Mateřinka 01 aneb Tam, kde sloni létají
A hele, přiletěli sloni – to už začíná Mateřinka. Tak by mohli liberečtí občané komentovat návrat maskota festivalu, jehož podoba se zrodila v hlavě Pavla Kalfuse. Bez jeho slonů, slonic a slůňat, kteří a které se vznášejí nad ulicemi a pomrkávají spiklenecky z plakátů, si dnes již sotva kdo dokáže tohle loutkářské setkání představit. Nápad to byl milionový - sloni a Mateřinka jedno jsou a málokterá jiná přehlídka se může pochlubit podobně výrazným a přitažlivým symbolem. A spolu se slony se začínám do Liberce vracet i já. S trochou nadsázky tvrdím, že hlavně proto, že zdejší festivalová představení nejsou moc dlouhá. Žádný čtyřhodinový Čechov nebo Shakespeare, žádné sedmihodinové experimenty. Běžná "metráž" je tak třicet až padesát minut. V mém tvrzení je nicméně i ždibec pravdy - organismus zahlcený dojmy z desítek premiér divadelní sezóny je totiž schopen se bez problémů vypořádat v tento čas ještě tak s akcí rozměrů Mateřinky.
DŘÍVE NAROZENÝM VSTUP POVOLEN
Pořadatelé Mateřinky jsou zaplaťpánbůh nahony vzdáleni tomu, aby fundamentalisticky kádrovali zúčastněné soubory, nakolik jsou či nejsou pravověrnými loutkáři. Je to ostatně jen logické potvrzení divadelního vývoje, který již dávno akceptoval mezidruhové ovlivňování a prolínání. Díky této otevřenosti se v programu objevilo například Divadlo v Dlouhé s Bornovou inscenací Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka, jež si odvezla hned dvě ceny. To sice nemá loutku vepsanou ve svém rodném listě, ale loutkářské geny jsou v jeho práci jasně patrné. Ať již jde třeba o práci s maskami nebo celkovou výtvarnou koncepci inscenace - zejména pak způsob ztvárnění dětského pohledu na naddimenzovaný svět dospělých. V případě Dlouhé nesdílím pochybnosti některých kolegů (viz. Marie Boková v LN), že se vymyká mateřinkovskému zadání. Proč by měla diskvalifikovat některý titul schopnost bavit i obecenstvo starší než jen to předškolní? Naopak - rodinný záběr - od drobotiny až po babičky - pokládám za jednu z velkých předností Bornovy inscenace.
Jako bonus - tentokrát ovšem opravdu již jen pro dospělé publikum - připravili protagonisté Divadla v Dlouhé noční koncert v Radničním sklípku. Zahráli zde nejen hity šedesátých let, kterým festivalové publikum aplaudovalo v jejich představení, ale i další písničky ze svého repertoáru, včetně bloku z Kabaretu Vian-Cami. Jan Vondráček pokoušel hlasivky až na samu hranici životnosti a po vystoupení hereckého laureáta letošní Mateřinky Pavla Tesaře se v divadelních kruzích začala šířit šuškanda, že je to tak šikovný zpěvák, až ho začal imitovat Václav Neckář.
Z MATEŘINEK AŤ JSME RŮZNÝCH
Před časem se Mateřinka otevřela i zahraničním souborům a její úrovni to svědčí, i když není určitě snadné vybrat a dovézt účinkující schopné oslovit tuzemské diváky. U marionetového cirkusu Antona Andrleho to nicméně bylo jasné předem, nemluvě o přetrvávající česko-slovenské spřízněnosti a srozumitelnosti. Jeho produkce je nejen půvabnou podívanou ale zároveň živou učebnicí poctivého loutkářského řemesla. A ne zcela doceněnou Andrleho zásluhou je, že stařičkým loutkám vdechl nový život - z muzeálních viselců učinil opět aktivní herce.
Ale takový Norwich Puppet Theatre z Velké Británie to neměl vůbec zadarmo - svojí pohádkou Janek a fazole si nicméně diváky získal. Jednoduchostí prostředků a loutkami vytvořenými v lehce vetešnickém duchu (plyšový medvídek, hadrová panenka, prasátko - kasička, busta…) připomněl některé produkce Buchet a loutek. Na vyprávění příběhu, jehož "hračkoví" hrdinové jako by ožívali v magickém zákoutí dětského pokoje, přitom stačí jeden herec a jeden muzikant a minimum textu - jeho základní situace se snadno přetlumočily do češtiny.
