15.05.2010 00:00

Suchého Lysistráta očima klasického filologa

Pro nezasvěcené: klasický filolog je podivný živočich, který zkoumá starořeckou a starořímskou civilizaci prostřednictvím řecké a latinské literatury. Tráví svůj život bádáním nad smyslem děl, která nám tyto národy klasického starověku zanechaly, nebo nad osudy lidí, kteří jsou mrtví něco mezi třemi tisíci a patnácti sty lety. A jako takový si dovede přečíst i Aristofana. Mně se dostal poprvé do ruky vloni, po čtyřech letech studia klasické řečtiny.

Představení SeMaForu, oficiálně pojmenované „Lysistrata,“ bylo mou první návštěvou divadla po velmi dlouhé době. Nemám tudíž nejmenší právo na to, abych kritizoval herecké výkony. Mám jen pár postřehů, o něž bych se rád podělil:

1. O lascivitě

Suchého zpracování bylo obviňováno z vulgárnosti a přílišné lascivity. Těchto kritiků bych se zdvořile zeptal, jestli Aristofana četli v originále; české překlady (stejně jako nemálo zahraničních) Aristofana rády umravňovaly. Že se otec komedie neskrývaně lascivním rozhodně scénám nevyhýbal, dokazuje mnoho pasáží z jeho děl; namátkou bych uvedl Vosy 1368-1380 (kde máme na scéně úplně nahou flétnistku) nebo Lýsistratu 1093-1096 (kde zase předvádějí svá přirození pánové). Odhlédneme‑li od nahoty, tak v Ptácích 65-68 se dvě postavy, ehm, podělají strachy přímo na scéně a v Oblacích 386‑394 je nalezena skutečná příčina podobnosti slov hrom (bronté) a prd (pordé).

2. O tvořivosti zpracování

Další námět k úvaze poskytuje vlastní zpracování Aristofanovy předlohy: Aristofanovy komedie nutily diváky k přemýšlení, používaly komplikované a dlouho rozvíjené metafory, což se o Suchého adaptaci při nejlepší vůli říci nedá. Pan Suchý si zjevně dal záležet na tom, aby všichni diváci dokázali bezpečně dekódovat všechna dvojsmyslná nebo obrazná vyjádření, která během hry padla.

Snad by také bylo hezké přidat do hry nějaké aktuální politické narážky, které se v originále také vyskytují, byť méně než v dřívějších Aristofanových hrách (srov. např. Lýsistratu 1094 s narážkou na nejhorší politicko-náboženský skandál v dějinách Athén známý jako zneuctění Hermovek.

Celkově se mi zdálo, že hra lépe fungovala v místech, kde se pan Suchý věrněji držel původního znění. Nemám, co bych vytkl scéně mezi Kynésiou a Myrrinou, ale během dlouhých „sborových pasáží,“ (kde adaptátor více povolil uzdu své fantasii) sbor nezřídka opakoval variace na cimrmanovskou „akustickou konstantu“ stylu dyja dyja dá, čímž pozornost publika, nemluvě o jeho inteligenčních schopnostech, těžko udržíte v napětí.

Nakonec bych se ještě rád zeptal, zda jsou mikrofony a reproduktory opravdu nezbytnou součástí představení divadla „malých forem“?

3. P. S.

A čistě osobní douška: Lysistráta byla ve skutečnosti Lýsistraté a Aristofanes se vlastně jmenoval Aristofanés. Je ale třeba poctivě přiznat, že čeští (podobně jako angličtí) klasičtí filologové nemají úplně jasno v tom, jak vlastně řecká vlastní jména přepisovat, což neodborníky musí mást, a taky mate...

Pavel Nývlt

mailto: pnyvlt@seznam.cz

Autor článku: Informace z divadel