Petr Pavlovský: Sněhurka po zámečnicku

Pohádku o Sněhurce má Josef Krofta zřejmě opravdu rád. V DRAKu ji prostřednictvím různých hereček vyprávěl už čtyřikrát (M. Kostřábová, 1979, později P. Tomicová, I. Bílková a naposledy loni L. Bogostová). V podstatě šlo vždy o tutéž inscenaci - „one woman show“, s týmž textem (úprava verze F. Hrubína), s touž výpravou P. Matáska a touž hudbou a hudební nahrávkou J. Vyšohlída. Shodné bylo i základní interpretační gesto: herečka vytvořila více či méně konkretizovanou postavu vypravěčky (starší paní – babička, učitelka, chůva; mladší žena - služka, komorná, pokojská) a ta pak pohádku divákům částečně vyprávěla a částečně předváděla – hrála, animovala. Inscenaci miluji, a proto jsem o všech verzích nejednou psal, o té poslední kriticky in Ohlédnutí za Hradcem, těsně před Plzní (Literární noviny XV, 2004, 39).
Všeobecně známý archetypální příběh použil režisér i ve své nejnovější inscenaci, tentokrát ale nikoli jako cíl, nýbrž jako prostředek. Epický rámec tu není ve funkci přirozeného zdůvodnění pro loutkářsky odkryté hraní pohádky, ale právě naopak: pohádka a její předvádění jsou nástrojem pro řešení kruciálního problému vneseného rámcovou situací: problému vztahu otců k vlastním malým dětem nejútlejšího věku. A tak zde místo jedné herečky účinkuje pětice herců nejrůznějšího věku. Divákům nic nevypravují, vlastně o nich „jako“ ani nevědí; jsou soustředěni na jiného partnera, na dítě, pro které pohádku sehrávají, a to tak, že je obsadí do titulní role. Je to hra pro dítě a s ním, jeho loutka je na jevišti ze všech loutek tou jedinou, která má dvojroli, resp. hraje (znamená) své postavy v obou rovinách: v „reálu“ (holčička) i v pohádce (Sněhurka).
Téma až syrově aktuální, rozehrávané navíc ve velice lidovém prostředí. V průvodním textu divadla se sice píše, že je zde „pět tatínků v kutilské dílně“, ale nenechte se mýlit! Jako, shodou bolševických okolností, vyučený a léta praktikující zámečník konstatuji: jeviště je obrazem standardní zámečnické dílny, chováním osazenstva počínaje – to jsou profíci, a ne nějací hobbysté – a jejím vybavením konče. Na ose točny je dílenský jeřáb, v popředí velký ponk se svěrákem a dalším vybavením, postupně vidíme elektrickou vrtačku a pájku, je tu ochranný štít na sváření elektrickým obloukem a samozřejmě i spousta dalšího „vercajku“ od kladiv, majzlíků, důlčíků, kleští, pilníků a klíčů všech velikostí a typů až po francouzák. Vedle kotouče prodlužovacího kabelu je tu mj. i poněkud stylizovaná „cajkbedna“, která si zahraje domeček trpaslíků. Ano, téměř všechno uvedené i mnohé další si něco zahraje, například celý ponk „zlého jelena“ (vtipná lokální narážka pro ty, kteří znají něco z dějin českého dramatu), který spolkne královnina myslivce. To všechno jenom proto, že Tatínek („Taťa“ Vyšohlíd) má problém s „plaváčkem“, či moderněji „miminem“, prostě převlékací panenkou, která po naklonění říká „máma“.
Jak to zařídit, aby také někdy řekla „táta“? V rovině elementárního symbolu je zde nastoleno jedno z témat, jakými se na dnešních univerzitách zabývají tzv. gender studia. Chlapi v dílně samozřejmě žádnými takovými odborníky nejsou, ale přesto svému kamarádovi, který si krabici s cca půlmetrovou panenkou donesl, rychle rozmluví prvotní úmysl vrhnout se na ni se šroubovákem. Nikoli! Všechny typické mužské zájmy a praktiky musí jít stranou, protože v určité chvíli je ze všeho nejdůležitější hrát si se svým dítětem (režisér i někteří z herců jsou v civilu nejenom tatínky, ale někdy již dědečky). A tak se hraje všem stále ještě známý pohádkový příběh, a to pomocí těch prostředků, které jsou právě po ruce.
