Tolosa – Rada UNIMA

Zasedání Rady UNIMA (koná se podle statutu pravidelně mezi Kongresy UNIMA ve dvouletých intervalech) se uskutečnilo tentokráte poprvé ve Španělsku, ve městě Tolosa, které má pokud jde o pořádání mezinárodního loutkářského festivalu dlouholetou tradici. Pořadatelé propojili zasedání Rady s možností zhlédnout především produkci španělských loutkových divadel a dokonce i výstavu věnovanou historii i současnosti španělského loutkového divadla. Letošní ročník festivalu byl totiž tematicky zaměřený právě na Španělsko a město Tolosu, které letos oslavilo 750 let své existence.

Tematizování festivalu není novinkou – předloni byl festival v Tolose věnován Číně, pro rok 2007 se počítá s „Oknem do České republiky“. Zjištění vystavovacích možností pro zamýšlenou výstavu českých loutek, stejně jako ověření hracích prostor a cílových skupin diváků pro návrh budoucích exportovaných představení, bylo kromě účasti na Radě UNIMA dalším úkolem delegace, kterou tvořili Stanislav Doubrava (viceprezident UNIMA), Nina Malíková (rada UNIMA a předsedkyně Českého centra UNIMA) a Jaroslav Blecha (rada UNIMA). Na zasedání Rady UNIMA byla také s úspěchem prezentována publikace Czech Puppet Theatre Yesterday and Today vydaná v rámci projektu Invaze do Evropy, která měla na mezinárodním fóru skutečně živý ohlas. Hostem festivalu bylo Naivní divadlo Liberec, které nejen na festivalu, ale i v okolních městech uvedlo s úspěchem inscenaci Bezhlavý rytíř v novém nastudování a ve španělštině. Takhle tedy vypadá stručná oficiální informace o pracovní cestě do Tolosy, ale to jako vždy nemůže ani trochu zachytit celkovou atmosféru, jemné předivo diplomatických jednání i problémů při takovém mezinárodním fóru ani nezanedbatelný vliv právě osobních setkání na budoucí kontakty nejen pro České centrum UNIMA, ale pro české loutkářství vůbec.

O čem tam vlastně jednáte?

Tak tohle bývá většinou dotaz nejen členů UNIMA a nejen v našem českém domácím prostředí. S tím, jak se současná UNIMA rozrostla i s tím, jak se postupně její široké fórum snažilo právě prostřednictvím vytvořené Rady UNIMA (dala by se přirovnat k parlamentu a již před lety se stala jakýmsi „kontrolním a poradním orgánem“ činnosti exekutivy pověřené úkoly danými Kongresem a také vedením jednotlivých komisí) o větší demokratizaci celé organizace, vzrostla samozřejmě i „kongresová“ agenda těchto setkání. Už dávno nejde jen o jednání malé skupiny lidí u stolu - pořádající země musí počítat s celým štábem tlumočníků (jde o kabinové tlumočení do angličtiny, francouzštiny a španělštiny), s přehlednými informativními materiály a samozřejmě i zázemím pro práci a několikadenní pobyt minimálně stovky lidí. Hlavním úkolem setkání Rady UNIMA je tedy kontrola činnosti, zprávy z jednotlivých komisí a samozřejmě příprava a náměty pro setkání další. Po obšírné a precizní zprávě generálního sekretáře Miguela Arreche, která byla i dispozici i v přehledné tištěné podobě, se jednání Rady UNIMA soustředilo především na definitivní vyřešení otázky kolem Světové loutkářské encyklopedie (The World Encyclopaedia of the Art of Puppetry). Bylo s definitivní platností potvrzeno rozhodnutí exekutivy vydat encyklopedii jako publikaci (s následnou možností její podoby v budoucnu i na webu) s bohatou ikonografií (přes 400 fotografií), ve francouzštině a ve francouzském nakladatelství. Odborným garantem vydání encyklopedie, která musí – podle rozhodnutí Kongresu i Rady – vyjít do Kongresu v australském Perthu v r. 2008 je Margareta Niculescu. Většina účastníků si po půldenní vzrušené debatě o finální podobě této publikace skutečně oddychla. Nemá cenu zde šířeji rozebírat další návrhy a jejich mutace. (Zpochybňovaná byla francouzská nikoli anglická verze, mohutnost a váha knihy atd.) Lze jen doufat, že publikace, na jejíž koncepci se řada zemí podílela už vlastně po dvě desítky let (ano, je to tak!) konečně spatří světlo světa. Za České středisko lze jen doufat, že se nám včas dostanou do rukou i jazykové korektury, aby např. heslo Kašpárek mělo všechny náležitosti české diakritiky a aby všichni, kteří si ji budou chtít za 50 eur koupit (bude sleva pro centra i členy UNIMA!) nelitovali.

