Národní divadlo: sezona 2005/06 ve fotografiích Štěpánky Stein a Salima Issy

Vernisáž a křest knihy Národní divadlo: sezona 2005/06 se koná v úterý 17. října 2006 od 17 hodin v Salonu Kolowrat, Ovocný trh 1, Praha 1

Výstavu pořádá Národní divadlo v Praze v Salonu Kolowrat, v době od 17. října do 12. listopadu 2006, otevřeno denně od 17 hodin do přestávky divadelního představení.

Autoři fotografií, koncepce výstavy: Štěpánka Stein, Salim Issa

Kurátoři výstavy, koncepce výstavního programu: M. Kreuzzieger, PhD. a Mgr. P. Straková

Instalace, grafické práce: I. Petříčková

Národní divadlo touto prezentací pokračuje v cyklu výstav a sérií publikací věnovaných divadelní fotografii. Navazuje tak na výstavy z předchozích divadelních sezon: Bohdana Holomíčka, Viktora Kronbauera a Karla Cudlína, jejichž cílem bylo zachytit významné události divadelní sezony i každodenní civilnost a provozy, které by jinak zůstaly anonymními aktéry.

Tentokrát byli vyzváni hned dva tvůrci najednou a to Štěpánka Stein a Salim Issa, jež se oproti předchozím autorům zaměřili zejména na portrétní fotografii, která je nejstarším odvětvím tohoto oboru masově rozšířeným. Dvojice fotografů postupuje obdobně jako ve svých předchozích cyklech zaměřených na specifické sociální skupiny nebo fenomény. Střídají se tu skupinové portréty s jednotlivci a stylizace s "civilní" podobou jedince. Využívají sice prostor, kde se odehrává každodenní život divadla, ale zároveň se snaží odvést pozornost od zakořeněné představy této instituce a popřít klišé mediálních obrazů prostředí a "celebrit" naší první divadelní scény.

"Štěpánce Steinové a Salimovi Issovi jde především o střízlivý kontakt s prostředím a jeho precizní průzkum," jak shrnuje v úvodním textu právě vydané publikace Mariana Serranová. Nejedná se tentokráte o reportáž ani psychologickou studii jedince zasazenou jednoznačně do rozpoznatelných kulis, do prostředí, které jsme schopni identifikovat i třeba jako zákulisí, natož o spektakulární divadelní fotografii, kterou obvykle chápeme jako záznam konečného produktu divadla a to představení. V jejich případě se jedná o projekt velmi komplexní, vrstevnatý, jde o průřez živoucím organismem, jak bychom mohli tak označit divadlo, které je závislé na práci mnoha týmů a skupin lidí od požárníků, techniků až k samotným aktérům, režisérovi a řediteli. Je dynamickým celkem, což evokuje zachycení tranzitních okamžiků, momentek, které jsou spojnicí mezi přípravou, realizací a výsledkem činnosti v divadle. Jinde zobrazují přímo aktéry, kteří vypadli ze své role, jedná se tak o účelovou stylizaci, jelikož tvůrci na rozdíl od svých dalších portrétů nechtěli ukázat jejich skutečnou tvář. Oproti tomu stojí civilní tváře osobností, které dobře rozpoznáme a není třeba k nim již ničeho dodávat, a pak jsou tu lidé a týmy, které jsou charakterizovány konkrétními atributy.

Stojí v anonymitě, přestože se podílejí svou činností na zrodu uměleckého zážitku nebo k němu přispívají. Anonymní, širší veřejnosti neznámé tváře střídají známé osobnosti, ale přitom v mnoha případech maskovány, vždy připraveny k proměně. Stejně tak jako se střídá forma spontánní a nahodilá s prvkem stylizace, která má zobrazovat realitu divadla.

Pestré defilé osobností nejrůznějšího vzezření i vystupování a z toho vyplývající neustálá proměnlivost toho, co se uvnitř budovy odehrává, to vše vykresluje divadelní realitu dost výmluvně, proto není již třeba přetěžovat fotografie komplikovaným pozadím. Autorská dvojice, jak podotýká Mariana Serranová, "má vypracovanou metodu: volí jednotné pozadí i formu, což zvýrazňuje jednak vnitřní integritu fotografického cyklu jako celku a jednak umožňuje divákovi koncentrovat se na detaily, podobnosti, odlišnosti i náhodné či situační nuance." Využívají tak strategie módní fotografie zaměřené právě na zvýraznění detailů. Zdůrazňuje soustředěnost na portrét ponecháním jednoduchých scén na pozadí jako je zeď, čímž z divadla ve smyslu specifického prostředí nevidíme nic než fragmenty, které bychom mohli nalézt kdekoliv. Jednotné místo rozpoznatelné na většině portrétů podtrhuje jen skutečnost, že cyklus byl fotografován v delším časovém období.

Soubor Štěpánky Steinové a Salima Issy není exkluzivní reportáží ze zákulisí, ale "dokumentem o navázání kontaktu s personálem", jak konstatuje Mariana Serranová, komunikativním aktem, procesem, jenž se snaží připodobnit k divadelnímu životu. Jedním z cílů autorského konceptu tak bylo ukázat jednotlivce a skupiny lidí, kteří vytvářejí ač zdánlivě separátně své společné dílo.

Zdroj: Petra Straková