Před sto lety zrodilo Irsko divadelního génia – Samuela Becketta
Dublin/Praha 10. dubna (ČTK) - Některé fiktivní postavy jsou tak slavné jako jejich autoři, či dokonce ještě slavnější. Není divu - vymyšlení hrdinové mají často charaktery a osudy, o kterých se mnoha lidem z masa a kostí ani nesnilo. Může ale být celosvětově proslulá postava, kterou nikdo nezná, o které se vlastně dohromady nic neví? Jasně kladnou odpověď na tuto otázku dal irský dramatik a spisovatel Samuel Beckett, když stvořil svého Godota. Od narození Becketta uplyne 13. dubna 100 let.
Nejslavnější Beckettova divadelní hra Čekání na Godota měla premiéru v Paříži v roce 1953. Aniž to někdo, včetně jejího autora tušil, znamenalo její uvedení zvrat v kulturním vývoji. Do povědomí diváků vstoupil zcela nový dramatický proud, nazývaný anti-divadlo, nové divadlo, ne-divadlo, nejčastěji však absurdní divadlo. Posléze se vedle Becketta jeho významnými autory stali také Eugéne Ionesco, Harold Pinter či Václav Havel.
S absurdním divadlem se zrodil žánr, který dovedl lépe než jiné vystihnout svět moderního člověka ohrožovaného technickým vývojem, ztraceného v každodenním stereotypu a nenalézajícího víru, smysl ani cíl své existence. Člověka čekajícího na změnu, pokyn, zázrak nebo právě na svého Godota, který ovšem nikdy nepřichází.
Svá díla, která ve své době vyvolávala bouřlivé diskuse, tvořil Beckett střídavě ve francouzštině a angličtině, a pak je sám do druhého jazyka překládal. Přes tíži témat, která si volil, a stereotypní, v kruhu se opakující dialogy nejsou jeho hry nudnou ani zcela pesimistickou podívanou. Trefně se říká, že jimi probleskuje smích a humor tak, jako Chaplinovými komediemi melancholie a smutek.
Samuel Beckett se narodil 13. dubna 1906 do zámožné protestantské podnikatelské rodiny. Poměrně harmonické dětství strávil ve Foxrocku, středostavovském předměstí Dublinu. Dostalo se mu kvalitního vzdělání. Za svých středoškolských let i studií práv a později moderní filologie byl (na intelektuála poměrně paradoxně) znám jako zdatný sportovec - věnoval se údajně boxu, rugby, plavání, kriketu i jízdě na motocyklu. Stejné nadání však měl i pro studium, ve kterém nad svými spolužáky vynikal.
Velký svět se pro něj otevřel, když v roce 1928 získal místo lektora angličtiny na elitní École Normale Supérieure v Paříži. Ve městě nad Seinou se spřátelil se svým neméně slavným krajanem Jamesem Joycem a stal se přesvědčeným obhájcem jeho díla. V Paříži Beckett také uveřejnil své první literární pokusy. V roce 1930 se vrátil jako do Dublinu a necelé dva následující roky učil na domovské Trinity College francouzštinu.
Poté však nastává období Beckettova života, které je často popisováno jako temné a neklidné. Mladý spisovatel bezcílně bloudil po Evropě, střídavě se usazoval v Německu, Paříži a Londýně, provázen duševní krizí, depresemi a údajně i psychosomatickými obtížemi. Psal v té době zejména povídky a eseje, většinou nakladateli odmítané, v polovině 30. let stvořil své první významné dílo, experimentální román Murphy.
Během cest po starém kontinentě dovedl Beckett načerpat leccos z pulzující, neklidné atmosféry své doby - od přednášek jednoho z otců psychologie Carla Gustava Junga přes filmovou tvorbu Sergeje Eizenštejna a letmou známost s Peggy Guggenheimovou až po dunění vojenských holínek na ulicích nacistického Německa. Koncem 30. let se usídlil v Paříži - válečná Francie mu byla podle jeho slov milejší než neutrální Irsko. Za činnost v odboji si vysloužil Válečný kříž.
Ze svého válečného vyznamenání nedělal nikdy žádnou vědu, nechlubil se ani dalšími životními úspěchy, kterými byl údajně upřímně překvapen. Když v roce 1969 získal Nobelovu cenu za literaturu, nepřijel si ji ani převzít a finanční odměnu daroval na dobročinné účely. O sobě mluvil nerad, za svůj život poskytl jen pár interview. Vzhledem připomínal mnohým supa či orla, byl vysoký, hubený, asketický. Údajně ale také velmi ohleduplný, rozumný, skromný a nenáročný.
Beckett, k jehož vrcholům tvorby patří i trojice tzv. antirománů z konce 40. let Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný, zemřel v roce 1989 v 83 letech několik měsíců po smrti své životní družky, francouzské pianistky Suzanne Deschevauxové-Dumesnilové. Na své přání byl pohřben pouze za přítomnosti blízkých, veřejnost se o jeho smrti dozvěděla až později.
Zuzana Mandysová rmi
