MONTREAL 1968 – 2006 (dokončení)

Ještě jsem se nesrovnal s časovým rozdílem, na který jsem si v době mého druhého pobytu v Montrealu přivykl a sedám, abych v krátkosti rekapituloval výsledky těch posledních čtyř týdnů práce na dokončení projektu „Aucassina a Nicoletty“, neboli – jak paní Claire nazvala naše představení – „Chantefable“.

Při svém druhém příletu po jedenapůlměsíční pauze jsem byl samozřejmě zvědav, jak pokročila inscenace, jak herci vstřebali po tom úvodním tempu v mé nepřítomnosti inscenační klíč, zdali si ho již blíž „přivlastnili“ a hlavně jsem s netrpělivostí očekával, jak dopadla hudební stránka, kterou mezitím připravovali kanadští muzikanti, a jež měla být významnou součástí naší inscenace. Hned na první zkoušce jsem pozoroval větší jistotu u herců, osvojili si techniku zacházení s těmi krásnými loutkami – manekýny, bylo samozřejmostí suverénní zvládnutí textu. Začali jsme propracovávat jednotlivé figury, dodávat jim patřičné rozměry významové a psychologické, přidávali jsme jim zkrátka jakoby na tu kostru víc masa. Prostě práce na detailech, řešení technických problémů při přestavbách atd. atd., zkrátka zkoušky jako všude a vždy podobně na inscenacích ve všech divadlech. Přišla muzika, pěkná nahrávka, která ctila dobový ráz středověkého zpěvu minesengrů. Herci v tom mezidobí pilně cvičili a ovládali vložené písně a zhudebněný text, což mě samozřejmě potěšilo a zdálo se, že jim ta hudba ten starobylý příběh přiblížila. Pracovali jsme usilovně, krásně nám to nasvítil skutečný mistr světel Guy Simard, a tak po prvních čtrnácti dnech jsme uvedli naše představení před dětským publikem, jaksi na zkoušku, zvědaví, jak tento příběh zabere u mladého obecenstva. A musím říct, že bylo přijato skvěle. Paní Claire uváděla v programu, že je představení určené pro děti od sedmi let a výše a skutečně tak bylo, shlédl jsem představení jak s dětmi nejmladšími, tak i staršími, zúčastnil jsem se několika diskusí s nimi po představení a byl jsem mile překvapen jejich zájmem, neskrývaně projevovaným okouzlením jak ze samotného příběhu, tak i těmi sličnými loutkami. Po každém představení si je chtěli osahat, zkusit si s nimi zahrát některou ze situací. A – jak jinak v dnešní digitalizované době – se s nimi neustále fotili. Ten zájem mě upřímně udivoval. Měl jsem z nich pocit, že přišli do divadla za příběhem, skutečně za nějakým zážitkem, nějak intenzivněji, než jsem tomu byl svědkem tady doma, kde je návštěva divadla tak trochu považována za vítaný oddech mezi školní každodenností.

Jelikož bylo naše představení zařazeno do programu mezinárodního festivalu divadel pro mládež „Les Coups de Théatre“, který probíhal v širokém spektru od baletních, přes operní, činoherní, pantomimická a loutková  divadla z Německa, Norska, Francie a samozřejmě i z celé Kanady v Montrealu ve dnech 13. až 26. listopadu, zůstal jsem na ta festivalová představení našeho společného projektu. Byl jsem velmi mile překvapen, když hned druhého dne jsem si mohl přečíst několik velmi pozitivních kritik (doufám, že Nina Malíková alespoň některé z těch pochval přeloží a doplní tím můj článek), doplněných fotografiemi z představení.

Zahráli jsme také jedno večerní představení pro hosty českého konzulátu, přišli čeští kanaďané, paní konzulka a další pracovníci konzulátu a po představení byla příjemná beseda spojená s pohoštěním, které organizovalo naše zastupitelství. Byl to velice příjemný večírek, dýchla na mne nostalgie z těch vzpomínek starousedlíků a dlouho jsme se nemohli rozloučit. Musím se přiznat, že jsem byl tak trochu hrdý na to, že moje práce v nich dokázala vyvolat vzpomínky na domov, na dětská léta snad kdysi spojená i s loutkovým divadlem doma v Čechách.

V tom zkušebním shonu jsem si samozřejmě neodřekl návštěvy různých kulturních institucí, památek a také prohlídky města, které jsem znovu objevoval po těch dlouhých letech. Obrovským dojmem na mně udělala stavba olympijského stadionu, nádherná hmota betonu, jehož ladně zprohýbané křivky na mne působily až magickou krásou, monumentální elegance v pravém slova smyslu. A také jsem pro sebe objevoval památky kultury původních obyvatel severu Kanady, Inuitů, jejich lidovou tvorbu, zvlášť kresby a sochy, či vlastně sošky, které tvořili a dodnes jejich potomci tvoří z kamenů, uchvacovala mě jejich prostota a touha po krásnu v té surové přírodě, ve které žili. Proběhal jsem všechna muzea, která se pyšní sbírkami jejich děl a neopomněl jsem se potěšit pohledem na obrazy malíře Jeana Paula Riopella, který byl rodilým kanaďanem a žil dlouhá léta v Paříži, kde jsem ho – oslněn v dobách u nás panujícího socrealizmu – objevil mezi plátny poválečné abstraktní vlny. Jeho překrásnou fontánu jsem byl obdivovat při všech svých výletech po městě. Potěšilo mě setkání se členy chlapeckého sboru „Boni pueri“ z Hradce Králové, se kterými jsem před lety nazkoušel Krásovu a Hoffmeisterovu operku „Brundibár“ a pak byl s nimi na turné v Japonsku a kteří koncertovali v nedaleké Ottawě a já jsem se za nimi vydal, abych je pozdravil. Milé setkání zase na jiném kontinentě.

Budu rád vzpomínat na ten pobyt z letošního deštivého podzimního Montrealu, nejen pro to oživení mých dávných vzpomínek, ale i potěšením z práce, kterou jsme společně se souborem divadla L´Illusion a hlavně jeho ředitelkou Claire Voisard zažili a dovedli, doufám, ke zdárnému výsledku. Zdravím vás všechny na dálku, Claire, Julie, Sylvaine a Philippe a děkuju ještě jednou moc za ty dny s vámi strávené. Bylo mi dobře a jenom doufám, že se vbrzku zase uvidíme. Snad někde v Evropě. Svět je malý.

 

Konec

Kladno, 27. 11. 2006