Přátelské setkání v Lounech
Několik postřehů z přehlídky amatérských loutkářů Ústeckého kraje
Porota XXI. krajové přehlídky amatérských loutkářů v Lounech sice neudělila žádnou nominaci, tedy přímý postup na 56. loutkářskou Chrudim, ale dvě inscenace do jejího programu doporučila. Jenže hned při vyhlášení se dozvěděla, že „my do Chrudimi nepojedeme“. Zvláštní konec jinak docela vyvedené přehlídky.
O důvodech nezájmu hrát na celostátní přehlídce amatérského loutkářství se můžeme spíš jen dohadovat – možná v Chrudimi chybí kolegiální družnost, jakou zažíváme na mnohých krajských přehlídkách (a Louny k nim bezesporu patří), možná odrazuje „přísná“ porota, možná se zdá porota nespravedlivá, dost možná, že je někomu nepříjemný „dav“ seminaristů, kteří se, mimo jiné, učí i formulovat své názory. Přesto škoda.
Škoda, že to, co zažíváme na výběrových přehlídkách, nelze zcela zažít na celostátní úrovni, kde je samozřejmě mnoho lidí, mnoho názorů, mnoho vkusů… V Lounech je to nevelká parta souborů, která si rozumí. Rozumí si v divadle, v muzice, ale i jinak. Jsou kamarádi a těší se na sebe. Je to dokonce tak, že do jisté míry jejich přátelství udržuje přehlídku při životě. Vždyť letos z pěti zúčastněných souborů byly jen dva z příslušného Ústeckého kraje. Další dva byly z Libereckého a jeden z Královéhradeckého.
Asi se už o tom na stránkách Loutkáře psalo – vstřícná, až vřelá atmosféra je v Lounech cíleně budovaná. Jednoho dne si Lounští zkrátka řekli, že rivalita musí jít stranou, že cílem není uspět a vybojovat si účast na celostátní přehlídce, ale že smyslem je pobýt s přáteli a fandit všem. A tak to také udělali. Když se například rozdávají ceny, sál i při nevelkém počtu účastníků „bouří“. Píská se, tleská se, křičí se… A ono to funguje. Lidem je tu dobře a proto si pro tuto radost jezdí i zdaleka.
Letošní ročník měl navíc i dobrou a vyrovnanou úroveň.
Přehlídku otevřel, už tradičně, domácí soubor Spolek loutkářů v Lounech hrou Vladimíra Vernera Tři zlaté zuby děda Vševěda. Je to samozřejmě parafráze známé pohádky K. J. Erbena. Vernerovy texty často míří spíš na dospělého než dětského diváka, letos se ovšem ukáznil a dobře udělal. Pro tří, čtyřleté diváky to sice nebylo, ale děti školního věku se docela dobře bavily. Tedy tím, co slyšely. Méně už tím, co viděly. Hrálo se fundusovými marionetami s odkrytým vedením a po herecké stránce to byla inscenace poněkud „prázdná“. Až na výjimky málo akčních nápadů, málo herecky vystavěných scén, nevypointovanost, zkrátka postavy chodily kam měly a říkaly, co měly říkat. Zdá se ale, že soubor stále roste, a že ještě není na vrcholu svých možností. Porota ve složení
O zakleté labuti hrál soubor Spojáček z Liberce. Původně do iluzivního kukátka postavenou inscenaci sehrál soubor s marionetami v otevřeném vodění a v příjemné výpravě Martina a Rudy Krauseových, které také porota ocenila. Spojáčci jsou většinou velmi dobrými loutkovodiči a to byl také největší klad inscenace (cena Rudovi Krause za roli Čaroděje). Text Jaroslava Průchy ovšem patří spíš k tomu slabšímu z dědictví prvorepublikových loutkových her a soubor s ním dramaturgicky v podstatě dál nepracoval. Příběh je zkratkovitý, bez napětí a point, nedotažený jak v celkovém tématu, tak v dílčích motivech a tak také dopadla inscenace. Jde to také říci takto – pokud by byla předloha dramaturgicky dotažená, kultivovaný a divácky „chutný“ styl souboru by z něj zřejmě udělal inscenaci, která by na Chrudimi téměř určitě nepropadla.
