Nina Malíková: Indiánské léto v Québecu

Zeměpisná lekce Řeknete-li u nás někomu, že jedete do Kanady, málokdo se vás zeptá jestli je to do některé z jejích anglicky nebo do francouzsky mluvících provincií. Pro nás je to prostě všechno Kanada – a přece ta převážně francouzsky mluvící část Kanady nazývající se Québec zahrnuje nejen stejnojmenné město, ale rozsáhlou provincii na východě Kanady, která se skládá z 20 regionů. Mezi nimi je také region Sagueneay – Lac- Saint-Jean, pojmenovaný po hlavním městě Sagueneay a obrovském, moře připomínajícím jezeru Saint-Jean. Celý tento region je veliký asi jako Belgie. V Sagueney – Lac-Saint- -Jean se nachází městečko Jonquičre, ve kterém se letos již poosmé konal ve dnech 10.–18. 9. 2004 Indiánské léto v Québecu. Pokud jste dočetli až sem, netrvala vám cesta do Jonquiere možná ani minutu, ve skutečnosti musíte z Prahy počítat s 8 a půl hodinou letu (zpátky je to o dvě hodiny kratší, což stále nemohu pochopit) a ještě nejméně 6 hodin autobusem nebo autem. Je to prostě daleko, ale ta cesta stojí zato. Za nějakých čtrnáct hodin se totiž dostanete do překrásné krajiny, která vám může připomenout Jizerské hory nebo bývalé Krkonoše, navíc protkané spoustou jezer (to největší Saint-Jean má v průměru 40 km) a dotýkající se jednou částí mořského břehu. Představit si to lze jen stěží. Naši v cizině Nevím přesně, kde se vzal nápad pořádat právě v téhle stále ještě romantické a divoké přírodě zrovna loutkářský festival, faktem je, že společnost vlastnící blízké doly na aluminium se rozhodla přispět nemalou částkou na rozvoj kultury v kraji a festival je vždycky příležitostí pro zviditelnění štědrého sponzora.. Vlastní festival, který má už několikaletou historii a začíná mít i světový ohlas, v posledních dvou letech trochu pozměnil koncepci a jeho nové vedení se rozhodlo věnovat jednotlivé ročníky festivalového bienále představování loutkového divadla a loutkářského umění v jednotlivých zemích i kontinentech. Letošní, osmý ročník patřil českému loutkovému divadlu. Nebylo to náhodou. České loutkové divadlo není ani v Kanadě (ani v Québecku) neznámé a zásluhu na prvních kontaktech má nesporně montrealské divadlo Théatre l Illusion, které už před lety podstoupilo náročnou zkušenost s pozváním vícečlenného ansámblu (tenkráte hrálo v Québecku liberecké Naivní divadlo svižnou pohádku Čert, Káča a beránkové). S několikaletou pauzou pak Naivní divadlo před dvěma lety na vazby s Kanadou navázalo hostováním na festivalu v Jonquiere s inscenací Alibaba a 40 loupežníků. A tehdy tam také vznikl projekt představit české loutkové divadlo trochu víc. Naivní divadlo Liberec přivezlo letos do Jonquiere (podle plakátů a festivalových materiálů přesněji do Sagueneay) po všech stránkách náročnou inscenaci Shakespearovy Bouře, jejíž kvality si québečtí organizátoři prověřili předem i na představení s mezinárodním publikem při červnovém festivalu UNIMA v chorvatské Rijece. Na festivalu, kde byla zastoupena Francie, Německo, Portugalsko, Itálie, USA a hostitelská Kanada, bylo Naivní divadlo nejpočetnějším ansámblem vůbec a pořadatelé festivalu ani liberečtí nikterak neskrývali, že bez vydatné podpory naší ambasády by se to všechno nemohlo vůbec uskutečnit. A tak zástupcům České republiky (Věře Jarešové, generální konzulce České republiky v Montréalu a kulturnímu radovi Janu Bubnovi při české ambasádě v Ottawě) patřila při zahajovacím ceremoniálu nejen zdvořilostní pozornost, ale i upřímný dík. Ohlas Bouře zde byl skutečně nadšený, s obdivem pro modernost inscenace a profesionalitu všech zúčastněných. Byla to pro diváky podívaná, která je prostě nenechala v klidu - skutečná bouře nápadů i prostředků. A nikomu nakonec vůbec nevadilo, že se hrálo bez připravených anglických titulků. Série představení Bouře nejen