Protipólem k této prosté produkci byl Statečný cínový vojáček, s nímž zavítal do Liberce německý Puppentheater am Meininger Theater. Publikum se ocitlo v bílém šapitó, na jehož stěny se promítaly stíny Andersenových hrdinů. Dobře známý princip stínového divadla zpracoval režisér Tobias J. Lehmann originálním způsobem - vypravěč "listuje" stránkami jakési světelné knihy, jejíž otisk vrhá proměňující se osvětlení kolem. Možnosti panoramatické plochy stanu ještě zmnožuje střídání s nasvícením a projekcí stínů zvenčí, respektive použití krátké filmové dotáčky. Technika se u Lehmanna neklade naodiv - skryta slouží divadelní magii. Z tuzemských loutkářů pak zabodoval zejména Drak s Jiřím Vyšohlídem. Jeho Černošská pohádka je sice postavená na režijně-herecko-hudebních principech známých již z dřívějška, ale to nic neubírá na její výjimečnosti. Spolu s Janem Popelou a Pavlem Černíkem odehrál Vyšohlíd představení, které snad nejvíce strhlo dětské publikum. Vše je v jejich inscenaci propojeno se vším do skvěle fungujícího celku: sugestivní, exotickým duněním přibarvené rytmy, jednoduché a chytlavé texty typu "Masilo má maso!" a působivě po africku dotvořené rekvizity všedního dne (štafle, smetáky, kýble, hrnce…), jejichž podoba atakuje ještě nezkaženou fantazii.
Pořádající Naivní divadlo se tentokrát mezi oceněné dostalo zásluhou dívčího tria - Michaela Homolová, Zuzana Kolomazníková a Markéta Sýkorová, a jejich Taškařic; tedy koláže z veršů a pohádek současných básníků. Z nákupních brašen tří podivínských dam vyčarovaly svižnou podívanou, kde slova skotačí po jevišti jako neposedné veverky a proměňují se ve skutečnost takřka hmatatelnou. Vírou v sílu imaginace je tahle trojice spřízněna právě s Vyšohlídem. A pamětníci začátků Studia dell´ arte si možná vzpomenou, že podobně samozřejmě a radostně si s poesií pohrávaly na začátku devadesátých let i dvě dívky z Českých Budějovic.
SLOVA, SLOVA, SLOVA
Mateřinku O1 však provázela neobvyklá krize slova. Iva Peřinová se tentokrát odmlčela a mezi dramatickými novinkami ostatních autorů převládly různé dramatizace, adaptace a vůbec variace na díla jiných autorů. Slabší chvilku si vybraly dokonce i Buchty a loutky se svým Žabákem Valentýnem, kterého sepsal tým Marek Bečka a spol. na motivy pohádky Burny Bose. Příběh o neobvyklém přátelství malého žabáka a čápice Isabely se přitom rozjíždí svižně a zdobí ho i vtipné dialogy. Jenže posléze zdařilých gagů ubývá, vše je víceméně jasné předem a s blížím se finále se zvolňuje tempo vyprávění. Žabí pohádka nicméně ještě patří k tomu lepšímu, co bylo v Liberci k vidění.
Kupříkladu Markéta Sýkorová se v Hráškové Zuzance Naivního divadla dopustila zásadní chyby, když své titulní hrdince neposkytla větší prostor. Těžko jí může publikum držet palce: jednak se toho o ní moc nedozví a hlavně tu takřka schází moment, z něhož se rodí divácké sympatie - překonávání pohádkových protivenství. Vyprávění navíc těká ke komickým výstupům na královském dvoře, které jsou zajímavější než Zuzanka a její luštěniny. S tím se ovšem bortí struktura celé hry a nezachrání ji ani "zaručená" zbraň v podobě písniček.
Na autorskou Achillovu patu doplatila rovněž brněnská Radost s Pohádkou o Palečkovi aneb Věřte, nevěřte, kterou napsal, režíroval a obdařil i vlastní hudbou Vlastimil Peška. Na klasickém titulu se toho zdánlivě moc zkazit nedá. To by si však nesměl Peška usmyslet, že Palečkův příběh budou vyprávět tři muzikanti. Nic proti tomu - kdyby zdůvodnil jejich existenci v rámci celé inscenace. Trio muzikusů tak povětšinou jen nešikovně brzdí spád děje, do kterého přináší pár křečovitých vtípků. A jejich jalové exhibice jdou na úkor propracování samotné pohádky - kupec, z jehož brašny Paleček uprchne, by měl být nesympatickou postavou. Jenže - domyšleno do důsledků - u Pešky se jeví jako naivní bohatý trulant, kterého práskaný tatíček s Palečkem připravili o peníze.
Variací na notoricky známou klasiku je i Šípková Růženka, kterou má již léta na repertoáru Teátr Víti Marčíka. One man show samorostlého komedianta není založeno na výjimečně vytříbeném loutkoherectví, ani na mimořádné muzikantské šikovnosti. Marčíka prodává především jeho osobní kouzlo - působí na diváky svou drzostí a bezprostředností a mnozí mu i odpustí, když je zatahuje do představení či tak trochu ztrapňuje před ostatními. Marčík je z rodu pouťových kejklířů - do jejich formátu ovšem doroste, až pochopí, že ne každý z diváků musí akceptovat jeho pravidla hry a nadšeně tleskat a mlaskat na povel. A především se s tím faktem naučí zacházet na divadle.
