Soubor Tygr v tísni uvede divadelní adaptaci deníků Pavla Juráčka
Divadelní soubor Tygr v tísni dnes uvede ve Vile Štvanice divadelní adaptaci posledních deníků Pavla Juráčka, režiséra a scenáristy české filmové Nové vlny. Mapují jeho život po zákazu tvorby a výpovědi z barrandovských studií po roce 1968. Inscenace v režii Ivo Kristiána Kubáka a Marie Novákové navazuje na dramatizaci ranějších Juráčkových zápisků Deník 1959 – 1974, kterou uvedl v premiéře Tygr v tísni v roce 2012.
Obsáhlými Juráčkovými deníky se před několika lety inspiroval i projekt Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J., který v režii Jana Mikuláška uvedla brněnská Reduta a byl přenesen do Divadla Na zábradlí. Získal Cenu Alfréda Radoka za rok 2013.
Tygr v tísni se k Juráčkovi vrací v další své inscenaci, která na základě filmařových zápisků popisuje dobu setrvalého tlaku ministerstva vnitra po podepsání Charty 77, nucenou emigraci do Mnichova a návrat zpět do vlasti bez možnosti tvořit a pracovat. Tvůrci uvádějí, že vytvořili existencialistický čtyřportrét chorobného psavce, neustále o sobě pochybujícího a sebezpytujícího génia, jehož talent, fantazii a vůli k životu dusí příkazy, zákazy, cenzura, diktovaný vkus, nucená emigrace do cizího světa a vlastní lenost a rezignace.
Ve světě normalizovaného Československa ani ve světě západoevropské metropole není Juráček schopen se zorientovat a uplatnit. Inscenace je výpovědí člověka, který zaplál a shořel na vrcholu sil, říkají autoři. Příběh Pavla Juráčka je také příspěvkem k příběhům českých emigrantů a jejich obtížím mimo vlast.
Ve chvíli, kdy natočil náročný velkofilm Případ pro začínajícího kata, do kterého investoval veškerou tvůrčí energii, ve chvíli, kdy se znovu oženil a narodil se mu syn, přijely v roce 1968 tanky a život jako by skončil. Juráčkovi docházely peníze, vztahy se rozpadaly a malá naděje, že v emigraci začne svobodně psát se záhy rozplynula. Jednak proto, že chtěl tvořit doma, a jednak proto, že měl vysoké nároky na sebe sama a na své spolupracovníky a zadavatele. Nedokázal se naučit řeč a adaptovat se v novém prostředí.
Jediné, co Juráčkovi zůstalo, byly ženy, které dokázal svést i ve stavu nejhlubší krize a chudoby a které měly tendenci jej zachraňovat. Juráček si den co den psal obsáhlý, pregnantně formulovaný deník, který byl v době společenské izolace jeho nejlepším přítelem, svědkem duševní temnoty a stavu společnosti.
