20.12.2003 00:00

S Filipem Jevičem o tom, jak to bylo, než ziskali Dlouhý, Široký a Bystrozraký ERIKa

Překvapilo vás udělení Erika na Přeletu nad loutkářským hnízdem?
Popravdě jsme úplně zapomněli, že je festival soutěžní. Pro nás to byla hezká příležitost si DŠB zahrát před „loutkářským“ publikem a dokázat si, že je naše představení přístupné i odborné veřejnosti. Pak nás někdo zval na vyhlášení, my si sedli a najednou BUM a máme Erika. Hysterický smích a výkřiky „to snad není možný“ postupně vystřídal intenzivní pocit blaha a zadostiučinění. Protože co si budem povídat, něco vyhrát je prostě vždycky příjemný. S odstupem času si čím dál tím víc cením toho, že jsme cenu dostali od lidí, kteří se loutkovýmu divadlu věnují už nějaký pátek. To fakt potěší.
Jaká byla geneze vašeho představení? A jaká byla spolupráce s výtvarníkem, event. herci?
Na začátku stál pan Borna (vedoucí našeho ročníku na KALD DAMU) a jeho nabídka abych, ač student herectví, zkusil zrežírovat pohádku pro mateřské školy. Já jsem k tomu dodal přání, aby šanci vyzkoušet si i něco jiného než herectví dostali i mí ostatní herečtí spolužáci. Domluvili jsme se s Kateřinou Tichou (dramaturgie) a Kristýnou Frankovou (hudba). Pak následovala dlouhá doba hledání. Četl jsem české pohádky, pak slovanské, románské, indiánské atd., až jsem došel k anglické pohádce o dvou dětech a obrovi, taková britská perníková chaloupka. Úžasně jsem vymyslel, že děti budou maňásci, obr bude člověk a celé to odehrajeme v papírových krabicích, které budou tvořit horu v níž obr bydlí a celé to bude takové milé, úsměvné a roztomilé. Když jsem panu Bornovi líčil svůj „geniální“ nápad, řekl mi, že se tam nic neděje a že je nutné najít pohádku, která mé nezkušenosti pomůže tím, že mě povede… Tak jsem se dostal zpět k Erbenovi a vybral DŠB. Pak následovala opět dlouhá cesta k tomu, jak to udělat. Tady mi hodně pomohla výtvarnice Radka Mizerová, protože já jsem tak devadesát procent času byl úplně mimo mísu a vlastně jsem jen věděl, že ta pohádka obsahuje krásně lidské vztahy, ale jak je divadelně zpracovat jsem objevoval HODNĚ pomalu. Dramatizace textu měla taky svůj vývoj. Žádný z již zdramatizovaných „Dlouhých, Širokých a Bystrozrakých“ nám nevyhovoval , tak jsme se rozhodli vytvořit vlastní text, jehož konečnou verzi jsme dopsali asi až po čtvrté repríze a vlastně jsme jej z velké části vytvářeli až při zkoušení přímo s herci. Hudbu (až na ústřední melodii) také tvořila Kristýna přímo na zkouškách. Stejně jako mně byla nabídnuta režie, snažil jsem se spolužákům nabídnout příležitosti k uplatnění ne jenom hereckém, ale aby byli plnohodnotnými spolutvůrci NAŠÍ společné inscenace. A proto patří ERIK nám všem.
Jaký je váš vztah k pohádkám (nejen K. J .Erbena)?
Respekt. Pohádky jsou pro mě úžasným zdrojem národního kulturního dědictví. Všechny archetypální vztahy tam najdem. Pobaveně jsem četl ruskou verzi DŠB. Nejsou tam tři tovaryši, je jich tam deset a na konci odlétají v obří vzducholodi. To mi přijde docela trefné. Jsou to vlastně velká dramata. Čím míň je člověk znásilňuje a nechá se jimi vést, tím dále se dostane. Ale kde je hranice mezi vlastním převyprávěním a znásilněním, že? Vůbec si nemyslím, že dělat dobře pohádky pro děti je nějaká snadná věc. Z hloubi duše se mi příčí praktiky některých „tvůrců“ filmových kasovních trháků, kteří snad v domnění, „že to přece je jen pohádka pro děti“ patlají pohádky do sebe bez ladu a skladu a vše zaštiťují (v duchu dnešní doby) obsazováním hvězd malé české popmusic. Herectví je pak v duchu infantilního žvatlání bez obsahu.
