionální (ostatně - pokolikáté tento názor soubor již sly-ší?); a inscenace „na lehčí notečku“ Kouzelnej mlejn je vlastně jen dalším potvrzením suverenity jeho tvorby. Divadelní pásmo na motivy lidových písní a pověstí připomene svou rozverností inscenaci Vody čerstvosti Divadla Minor. Lehce lechtivé problé-my příběhů, opentlené vděčnými vtípky na dané téma (a podané prověřenými loutkářskými gagy), činoherní hraní „vod podlahy“, skočná muzika... Široce přístupná zábava podobné té, jakou by-chom našli dejme tomu u nějaké vydařené inscenace Divadla na Vinohradech.
Jak medvědi vařili Divadélka KRAB (scénář, režie, hraní: Krystyna Skalická a Barbara Kocábková) můžeme ta-ké zařadit do konzervativního proudu inscenací Přeletu. Dvě pa-ní, Paloučková a Pařízková, v ní vyprávějí dětem pohádku tak tradičně (bez současných výrazových atributů), jak jen to jde. Její kouzlo ale spočívá právě v oné neokázalosti, v nevnucování se, v křehké a jednoduché imaginaci. Herečky si vyberou prosté dějové schéma (medvědi se rozhodnou vařit k snídani míchaná va-jíčka a medvěd jr., putující pro vajíčko ke slepicím, cestou zažívá různá dobrodružství), rozehrávají je pomocí jen několika mála rekvizit a loutek (pracuje se zejména s rukavicemi), po-zornost a rytmus drží energickou tahací harmonikou a na závěr nenásilně sdělí poselství(o potřebě kamarádů).
Inscenaci Máme kliku pohádkovou Naivního divadla bychom mohli též označit za tradiční - za tradiční počin týmu Peřinová - Dvořák - Koptík. Práce těží z již prově-řených předností tvůrců: dialogově „sytého“, současným jazykem promlouvajícího textu Peřinové; „bytelného“ vyprávění příběhu, sloužícího hracího prostoru (hraje se ve dvou navzájem průcho-zích plánech - předním činoherním a zadním loutkovém), který tentokrát vytvořil Marek Zákostelecký; neokázalé, drobnými vtípky okořeněné režie Tomáše Dvořáka. Autorčina hra je sice tentokrát poněkud nekompaktní (příběh se kostrbatě rozvíjí, řa-zení nápadů příliš nevyplývá z logiky děje), ale suverenita ru-kopisu Peřinové i spolehlivost Dvořákovy režie zmíněný nedosta-tek obrušují a dostatečně napomáhají k „hladkosti“ vnímání in-scenace.
Andílci Divadla DRAK v autorské režii Ja-kuba Krofty a (opět) s výpravou Marka Zákosteleckého jsou v mnohém pravým opakem usedlé a „rozvážné“ inscenace Naivního di-vadla. Tvůrci se rozhodli vyprávět příběh o dvou rošťácích, kteří - obecně řečeno - skrze pykání za spáchaný hřích dojdou k poznání, co to znamená mít svědomí, spíše neverbálními než ver-bálními prostředky - prostřednictvím akce, akční scénografie. Ta je velmi variabilní - příběh začíná v kulisách loutkového divadla, které zlobiví hrdinové doslova a do písmene rozboura-jí; pokračuje činoherní (téměř) němohrou (dvojice chlapců, představovaných nyní živými herci, se učí žít se „svým“ andě-lem), vrcholí „nebeskou“ stínohrou, aby se nakonec opět vrátila do prostor znovupostaveného loutkového divadla. Krofta (za vy-datné pomoci Zákosteleckého) je režijně opravdu vynalézavý; křečovitě tak inscenace působí pouze ve chvílích, kdy tvůrci z nezbytí opouštějí neverbální projev a uchylují se ke slovu - tehdy se prozrazuje mlhavost jejich textového (dialogového) vy-jadřování (tedy pravý opak případu Máme kliku pohádkovou).
Nezbedná kůzlátka Lenky Košťákové z hra-deckého souboru Dospělá embrya - zahraná na Přeletu vhodně mezi dvěma „spřízněnými“ představeními divadla DNO - jsou vskutku (jak už napsala Alena Exnarová v Loutkáři 3/2003) vynalézavým a decentním „večerníčkem pro dospělé“; jsou milou miniinscenací, která je dlouhá právě tak, jak její vtipný nápad (ženská ňadra = kůzlátka, která jsou voděná jako loutky ramínky od podprsen-ky) unese.
Divadlo DNO se představilo na Přeletu dvěma inscenacemi – Anatomií a Okolostola . Obě práce však soubor v Minoru obložil písněmi, či přesněji ře-čeno svým známým divadelním pábením, což bylo jenom dobře, pro-tože vytrhávat jednotlivosti z širokého toku hravosti tohoto souboru mi (zatím) přijde jako nepatřičné, oslabující gros účinnosti DNA. Anatomie pracující s objektem loutky-ženy texto-vě těží z jazykových vazeb mezi lidskou anatomií a záležitostmi lásky. Děj (a herecká akce) vtipně demonstruje tyto vazby; ná-lada inscenace je podporována hudebním doprovodem (kytara, sa-xofon); na závěr přichází ostrá pointa, která zvážní dosud leh-ké vyprávění. Anatomie je příkladem chytrého „krátkého útvaru“, na kterém soubor, vedle inscenovaných písní, staví své produk-ce. Okolostola již znamená posun v činnosti DNA. Její autor a režisér Jiří Jelínek v ní jako by vážně (a autobiograficky) té-matizoval samotný divadelní princip souboru - hravost, blbnutí, které ale také může znamenat nevhodné uhýbání před realitou a mít - zde konkrétně ve sféře partnerských vztahů - destruktivní následky. Inscenace klade - snad poprvé v tvorbě souboru - opravdu velké nároky na činoherní hraní účinkujících. A zde lze vidět dosavadní limity DNA. Vyjádřit početné duševní pochody, které probíhají v postavách příběhu, je zatím nad síly obou protagonistů (Martina Škeříka a Markéty Stránské). Inscenace, zdá se mi, potřebuje co nejkomornější prostředí, ve kterém by oba herci nemuseli nijak tlačit na hereckou „pilu“. Každopádně - Okolostola je dobrým dospělým vykročením z bezstarostného skotačivého stylu, se kterým soubor dnes slaví úspěchy (a který se jednou omrzí).
Martin J. Švejda