Není to nápad zcela originální. Kupříkladu ráno 5. července. 2005 běžela na ČT I epizoda amerického animovaného cyklu Simpsonovi (XIV, 22/22, Vočko pečuje o malou, 2003), ve které hospodský Vočko otcovsky pečuje o nemluvně Maggie. Nejdříve jí v obýváku inscenuje svůj bar a posléze, rovněž za pomoci všeho, co je momentálně po ruce, převypráví syžet „pohádky svého mládí“ - Coppolova filmu Kmotr (1971).
Originalita syžetu patří odjakživa mezi to poslední, oč v divadle jde. To věděli dobře už autoři antických tragedií. Rozhodující je zpracování. To drakovské je rozhodně vynikající. Představení nesené na vlně jakési mužské lyriky, dojemné svou naivitou a snahou o jednoduchá řešení osciluje mezi humorem a jímavostí, primitivitou a vynalézavostí. Kouzelným zrcadlem je obrazovka „vykuchaného“ televizoru, z níž promlouvá herec za ochranným plexisklovým štítem před obličejem; princezna si ukousne z otrávené hruštičky a tou je opravdu „hruška“ tzv. přenosky – montážního svítidla. Alobal a igelit od svačiny jsou materiálem pro Sněhurčiny šaty („ještě voní od řízku“), vlásky uděláme z "pakovací koudele", trpaslíci zase sestávají z pracovních holínek, kartáčů a ochranných brýlí při broušení.
Herecké obsazení je velice vyrovnané, všichni herci zvládají dokonale obě polohy: realistickou – hraví, místy až dětsky něžní řemeslníci – i stylizovanou – postavy v pohádkovém příběhu. Hvězdná je ovšem zlá královna Václava Poula, chodící samolibost a arogance. Je vlastně zároveň vládkyní i státní královnou krásy; když se sama zjeví v orámování obrazovky, mohli by tento její mediální obraz „v zemi zdejší“ také rovnou tisknout na poštovní známky.
Jiří Vyšohlíd si kromě věcného, mechanicky uvažujícího tatínka zahrál i velice civilního prince, který se v syžetově přikomponované scéně s rutinní profesionalitou utkává s drakem. Inspirací tu zřejmě byl dílenský jeřáb, jehož rameno dokáže báječně zahrát dračí tlamu tím spíš, že může dštít brusné jiskry; princ je proti nim ovšem místo rytířského hledí vyzbrojen svářečskými brýlemi.
Stejně jako scéna je dokonale autentická i hudba, která jako nástroje opět nesmírně vynalézavě využívá předměty v zámečnické dílně obvyklé, včetně pivních lahví. Vedle emocionálního úchvatu přináší představení i hluboké racionální uspokojení svou důsledností, která vrcholí ve finále: happyendem není zachránění princezny a její svatba s princem, ale moment, kdy panenka nově promluví: „táta“. Osazenstvo dílny se rozchází, je po šichtě, hra měla smysl. Josef Krofta jakoby se touto inscenací vracel k poetice svých vrcholných opusů autorského divadla konce 70. let minulého století, divadla lyrické metafory, jednoduchých, ale o to účinnějších světelných kouzel, vynalézavých gagů i něžného humoru. K loutkovému divadlu, při jehož představení nás vůbec ani nenapadne jindy tak častá otázka: proč herci, proč loutky?
Petr Pavlovský
Divadlo DRAK – Hradec Králové
Josef Krofta a kolektiv (text písně Redy Vávra): Jak si hrají tatínkové.
Režie Josef Krofta. Výprava Marek Zákostelecký, hudba Jiří Vyšohlíd, dramaturgie Zora Vondráčková. Premiéra 10. ledna 2005. Psáno z repríz 25. a 26. června 2005.