pro účastníky festivalu, ale i pro studenty ze škol a university v Sagueney, však nebyla jedinou prezentací současného českého loutkového divadla. Scénograf Petr Matásek doslova ohromil festival rozsáhlou a výtečně instalovanou výstavou, na které představil nejen své práce pro loutkové divadlo (hned u vchodu na výstavu vítala návštěvníky křehká loutka dívky Naděždy z Cirkusu UNIKUM, byly zde u nás i ve světě důvěrně známé loutky z Písně života, kolekce loutek z Těžké Barbory a Krásky a zvířete), ale např. i ukázku z projektu Bouda či práce pro ostravskou činohru. Výstava se těšila po celý festival velké pozornosti, a tak mě o to víc zamrzelo, že tatáž výstava na letošní Skupově Plzni byla jemně řečeno ve stínu jiných události i diváckých a profesních zájmů. Ve sportovním areálu CEPAL pak v prostorách vyklizené loděnice vedl Petr Matásek po tři týdny výtvarnický workshop, jehož výsledky rámované La Fontainovými bajkami předvedla desítka mladých lidí na jednom z diváky nabitém o. festivalových večerů. Na festivalu probíhaly také odborně vedené (Johanne Rodrigueová a Jacques Trudeau) tématické diskuze, jedno ze sedmi setkání pod celkovým názvem Fórum bylo na počest České republiky věnováno historii i současnosti našeho divadla a diskuzi s tvůrci inscenace Bouře (na festivalu byl totiž přítomen nejen scénograf Petr Matásek, ale vzhledem k svým dalším povinnostem v Praze se zde doslova na pár dní mihl i režisér Michal Dočekal). Konečně o festivalu Je zcela pochopitelné, že při tak velkoryse pojatém akci chtěla kanadská strana prezentovat v první řadě vlastní tvorbu a dát prostor i regionálním loutkářským ansámblům- profesionálním i poloamatérským. V tomto ohledu pořadatelé akcentovali především inscenaci s názvem Cargo, která byla výsledkem koprodukce Francie a Québecku a jejíž inspirací byly vzpomínky Mariny Montefusco, členky čtyřčlenného tvůrčího teamu, na dětství prožité v Itálii a posléze v Kanadě. Vzpomínky dívky Cicerenelly na rodné italské městečko u moře, na množství schodů spojujícími domky s pobřežím, na první lekce tanečních kroků, ale i na okouzlení množstvím pro ni doposud neznámého sněhu při příjezdu do Kanady, zde byly konfrontovány se vzpomínkami malého chlapce. Jeho zcela odlišné zážitky se týkaly studeného severního moře, lodí, sněhu a bruslení na ledu. Oba jemné příběhy, či spíše náladové etudy dvou opuštěných a toulajících se dětí se v závěru prolínají. Na scéně zbývá jen zvuk moře, podivná trochu boschovská ryba s lidským obličejem a mizející vlna – v tomto případě rybářská síť, která, vlečena po scéně, se jemně plazí do portálu. Inscenaci Carga, která mi ve své křehkosti v něčem připomněla výtvarnou atmosféru starších představení brněnské Líšně, jsem docenila vlastně až v průběhu festivalu. Neodbytně se mi totiž vracely obrazy dívenky (křehká loutka-manekýn s výborným konstrukčním řešením dlouhých nohou), jejích malých červených střevíčků, kterými vyťukávala animátora taneční rytmus tarantelly na ploše bubnu, či jiný obrázek téže dívenky radující se ze záplavy čerstvého prašanu. Dodnes vidím před očima stylizované kuchání ryb, při kterých dvě herečky vytahují z útrob realisticky vyvedených rybích atrap červené bavlněné nitky. Cargo je sympatické představení s živými zvuky a hudbou a schopností sdělit a předat atmosféru vzpomínek. V tomto případě vzpomínek na moře a ztracené dětství. Vzpomínkami bylo také inspirováno další představení Okružní cesta (Le périple). Dvoučlenná herecká skupina L’Ubus Theatre z Tadoussacu (další městečko v sagueneyském regionu, které je svázáno především s historií původních obyvatel Kanady) nás pozvala do adaptovaného školního autobusu. Půvabná Agens Zachariová desítce diváků ve 45 minut trvajícím představení vyprávěla podivuhodný příběh svého tatínka. Na okružní cestě