Osvěžením na letošním úhoru dramatiky tak byla především pohádka Helenkahelenka, s kterou přijeli studenti DAMU. Inscenace Adama Renče nabídla příběh o dvou motýlech soupeřících o přízeň květinové panenky - napsaný bez překomplikovaných vymyšleností a zaumností, zato sehraný s upřímnou a nakažlivou radostí. A další body získala studentům i půvabná hmyzí výprava Michaely Huffsteterové.
MLČENÍ LOUTKÁŘŮ
Některé soubory trable s dramatiky obešly tím, že na text prostě rezignovaly. Vlajkovou lodí této produkce se na Mateřince stala klauniáda batolat Všechno lítá, co peří má, kterou v režii Jakuba Krofty uvedl Drak. Dobrodružná cesta trojice miminek za balónkem, který ulétl, je nabitá originálními nápady a zdařilými gagy. Pohříchu si ji však více vychutná dospělejší publikum - dětští diváci tady totiž nenajdou onu kouzelnou branku, kterou by vstoupili do hry a stali se jejími účastníky. Jako jim to umožňuje například Vyšohlídova Černošská pohádka nebo i starší drakovský titul Jakuba Krofty - Jé, kdo to je? Nemluvě o tom, že ke konci inscenace už překvapení ubývají a přirozená hravost ustupuje dobře udělané a logicky promyšlené podívané.
Na vrtkavou pantomimickou kartu vsadila i plzeňská Alfa s Tajuplným ostrovem Lorelaj Jana Jirků, který svou inspiraci našel (nejen) v Mahenových Trosečnících v manéži. Kreace dvou trosečníků a jejich víly tady provází živá muzika, a přece byla odezva chladnější než u kroftovských batolat. Plzeňští inscenátoři se totiž podobně jako hradečtí překvapivě uzavřeli do stylu "předvádění se" divákům. Což je v případě inscenace, která hodně pracuje s křehkými poetickými obrazy, dvojnásob zrádné. Nemluvě o tom, že umění mimů není jen v mlčení - lepší technická vybavenost herců i větší znalost této problematiky včetně precizní výstavby gagů by udělala své.
Nelze však přehlédnout signály svědčící o tom, že podobné výboje do světa klauniády a pantomimy nejsou náhodné. Tahle oblast zřejmě provokuje a vábí zejména mladou generaci - jako by zde nejen po tvorbě Fialky, ale i Hybnera, Polívky a Turby vzniklo jakési vakuum. A do něj se někteří vrhají přímo s objevitelskou dychtivostí - jak ostatně ukázala i klauniáda Petra Vodičky Játyahoj, kterou v Liberci představili studenti DAMU. Sympatičtí svým zápalem, ale křídla jejich nadšení přistřihává v rozletu malá obeznámenost s tím, co již zde existovalo a existuje. Věčný problém, jak si v divadle ušetřit trápení s vynalézáním vynalezeného.
CHVÁLA SPONTÁNNOSTI
S podobou, v jaké Mateřinka vstoupila do 21. století, mohou být pořadatelé spokojeni. Jde o akci, která je místem setkávání loutkářů, ale nestává se uzavřenou rezervací pro hrstku zasvěcených. Naopak, festival počítá s hojnou účastí diváků rekrutujících se z řad liberecké veřejností a v posledních letech některé festivalové produkce čím dál více atakují různá zákoutí města. Na Mateřinku přijíždějí i mnozí zahraniční hosté - nikoliv ovšem proto, aby jí svou přítomností dodali lesku. Liberec se totiž stává místem pro pracovní jednání loutkářů na mezinárodní úrovni. Vydobytý respekt přitom neznamená, že by snad festival ztrácel svou neformální a vlídnou tvář. Výmluvně to dosvědčily například drobné etudy - živé festivalové "znělky", jimiž liberecký soubor uváděl představení svých kolegů. Podobná spontánnost a hravost je ostatně typická pro celou Mateřinku a začíná již někde u těch létajících slonů.
Kdo sem někdy zavítá, tak záhy odloží stranou předsudky, že by na festivalu inscenací určených pro děti předškolního věku musel vygumovat svůj intelekt a v infantilním záchvatu hýkat nadšením nad každým kašpárkem. Dětské publikum totiž obvykle mívá velmi přísná měřítka - v dobrém i ve zlém. Jednou připraví hercům atmosféru jako na nabitém fotbalovém stadionu a jindy je totálně odzývne. Škoda, že se pod vrstvami školní výchovy a dalších civilizačních návyků tahle spontánnost vytrácí. Dovedete si představit, že by při nástupu Miroslava Donutila na scénu Zlaté kapličky hlediště dupalo, řičelo nadšením a diváci se mu snažili podat ruku, nebo se ho alespoň dotknout? Anebo naopak - jak se při předlouhém monologu Radovana Lukavského nese zšeřelým sálem úpěnlivé volání: "Čurat, čurat…"
ZDENĚK A. TICHÝ
Loutkář 4/2001
