18.12.2003 00:00

Radmila Hrdinová: Bratři Formani vstoupili do zlaté kapličky poetickým leporelem

Bratři Formani vstoupili do zlaté kapličky poetickým leporelem Pražské Národní divadlo si letos pospíšilo a zahájilo novou sezónu první premiérou už 28. srpna, kdy uvedlo ve francouzském originále (s českými titulky) operu současného amerického skladatele Philipa Glasse La Belle et la Bete (Kráska a zvíře). Philip Glass (ročník 1937) je představitelem tzv. hudebního minimalismu, který pracuje s výrazným opakováním drobných, rozsahem většinou minimálních rytmicko–melodických figur či akordů, nad nimiž se klenou vokální melodické fráze. Národní divadlo zakončilo loňskou sezónu minimalistickou operou Johna Adamse The Death of Klinghoffer (Smrt Klinghoffera) a volnou minimalistickou trilogii hodlá uzavřít v příští sezóně dílem Facing Goya skladatele Michaela Nymana.
Krásku a zvíře napsal Glass inspirován slavným filmem Jeana Cocteaua z roku 1945 na namět staré francouzské pohádky. Nahrávka Glassovy hudby byla přesně synchronizována s filmovým pásem do podoby jakési filmové opery, v níž slova herců vystřídal zpěv, nicméně od své premiéry v roce 1994 Glassova opera zahájila svou samostatnou jevištní existenci. Na české jeviště se dostává poprvé.
Národní divadlo svěřilo inscenování Krásky bratřím Petrovi a Matějovi Formanovým, pro něž je to první vstup nejen do “zlaté kapličky”, ale de facto i do světa kamenného operního divadla. Ne že by Formani neměli zkušenost s operou, na kontě Divadla bratří Formanů najdeme hned dvě operní inscenace. Obě ovšem vycházejí z jim srozumitelného a známého divadelního jazyka. Barokní opera “O komínku nakřivo postaveném” se pohybuje na základech jejich loutkářské zkušenosti, Prodaná nevěsta, uvedená v Divadle U hasičů ve spolupráci s Rodinou Váňovu, Cirkusem Šilhán a Orchestrem Radka Pobořila vnesla do národní operní klasiky komediantskou atmosféru divadelních poutí na Střeleckém ostrově. Kráska a zvíře však znamenala kontakt s odlišným světem, ať je tím míněn provoz velkého repertoárového divadla či práce s operními sólisty s jejich odlišnou hereckou zkušeností i nároky na jevištní projev, v němž je nutné brát ohled i na pěvecké zvládnutí postavy. To vše kladlo na režiséra Petra Formana i spolutvůrce výpravy a celého ideového řešení inscenace Matěje Formana nové nároky, s nimiž se museli vyrovnat. Inscenace Krásky a zvířete se na přání bratrů Formanů připravovala netradičním způsobem – zkoušelo se soustředěně mimo prostor Národního divadla během léta ve velké stodole na statku v Želkovicích u Berouna, kde se vyráběla i náročná výprava. Na všechny role byl vypsán konkurz, kterým prošly desítky uchazečů.
Výtvarná podoba inscenace je dílem týmu Matěj Forman, Andrea Sodomková, Renata Pavlíčková a Ondřej Mašek (scéna) a Jan Pištěk (kostýmy), výraznou roli v ní ale hraje i pohybová spolupráce Veroniky Švábové a Števa Capka. Obrázkový scénář otištěný v programovém bulletinu, ale především inscenace sama svědčí o detailně promyšleném zacházení s prostorem rozlehlé scény historické budovy Národního divadla a to jak v celé hloubce jeviště, tak i horizontálního členění. Formani neponechávají nic náhodě, jejich scénář od prvních tónu předehry vypráví příběh, vypráví ho působivým, nepopisným, metaforickým způsobem, v němž jde o to diváka každou minutou zaujmout, provokovat jeho fantazii, emoce, obrazivé myšlení. Využívají k tomu jak složitě strukturované dekorace, umožňující okamžitou proměnu, tak i projekci, barevné svícení, mimické postavy a dokonce neváhají přivést na jeviště i živého koně. Celá inscenace je jakýmsi otevřeným scénickým leporelem, v němž jednotlivé stránky mají diváka překvapovat a okouzlovat. A to skutečně od prvních tónu tajemné předehry, při níž na už oponě vyrůstá růžové loubí jako znak, který se několikrát vrací a rámuje celou operu. Po otevření opony evokuje scéna rozevřenou ilustrovanou pohádkovou knihu s dekoracemi znázorňujícími “pokojíčky” s nápisem označujícím jednotlivé postavy, které ožívají ze strnulé podoby do temperamentní, groteskně nadsazené herecké podoby. Kromě Krásky, Otce a závěrečné proměny Zvířete v krásného Prince mají všechny postavy obličejové poločasy jako znak jejich předstíranosti a licoměrnosti. Každý z nich se vyskytuje ve dvojí podobě – operní představitele dubluje mimický dvojník, který umožňuje okamžité zjevování postav na zcela opačných koncích jeviště – s herci se tu zachází jako s loutkami. V závěru opery se dvojnický princip zveřejní v malé hře, v níž se postavy vyskytují v obou svých podobách. Loutkové divadlo připomene i kulisa zámku, která se zdvihá z podlahy a otevírá se po vzoru papírového skládacího divadélka dětských leporel. Herci však připomínají loutky i poměrně jednotvárným stylizovaným herectvím, které nevede k propracovanému sdělení vztahů a situací, zůstává u obecné roviny pohybové charakterizace. Zvíře je tu překvapivě stylizováno do podoby jakési opice, kroužící kolem Krásky v pokorně sehnuté “opičí” pozici. Jakmile se však ocitne v sedle koně (mimochodem skvělého herce, který se na jevišti Národního divadla pohybuje s velkou profesionalitou!), mění se v nebezpečného dravého lovce, stíhajícího plaché stádo laní – půvabných dívčích postav. Tato dvojí podoba Zvířete však není dotažena do čistého a sdělného tvaru, takže samotné Zvíře zůstává nejasnou, upozaděnou postavou a postrádá tragický rozměr příběhu a s ním i přesvědčivý důvod pro Krásčinu obětavou lásku, čímž se téma pohádky ke škodě inscenace relativizuje a vytrácí.
Kráska bratří Formanů je působivým výtvarným divadlem, nicméně má své slabiny – především v tom, že ne vždy tvůrci dokázali zvládnout velký prostor natolik, aby akce na scéně byly dobře viditelné a citelné (nejhůře dopadá závěrečná proměna zvířete v prince), ne vždy se tu slouží příběhu a jeho srozumitelnosti, o vztazích postav a jejich individuální charakterizaci ani nemluvě. Místy má divák oprávněný pocit zahlcenosti, opojení tvůrců výtvarnými nápady, jež jsou trochu samoúčelné, byť krásné.
Poprvé s Národním divadlem spolupracuje i Agon Orchestra s dirigentem Petrem Kofroněm, který k nám Glassovu hudbu od 90. let uváděl. O to víc zaráží, že na první premiére zněl pod jeho taktovkou Glass tvrdě, zbaven do značné míry tajemství a romantické atmosféry, kterou má nahrávka Krásky v podání Philip Glass Ensemble z roku 1995. Ze sólistického obsazení dominovala pěvecky první premiéře Karolína Berková v postavě Krásky, trochu v jejím stínu – co do výrazu – se ocital Jiří Kubík v roli Zvířete, ovšem výklad postavy mu ubírá prostor k výraznější charakterizaci postavy. V rolích Krásčiných sester odvedly dobré výkony Martina Bauerová a Lenka Šmídová, roli Otce spolehlivě ztvárnil Bohuslav Maršík, především hereckou proměnlivostí zaujal Oldřich Kříž jako Ludovic. Ale pochvalu zaslouží i jejich dvojníci a celý početný mimický sbor, který spoluvytváří tajemnou atmosféru scénické pohádky. Co pokládám za zbytečné, ba omylné a opeře škodící řešení, je poněkud prostomyslná barnumská reklamní kampaň kolem tajuplného a “nebezpečného” Zvířete, kterou rozpoutalo vedení Národního divadla a která vyústila do dosti křečovitých legrácek během samotného představení, jež vytrhly diváky i tvůrce z navázaného kontaktu, který se jen těžko obnovoval, čemuž padlo za oběť hezkých pár minut poetického příběhu. Svědčí to spíše o necitlivém přístupu ke Glassove opeře, která se bez této berličky obejde.
Vstup bratří Formanů na scénu Národního divadla pokládám za jednoznačný přínos. Ne vše se povedlo, vždyť šlo o první zkušenost, na níž si vylámali zuby i renomovanější tvůrci. Přesto je Kráska a zvíře divadlo, jež většinu diváku okouzlí. Je to rozhodne víc než “loutkárna”, jak zaznělo v jedné z recenzí po premiéře – pokud ovšem vnímáme “loutkárnu” jako cosi dehonestujícího, co do opery a do “zlaté kapličky” nepatří.
Radmila Hrdinová

Autor článku: Loutkář