31.07.2020 09:47

Salcburský festival je svátkem klasické hudby i divadla

Salcburský festival, každoroční přehlídka klasické hudby, opery a divadla v rodišti Wolfganga Amadea Mozarta, je jednou z nejslavnějších akci svého druhu na světě. Pro slavnosti jsou typické koncerty Mozartových skladeb v centru města nebo důraz na díla klasiků i moderních autorů. Festival se koná i letos, byť kvůli koronaviru v omezené formě, a na programu má mimo jiné hru nobelisty Petera Handkeho o českém mladíkovi, který se v březnu 2003 upálil.

Myšlenka na uspořádání kulturní přehlídky se objevila už za první světové války, jasnější obrysy ale začal festival nabírat až po jejím konci. U jeho zrodu nakonec byli vídeňský režisér Max Reinhardt a rakouský spisovatel Hugo von Hofmannsthal, kteří se spojili s německým skladatelem Richardem Straussem, rakouským dirigentem Franzem Schalkem a scénografem Alfredem Rollerem. Za místo konání vybrali Mozartovo rodiště jako "srdce v srdci Evropy" a v létě 1920 se konal první čtyřdenní ročník.

Na schodech salzburské katedrály tehdy uvedl Hofmannsthalovu hru Jedermann, která se stala poznávacím znamením přehlídky a hraje se dodnes, nyní na náměstí před katedrálou. První opery (čtyři od Mozarta) shlédli diváci v roce 1922, první rozhlasové vysílání, které založilo dlouholetou tradici, se uskutečnilo v roce 1925, kdy se hrála Donizettiho opera Don Pasquale za řízení Bruna Waltera. Ve 30. letech minulého století pak nastala první slavná éra přehlídky, kterou narušil až anšlus v roce 1938.

Po uchvácení moci německými nacisty festival přišel o řadu význačných jmen, z repertoáru musel zmizet Jedermann a v roce 1944 se po atentátu na Hitlera festival nekonal (odehrály se jen dva symfonické koncerty). Jakoby zázrakem se podařilo festival vzkřísit k životu už v roce 1945, následující rok se vrátil také Jedermann. Od půlky 50. let pak byla přehlídka spojena se jménem dirigenta Herberta von Karajana, který byl jejím uměleckým šéfem až do své smrti v roce 1989.

Po Karajanovi se šéfem stal Belgičan Gérard Mortier, který se snažil přehlídku zmodernizovat a program otevřít novým tvůrcům. Přizval nekonformní režiséry a začal nabízet i experimenty. Tím sice přitáhl mladé lidi, s pochopením se ale nesetkal u konzervativního publika. Po Mortierovi stál v čele festivalu pět let hamburský skladatel a dirigent Peter Ruzicka, po něm německý režisér Jürgen Flimm a éra od roku 2011 je spojena zejména s rakouským kulturním manažerem Markusem Hinterhäuserem.

Festival hostí i české umělce, už v roce 1963 zde vystoupila Česká filharmonie, vystoupili zde i Magdalena Kožená a Martina Janková či Tomáš Netopil. A již v létě 1990 se mezi osobnosti, které na festivalu pronášejí projev, zařadil i Václav Havel. "Zkusme vytěžit ze dna našich pochybností, našeho strachu a našeho zoufalství zrnka nového evropského sebevědomí, sebevědomí těch, kdo se nebojí hledět za horizont svého osobního nebo skupinového zájmu i za horizont této chvíle," apeloval.

Autor článku: ČTK: pvl, rmi; Foto: převzato z webu pořadatele

Salcburský festival je svátkem klasické hudby i divadla

Zahraniční divadlo

05.08.2020

Vyšla publikace Vladimíra Blaha: Viva La Bohème! Príbeh jednej opery

Podtitul publikácie slovenského operného kritika a publicistu Vladimíra Blaha (1943) presne vystihuje jej obsah. Autor v diele venovanom stálici svetového operného repertoáru podrobne sleduje príbeh populárneho Pucciniho diela. Približuje dobový kontext a literárny námet, podľa ktorého vzniklo libreto Bohémy, pozornosť venuje hudobnej stránke diela a jeho miestu v rámci tohto žánru.

29.07.2020

Letní pátky před budovou Slovenského národního divadla v Bratislavě

Každý pátek se divákům přestaví různá divadelní uskupení, individuální tvůrci a performeři u různých částí Slovenska. První a poslední srpnovou neděli bude náměstí patřit navíc dětským představením.

20.07.2020

Rozšírené číslo časopisu kød – konkrétne ø divadle už nie je v karanténe

Pandémia nám zamedzila možnosť vydať májové číslo, no v júni vám už nechceme ostať nič dlžní. V rozšírenom vydaní preto dokumentujeme najdlhšie obdobie bez živej kultúry od vzniku profesionálneho divadla na Slovensku. Na pandemickú situáciu sme sa zamerali ako na krízu, ktorá zasahuje do samotnej podstaty živého spojenia medzi tvorcom a divákom, devastuje kultúrny sektor, skúša politické elity, rovnako však provokuje k prekvapivým úvahám. Sumarizačné články zo Slovenska, Európy, ale aj ostatného sveta ponúkajú dnes ešte čerstvé spomienky, ktoré búdu v budúcnosti slúžiť ako dokument netradičnej situácie.