jeho životem sledujeme jeho dětství v Íránu, zážitky z katolického semináře, pobyt v Paříži, život v québeckém Tadoussacu a v závěru života znovu vzpomínkovou cestu do Íránu. To vše hrané drobnými loutkami-manekýny na malém jevišťátku, jímž je obdélníková mobilní zrcadlová plocha pokrytá pískem. Zrnko písku, jehož cestu z vesmíru na Zem na počátku sledujeme v řadě vizuálních etud, je zde paralelou pro jeden lidský život. V případě Okružní jízdy pak paralelou pro životní pouť muže jménem Zacharie. Nešťastné Istvánovo zrození (The Unlikely Birth of Istvan) hrané skupinou The Old Trout Puppet Workshop z anglické části Kanady mělo skvělý začátek. Pět mužů v červených kuklách a trikotech nastoupilo v ostře rytmizovaném tempu k uměleckému výkonu jako vydrezírované mužstvo k sportovnímu utkání. Rozparáděné publikum fandilo hned od počátku a tak první třetinu příběhu životního souboje mezi malířem a řezníkem, což byla samozřejmě metafora pro věčný spor mezi duchem a hmotou, smyslem pro krásu a materiálním požitkářstvím, strávilo v očekávání gradace nosného nápadu. Rakvičkárnou inspirovaný příběh se však v průběhu představení stával i přes to, že byl hrán beze slov, stále méně srozumitelným a o jeho zašifrovaném .nále se vášnivě diskutovalo až do konce festivalu. A tak si z téhle černé komedie pro dospělé nakonec vybavuji jen originální a u nás málo používaný typ přílbových loutek, v USA a tedy i v Kanadě ovšem díky televizním inscenacím Jima Hensona mnohem frekventovanější. (Pozor ! Neplést si s maňáskovými muppet!). Představení pro děti Inscenace s názvem Neuvěřitelný příběh ( Historie a dormir debout) Théatre L Illusion z Montréalu je příběhem o touze uskutečnit svůj sen, o porozumění, ale také příběhem mistra a jeho učně. Scéně dominuje obrovský orchestrion se dvěma řadami varhanních píšťal poháněný podivným mechanickým měchem se dvěma pedály. Stroj a v něm ukrytou mechanickou panenku Sérinette vlastní starý herec (Pierre Potvin). Jeho produkce je s obdivem sledována mladou dívkou Moustique (Melánie Charost), která však svou zvídavá přítomností herce spíše obtěžuje. V momentě, kdy chce herec publiku ukázat vysněné vrcholné číslo svého programu – tančící panenku, něco se pochroume a panenka spadne do složitého stroje. Nehoda je příležitostí pro Moustique, která se s hercovou pomocí vydává do útrob stroje pro ztracenou panenku. Nachází nejen panenku, kterou opět dává na své místo, ale naučí se také nebát se publika a citlivě a přesvědčivě zahrát se svěřenou loutkou. Jednoduchý příběh v sobě skrývá řadu sentencí týkajících se otázek umělecké tvorby vůbec a právě tato linie podle mého poněkud komplikovala diváckou adresu směřující k dětskému publiku. Problém vztahů mezi zaměstnanými rodiči a dětmi, ztrácejícím se světem dětsské fantazie a komuni- kace řešila Krize (La Crise) divadla Motus z Québecku. Tento „Tracyho tygr pro děti“, jak trefně nazval příběh Stanislav Doubrava, kromě dobrého dramaturgického nápadu představit současný problém mezi rodiči a dětmi pomocí pohádkové .gury oživlé dětské hračky – tygra, však měl do citované předlohy daleko. Agresivitu hlavního dětského hrdiny, která evidentně vycházela z chování hysterické a stresované matky, neurčitý a nedotažený vztah mezi chlapcem a tygrem neřešil. „Polepšená“ maminka se nakonec díky tygrovým výtkám rozhodne dát přednost procházce se synem před stresující kariérou. Divák by si mohl tedy oddychnout, jen kdyby maminka chlapce k vysněné pohodové vycházce nepobízela stejně netrpělivě jako ho před tím hnala do ranního provozu! V rámci objektivity je však třeba říci, že samotné aktuální téma zřejmě způsobilo, že diváci přijali i takto problematický konec jako aplaudovaný happy end. Z trochu jiné strany řešila problémy vzájemného pochopení a rodinné soudržnosti inscenace