Po obědě nás mile překvapil soubor Klubíčko ze Cvikova. A to nejen dramaturgickou volbou, hrál Giňol L. Hoszcynského a J. Wilkowského v úpravě Pavla Poláka, ale i inscenačním provedením. Spodové loutky a paraván sice soubor oprášil z fundusu, přesto výprava nepůsobila depozitářově. Velkou zásluhu na dobrém vyznění má zejména Karel Stehlík v roli Žána. Jeho, porotou oceněný, výkon je svěží a kreativní. K. Stehlík je také hudebním tahounem. Problém inscenace je v malé dramatičnosti. Hodně se povídá, zpívá, rozmlouvá s diváky… a samotný příběh nespravedlivě odsouzeného Giňola se tak trochu utopil. I závěrečná pointa by zasloužila dopracovat, či spíš přepracovat – namísto aby kartelová státní moc došla spravedlivého trestu, je pomocí obou vypravěčů uklizena zpět do koše. Vítězi jsou tedy vypravěči, ne Giňol a konečná divácká katarze je silně oslabena. Doufejme, že soubor ještě na inscenaci zapracuje, protože ho porota, přes všechny výhrady, doporučila na Loutkářskou Chrudim. A to na druhém místě.
Na prvním místě doporučila inscenaci hry Povídám, povídám pohádku souboru BOĎI z Jaroměře, kterou napsala Jana Dvořáčková. Je to veselé vyprávění o princi, který hledá nevěstu. Do příběhu se ale hned od začátku začne vnucovat vodník, který se snaží dohodit princi svou vodnickou dceru. A k překvapení všech si jí nakonec princ opravdu vezme. Je tu však jistý dramaturgický problém. Vodník je vlastně jakýsi „parazit“ původně připravené pohádky – vstupuje nevhodně do děje, hádá se s vypravěčkou…, ale postupně tuto roli ztrácí, takže na konci je z něj vlastně řádná postava. Nejenže to působí trochu zmatečně, ale hlavně se autorka i inscenátoři připravili o celou řadu dalších příběhových motivů, zvratů a komických prvků. Hrálo se spodovými loutkami s živou rukou v jakémsi okénkovém paravánu, který vyplňoval celou scénu. Bohužel i zde zůstal soubor inscenaci a divákům něco dlužen – scéna v sobě skrývala daleko víc možností, než které nám soubor nabídnul. Soubor dostal cenu za tvůrčí herectví a za písničky. Na Chrudimi jej ovšem neuvidíme, protože se své účasti okamžitě vzdal (viz úvod).
Přehlídku uzavřel soubor Antonína Štěrby Skaláček z Tisé. Hru Vodníkova Hanička L. Tesařové hrál v kukátkovém, iluzivním prostoru, „unanovskými“ marionetami a v rozdělené interpretaci. Inscenace to byla kultivovaná, pro předškolního diváka nepostrádala jisté napětí, ale nepřekročila stín nepříliš kvalitního textu. Ten je navíc uzavřen kašpárkovským „ponaučením“ – děti, vyhýbejte se tomu, koho neznáte – což vůbec nebylo tématem hříčky. Tématem byla neposlušnost a jistý druh „chamtivosti“ (Hanička chce vodníkovy pentličky a proto spadne do rybníka). Navíc se soubor dopustil několika inscenačních nepřesností – např. vodník nikdy nevylézá z rybníka, Kašpárek se schovává tak, že je vidět… možná drobnosti, ale v iluzivním divadle je potřeba brát iluzi vážně a důsledně. Přesto i zde bylo co ocenit – loutkovodičský výkon ryb (iluzi podvodního světa vytvořily právě ony) a celkové kultivované směřování souboru na diváka předškolního věku.
Tomáš Pavel
