České divadlo Soubor Janáčkovy opery NdB uvede na programu ČT art premiéru nové inscenace Evžen Oněgin Soubor Janáčkovy opery NdB uvede na programu ČT art premiéru nové inscenace Evžen Oněgin
Ve spolupráci s Českou televizí připravil soubor Janáčkovy opery NdB televizní premiéru nové inscenace EVŽENA ONĚGINA, kterou bude 29. března 2021 od 20:15 vysílat program ČT art.
Při této příležitosti je spuštěn benefiční prodej vstupenek, jehož výtěžek poputuje Sociálnímu nadačnímu fondu města Brna a Jihomoravského kraje na pomoc lidem, které koronavirus dostal do těžké životní situace: www.socialni-nadacni-fond.cz/cs/nadacni-fond. Symbolické benefiční vstupenky je možné zakoupit na www.ndbrno.cz/opera-pomaha (v programu naleznete představení s názvem Evžen Oněgin – televizní premiéra) nebo na www.operapomaha.cz.
Česká televize se divadlu věnuje dlouhodobě. Navíc nyní, kdy diváci nemohou do divadel, jim přináší přímé přenosy představení každé pondělí. „Jsme rádi, že tuto nabídku obohacujeme mimořádnými tituly brněnských divadel. Evžen Oněgin k takovým bezesporu patří,“ říká ředitel Televizního studia Brno České televize Jan Souček a dodává: „Na letošní podzim chystáme spolu s Národním divadlem Brno odložený přenos Janáčkova Osudu v rámci projektu Opera Vision.“
Co by byl život bez romantických iluzí, ale je možné žít jenom v nich?
Do roku 2021 vstupuje operní soubor dalším dílem vztahových rovnic, tentokrát v jedné z nejslavnějších oper 19. století Čajkovského Evženu Oněginovi. Po velmi úspěšné inscenaci Pikové dámy je Evžen Oněgin návratem inscenačního týmu režiséra Martina Glasera, dirigenta Roberta Kružíka a výtvarníků Pavla Boráka a Markéty Sládečkové k dílu P. I. Čajkovského, velikána ruského romantismu. V hlavních rolích se diváci mohou těšit na špičkové sólisty – Lindu Ballovou (Taťána), Svatopluka Sema (Oněgin), Václavu Krejčí Houskovou (Olga), Jiřího Sulženka (Gremin) ad. Pro Svatopluka Sema a Lindu Ballovou půjde o debut v Evženu Oněginovi. Režisérem televizního přenosu bude Jakub Kořínek.
Na počátku Čajkovského nejslavnější opery byla spíše žertem pronesená poznámka na večírku o tom, proč nezkusit jako námět Puškinův proslulý román ve verších o mladém petrohradském švihákovi, který znuděn životem ve městě utíká na venkov, kde se setká s naivní mladičkou Taťánou. Chladně odmítá lásku, kterou k němu Taťána vzplane, aby o několik let později pochopil, jaké chyby se dopustil, a že ji již nelze napravit. Čajkovskému se ten návrh zdál v první chvíli směšný, ale přesto ještě ten večer sáhl po románu a pochopil, že našel ideální předlohu.
Protože pořád sníme, pořád se honíme za marnými iluzemi a pořád se potřebujeme vztahovat k nějakému ideálu. Protože se zároveň musíme naučit přijmout život jaký je a zároveň se nesmíme přestat snažit, aby svět byl lepší. A musíme kvůli tomu ty sny a iluze většinou obětovat. To je často velmi bolestivé a dvě a půl hodiny nádhery, kterou nachystal Čajkovskij inspirovaný Puškinem, nám můžou k té cestě dodat sílu…
režisér Martin Glaser
Opera dostala podtitul lyrické scény o třech jednáních a Evžen Oněgin skutečně je pozoruhodným skloubením velmi komorních a intimních scén námětu vlastně netypického a prostého pro operu 19. století v kontrastu s romanticky pojatou orchestrací a sborovými scénami. Dlužno říci, že Čajkovského hudba ještě umocnila opravdovost a hloubku Puškinova příběhu a především momenty vyznání lásky hlavních hrdinů – ať to je slavná dopisová scéna Taťány, Lenského loučení se životem či árie knížete Gremina – patří právem k nejpopulárnějším v operním repertoáru. Čajkovského obavy, že se opera nebude hodit na velké jeviště a svou malou dramatičností operní publikum nezaujme, se ukázaly jako zbytečné. Naopak Evžen Oněgin je dnes stálicí na repertoáru divadel celého světa právě díky jedinečnému skloubení průzračných a elegantních Puškinových veršů a Čajkovského hudby, jež rozhodně za básníkovou genialitou nezaostává. Svou lyričností i dramatičností odkrývá další a další vrstvy v duších Taťány, Oněgina i Lenského v příběhu, který stále neztratil nic ze své aktuálnosti.
Tvorbu P. I. Čajkovského mám nejvíce spojenou právě s mými studentskými léty na konzervatoři a později na akademii. Jako violoncellista jsem k ní měl vždy velmi blízko, ať už jako sólista v jeho Rokokových variacích, či v komorní tvorbě anebo v jeho symfonických dílech. Domnívám se, že odkaz, který nám tento velikán zanechal, oslovuje se stejnou intenzitou stále novou a novou generaci mladých kumštýřů. Proto jsem přesvědčen, že stejně tak musí oslovit i mladé obecenstvo posluchačů. Jeho na jedné straně velmi niterná zpěvnost lyrických pasáží s velmi smělým rozmachem vášnivých erupcí hudebního jazyka na straně druhé nemůže nechat nikoho chladným.
dirigent Robert Kružík