místního souboru z Chicoutimi Fantastická nemoc (La maladie fantastique). Také zde je malý hrdina opouštěný a navíc se strašně nudí. Díky podivné nemoci, která postihne jeho nejbližší (tatínek se domnívá, že je sultánem, dědeček se stane pirátem, sestra neustále skáče a maminka chce vylézt na nejvyšší horu světa) si uvědomí, že musí rodinu přivést k rozumu. A tak jako pohádkový hrdina bojuje s podivnou příšerou= personi.kovanou fantastickou nemocí, vítězí a vše se vrací do starých kolejí. I když kanadským kolegům závidím odvahu pustit se na křehkou půdu problémů současných dětí, lituji zábran, které jsem měla pro vyslovení otázek týkajících se domýšlení zvolených fabulí i nahozených situací: je fantazie opravdu tím pravým nepřítelem s nímž je třeba se utkat? Je souboj s fantazií tím nejlepším lékem na nudu? Byla fantastická nemoc, která postihla hrdinovu rodinu nemocí, nebo zoufalým únikem do světa fantazie a nesplněných přání? Mezi představení pro dětského diváka patřila vedle kanadské provenience také inscenace německého souboru z Erfurtu (Utěšené divadlo Erfurt –Erfreuliches Theater Erfurt) Královna barev (La reine des couleurs), která byla pro děti i dospělé jednoznačným favoritem festivalu.Trojice herců předvedla jednoduchý příběh o malé rozmarné královně, která přiměje své dva dvořany (dvorní dámu pro barvy a dvorního muzikuse), aby její černobílé království zaplnili barvami. Začíná se od královniny oblíbené červené, přes modrou, žlutou – až je z toho nakonec nevzhledný šedivý propletenec barev a je třeba znovu začít od počátku. A jak se její království proměňuje do barev? Všechno je vytvářeno na plátně, kde se odehrává královnin příběh jako kombinace stínového divadla a přímá projekce obrazů, které kreslí herečka (dvorní dáma barev) „živě“ barvami a štětcem na malém pultíku na prosceniu. Akce jsou, jako u němého .lmu, doprovázeny klavírem v podání dvorního muzikuse. Příběh Královny barev však není jen o barvách. Čitelným druhým plánem je zde docela prostý příběh rodičů a jejich rozmarného dítěte, kterému oba plní i ta nejnemožnější přání. Je to pohádka pro děti (o barvách a příhodách malé královničky) a současně psychoterapie pro jejich dospělých doprovod. Je to výborně zahrané (skvělá manipulace stínovou loutkou Královny Paulem Olbrichem) představení ve svižném rytmu se stylově čistým výtvarným řešením připomínajícím nekýčovité a vtipné kreslené .lmy. Myslím, že ho na některém z našich loutkářských festivalů brzy uvidíme. Představení pro dospělé Ctižádostí snad každého organizátora loutkářského festivalu je sice mít v programu dobrá představení pro děti, ale vedle toho (a někdy i především) taková představení pro dospělé, která by většinou k loutkovému divadlu skeptickému publiku předvedla jeho kvality a možnosti. Představením, které slibovalo být právě oním lákadlem pro mládež i dospělé bylo Nada ou o silencio de Becett (i ve festivalovém bulletinu byl název ponechán v originále) portugalského souboru Teatro de Marioneta do Porto, který byl nonverbálními variacemi na svět a postavy z Beckettova díla. S bravurní manipulací manekýnů ovládaných zezadu nejen „kolíkem“, ale i dlouhými tyčkami, se střídaly ve stejném jevištním prostoru výstupy tří herců v buřinkách oblečených do bílých košil s kravatami a kalhot s kšandami. Herecké vstupy připomínaly spíše Magritovy obrazy. V nekonečné řadě loutkových etud mohli ti sečtělejší snad identi.