Komu jste představení adresovali?
Původně to měla být pohádka pro mateřské školy. Zveme je na DAMU, provedeme je „tou školou, kde se učí herci“, ukážeme jim šatny, jeviště, sklady loutek…, až je dovedem do učebny, kde jim studenti herectví zahrajou pohádku. Každý dostane svůj vlastní polštář, na kterém sedí a po představení jim herci ukážou loutky. To je pro ně docela velkej zážitek. Postupem času jsme zjistili, že ideální věk je tak mezi čtyřmi a osmi. Pro nás je nejlepší, když jsou na představení rodiny s dětmi. Potvrdilo se nám totiž, že DŠB má co říci i dospělým divákům. Pak vznikají nádherný situace, že se děti smějou spolu s dospělýma a společně si tu pohádku užijou. S pokusy pro koho hrát však chceme pokračovat. Moc by nás třeba zajímalo spojit první a druhou třídu a gympl.
Viděli jste nějaká další, konkurenční představení Přeletu nebo v současném loutkovém divadle? Zaujala vás některá? Jaké je vůbec divadlo vašeho srdce?
Abych se přiznal moc toho nakoukanýho nemám. Kromě způsobů hraní s loutkama u Buchet a loutek a Dna, se mi líbí způsob jakým převedl Janek Jirků v Minoráckých Vánocích, klasické biblické téma do úplně normálního života. Tento způsob zlidšťování velkých témat do našeho konkrétního života se asi nejvíc blíží současnému divadlu mého srdce.
Někteří z vás v současnosti hrají v profesionálním divadle. Čím se pro vás práce na vašem představení a na těchto představeních liší a proč?
Předstoupit s takhle nepřipraveným představením před herce kteří to divadlo dělají dvacet, třicet let a idealisticky něco plácat ve smyslu, že to všechno přece vymyslíme spolu? No to by byl asi mazec. Já jsem měl tu výhodu, že jsem si vybíral lidi, které mám rád, rozumím si s nimi a jsou ochotni na tento způsob zkoušení přistoupit. Jedině tak jsme to mohli dotáhnout. Taky představa, že dva dny před premiérou zkoušíme dvanáct hodin v kuse a zamykáme se na jevišti před neodbytným vrátným, který huláká, že už tam dávno nemáme co dělat, mi v profesionálním divadle přijde hodně úsměvná.
V čem vidíte šance a v čem nešance současného loutkového divadla?
Pozor! Kluk, který usmolil jednu pohádku bude zasvěceně hovořit o českém loutkovém divadle! Šance vidím v možnosti hrát v zahraničí. S dobrým loutkovým představením se dá doslova objet svět. Ostatně Drak to tak praktikuje léta, Minor byl loni v Koreji… Fascinuje mě představa ukazovat světu (ať už prostřednictvím loutkového, či výtvarného divadla) bohatství naší české kultury. Ne přiblblý, coca-colou vymyšlený Santa Claus, ale Ježíšek. Problém vidím tehdy, kdy se nesděluje téma, ale vymýšlí se jen „jak bude ta loutečka hezky chodit“.
Chystáte něco dalšího?
Teď chystáme internetové stránky DŠB, na kterých se chceme trochu vyřádit (svou úlohu tam bude hrát i ERIK). Jinak jako absolvující ročník KALD DAMU jsme v Disku, kde teď zkoušíme s Lenkou Sovovou Brechtova Baala, v květnu budem s Jankem Jirků připravovat večerní představení do Minoru na biblické téma Písně písní. Já osobně se chystám na studium režie na KALD DAMU a jsem v té nejhorší režisérské fázi,hledání „co bych tak, jak bych to, a s kým bych to“.
Kde vás mohou diváci s DŠB vidět.
Internetové stránky budou přístupné snad během ledna a dostanete se na ně přes stránky Disku (protože DŠB je vlastně malým diskovým představením) www.divadlodisk.cz. Jinak plánujeme hraní v Damúze, v kavárně Na houpacím koni, v knihkupectví v Tramtárii a od března snad i v malém sále v Minoru.
Ptala se –nm-

Autor článku: Loutkář