- kovat situace z Čekání na Godota či ze Šťastných dnů, ne nezajímavé surrealistické obrazy však nikterak negradovaly, a tak se většina diváků shodla na tom, že: „představení mohlo trvat zrovna tak o půl hodiny déle jako o hodinu méně“. Ale abych portugalskému souboru neublížila, je třeba v rámci objektivity říci, že jednotlivé scénky (spíše herecké než ty loutkové) měly pointy i rytmus, kamenem úrazu však byla celková rytmicky lineární kompozice. Škoda, animace loutek „stolového divadla“, jak zní v cizině současný terminus technicus pro práci s manekýny s odkrytým vedením, byla výtečná a herecké soustředění příkladné. Snem šíleného krejčího či historkou z kabinetu černé magie bych mohla nazvat těžko zařaditelné představení Moje Oko (Mon Oeil) francouzského souboru Ajajaj (Aie, Aie, Aie), který už svým názvem prezentuje jistý sklon k extravaganci. V charakteristice představení se v programovém bulletinu objevoval termín „hybrid loutkového divadla a divadla předmětů“, ale ani to nebylo přesné. Byla to prostě trochu zlomyslná hříčka vycházející z tajemného kouzla intimity malého stanového prostoru, ve kterém si zkušený eskamotér (manipulátor, loutkář, kouzelník) může dělat s publikem co chce. Všechno však mělo v představení svůj řád, osobitý styl byl vypracovaný do posledního detailu. Ještě před vchodem do „černého kabinetu“ označil vysoký muž v dokonalé roli krejčího (oblečen do dlouhých kalhot na šle, s krejčovským metrem kolem krku a s obrovskými nůžkami v ruce) rozdělil publikum podle velikosti a diváci označení visačkami S,M,L byli tímto tajemným „krejčím“ usazeni do tří řad komorního hledišťátka. Než se hrstka asi 20 diváků stačila rozkoukat, byla ponechána v jednom prostoru s odpudivě vyhlížejícím mužem, který již seděl obklopen haldou hadrů za stolem, na němž dominoval starý šicí stroj. Nepřátelsky si nás prohlédl a nůžkami odstřihl jednu z mnoha nití visících od stropu. Shora spadl balík, muž vzal nůžky, navlékl si tenké gumové rukavice a začal balík gesty zkušeného chirurga rozebírat či spíše rozpárávat. Balík v sobě skrýval další balíčky a nakonec z útrob posledního vypadlo velké skleněné oko. Výkřiky a lehké zděšení publika kontrastovaly s mužovým očividným podivným uspokojením. A objevuje se další látkový živočich, kterého tento podivný šarlatánský chirurg (nebo snad šílený krejčí?) za zvuků zpráv z tranzistorového rádia začne na stole pitvat. Po skončení realisticky provedené pitvy .lcového zvířátka se muž shýbne pod stůl a vyloví šlapku od elektrického šicího stroje. Šlapka uvede sama od sebe do pohybu šicí stroj, který vyšije nápis FIN. Než se kdokoliv stačil vzpamatovat sotva dvacetiminutové představení skončilo. Podivný muž někde zmizel a samozřejmě se při potlesku neděkoval. Zazněl úlevný smích a krejčí, který diváky uváděl na začátku představení do hlediště, je doprovodil k východu. I když popis představení, které mělo mnoho společného s pouťovými kabinety hrůzy, na vás může působit jako poněkud morbidní, moc se mi francouzské Oko líbilo. Pro neotřelý nápad, nadsázku, stylovou čistotu, hrou s diváky a jejich zvědavostí i strachem a konečně i precizností provedení. Skoro se mi ani nechtělo věřit tomu, že šlo teprve o druhou inscenaci těchto dvou mladých Bretonců, kteří se v krátké době stali doslova objevem několika evropských festivalů a na svůj kanadský úspěch bezprostředně navázali účastí na newyorském podzimním loutkářském festivalu. Premiéra inscenace Mezi pískem a hvězdami (Between Sand and Stars) amerického souboru Přesýpací hodiny (Sandglass Theatre) z USA vedeným Ericem Bassem byla už v předběžném programu nesporným lákadlem a tyto variace na Exypéryho texty (zejména na Zemi lidí) publikum skutečně nezklamaly. Viděla jsem ranní představení s pubertálním publikem v nabitém divadelním sále a musím se přiznat, že tahle příznačně rozverná horda mládeže nevěstila už při příchodu do budovy nic dobrého. Nedovedla jsem si křehký a poetický svět expéryovského pilota v souboji s tímhle publikem vůbec představit. A zase mi divadlo a jeho nevypočitatelnost uštědřily lekci. Představení začíná poetickým obrazem prostorem se vznášejících letadel, které dívky-akrobatky zavěšené na hrazdách roztáčejí na dlouhých gumách kolem sebe. (Tenhle pohyb předmětu konfrontovaný s akcí trapezistek ve stejném prostoru pak bude v nejrůznějších variacích pro inscenaci příznačný.) Jedna z akrobatek letadlo upustí a na scéně se objevuje loutka pilota nejprve vedená jako manekýn dvěma herečkami (volné variace na divadlo bunraku - jedna herečka vede tělo a ruku, druhá nohy loutky), po pilotově pádu je loutka vystřídána loutkovým dublerem ztroskotaného pilota animovaným asi šesti manipulátory. Ovládají ho pomocí dlouhých, v zádech loutky se zavíjejících lanek, takže se může loutka jakoby sama pohybovat po podlaze jeviště. Takto ovládaná loutka-pilot se sune po podlaze, plazí se imaginární pouští. A tyto okamžiky se začínají prolínat s pilotovými vzpomínkami na jeho letecké začátky. Jsou zde všechny prvky, které známé z Exypéryho díla: šedivá masa byrokratických úředníků, motiv vody, dětství, lásky i odpouštění, okouzlení ze samotného letu i neznámé krajiny. Fascinující je scéna, kdy je loutka pilota nesená nad hlavami dvou hereček konfrontována s pohyby nad ním se vzpínající a na hrazdě se vznášející akrobatky. Prověrkou herecké souhry a představivosti je pak pouštní pouť tří mudrců na velbloudech (každý ze tří herců ovládá jednou rukou hlavu velblouda, jeho zahalené tělo tvoří velbloudovo tělo i s hrbem a na hercově hlavě je posazena loutka, jejíž pohyby rukou ovládá ještě tentýž herec zevnitř). Při scéně, kdy k loutce letce zavěšené v prostoru šplhá po pískově žlutých hedvábných šálách akrobatka (je to pouštní had z Malého prince, přelud ztracené lásky?) a která po pilotově pádu z klidného houpání na hrazdě přejde do doslova zběsilé, téměř sebevražedné pohybové iluze letu, propuklo nedýchající publikum v šílený potlesk. Oddychla jsem si. Zápas s publikem dopadl k mému překvapení jasně ve prospěch divadla. Propojit příběh o touze po volnosti, o lidském okouzlení letem bez hranic, s fascinující vzdušnou akrobacií „nového cirkusu“ (akrobatky vystupující v inscenaci pracovaly ve slavném Cirque du Soleil) byl výtečný dramaturgicko-režijní nápad. Nemohu říci, že všechny obrazy byly pro diváka čitelné, ani že měly stejnou divadelní sílu jako ty, o nichž byla právě řeč. Však také po představení, které bylo zároveň skutečnou premiérou nové inscenace divadla, režisér Eric Bass pečlivě rozebíral všechny divácké reakce a svými otázkami někdy nevěřícně zkoumal naše jednoznačné nadšení. Jedno je však jisté: Between Sand and Stars je mimořádný divadelní zážitek, nepromarněná šance na propojení dvou v poslední době divadelně znovu objevovaných druhů – loutkového divadla a cirkusu. Byla to možná náhoda, že pro mne nejzajímavější představení - Between Sand and Stars – bylo také tím posledním, které jsem na festivalu viděla. Vlastně jsem už ani víc zážitků na sebe vršit nechtěla. V hlavě se mi beztak honily náměty dané tématickými diskuzemi se studenty o inspiraci a omezených možnostech elektronické animace, bezprostředního snímání a simultánního promítání jevištních akcí na polyekranová plátna, o absenci dramaturgie v řadě zhlédnutých představení, o problémech dnešních rodičů a dětí, o dalším směřování loutkového divadla a o jeho „kontaminaci“ či „obohacování“ dalšími uměleckými druhy. Přemýšlela jsem cestou zpátky domů o samozřejmém zapojení lidí z městečka Jonquiere do festivalového dění, o upřímném zájmu loutkářů z Québecku pokračovat v navázaných přátelských a pracovních kontaktech. To na divadlo bohaté indiánské léto, které se letos v Sagueneay – Lac St.Jean po všech stránkách povedlo, mi prostě i bez ohledu na „jet-lag“ nedalo spát. A i když indiánské léto pro mne doma přešlo za pár dnů v méně poetický podzim, jsem ráda, že jsem si ho jednou mohla prožít tam, kde mu ten případný název sluší nejvíc. N i n a M a l í ková