Rada znovu jednala i o výši členských příspěvků. Je to věčný problém, který vždy provází urputná debata o tom, který stát je vlastně považován za chudý (a tudíž může platit méně) a který bohatý. Debata pak většinou pokračuje popisováním sociální pozice loutkářů v té které zemi, což je sice ze sociologického hlediska zajímavé, ale nikam nevedoucí, protože změnu výše členských příspěvků může odsouhlasit pouze Kongres. Jedním z dalších paradoxů je, že většina tzv. „bohatších“ států zcela v duchu tržního hospodářství tlumočí požadavky svých členů, aby jim UNIMA poskytovala nějaké zvláštní výhody a slevy, ti „chudší“ považují samotné členství v UNIMA, která bývá často jedinou respektovanou platformou pro zviditelnění jejich profesní existence, za prestižní, a to bez dalších podmínek a dovětků. Delší jednací čas Rady byl věnován problémům kolem zatím neposkytnutých a deponovaných dotací pro obnovu loutkářského muzea na Srí Lance, které bylo postiženo tsunami. Rozporuplné reference o existenci a osudech tohoto muzea stály přítomné vzácný jednací čas, aby bylo konečně rozhodnuto depozitum uvolnit ve prospěch původního žadatele. Přes program naplněný bouřlivými diskuzemi o encyklopedii, došlo i na zprávy z jednotlivých center UNIMA s přehledy jejich činnosti. Pozornost byla věnována zejména novým centrům – na Kubě a v Číně (včetně Hong-Kongu). Jejich reprezentanti referovali o činnosti ve svých zemích s temperamentem a entuziasmem, představitelé Číny ve svém přehledu loutkového divadla v jednotlivých provinciích doplněném videoprezentací dokonce navrhli uspořádání dalšího Kongresu právě v Číně.

Kongres UNIMA v r. 2008 v Austrálii

Pořadatelé Kongresu UNIMA v Austrálii informovali o stádiu příprav. Toto první mezinárodní loutkářské setkání na australském kontinentu se bude konat od 2. - 12. 4. 2008 v Perthu (vlastní Kongres 2. - 8. 4. 2008). V současné době se snaží několik evropských center UNIMA vzhledem k nákladům na akci spojit k organizování společné cesty s eventuální zastávkou v Číně nebo Indii. Austrálie se na tuto jedinečnou událost už od kongresu v Rijece, kde názorně pořadatelé představili svou vizi, pečlivě připravují. Organizátoři chtějí představit výběr ze světového loutkového divadla (tradičního i současného), Evropa by měla být v celkovém počtu zastoupena 20%, Asie-Pacifik 40 - 50% a Australie 30 - 40%. Jsou plánovány také loutkářské výstavy (např. Čína, Indie, USA a Řecko). Podrobnosti k připravovanému Kongresu UNIMA a světovému loutkářskému festivalu lze najít na www.unima2008.com a www.unima2008.au.

Výběr zajímavostí z činností center UNIMA

Každé centrum UNIMA (v abecedním pořádku) mělo v Tolose možnost představit svou činnost v krátkém přehledu. Podrobné zprávy z těch center, která je odevzdala písemně, jsou k dispozici v českém centru UNIMA (Celetná 17, Praha 1). Zde je jen výběr některých zajímavosti a námětů:

Francie

V roce 2008 bude Francie slavit 200 let od stvoření nejpopulárnější francouzské komediální figury – loutky lyonského Guignola. K tomuto výročí už teď francouzská Temaa a UNIMA připravují celou řadu akcí. Francouzské centrum UNIMA připravuje také koncepci velké mezinárodní loutkářské revue, ve které by byly přetiskovány v překladech nejzajímavější články z jednotlivých zahraničních loutkářských časopisů. Informativní bulletin francouzských loutkářů Manip, který vydává Themaa (Association nationale des théatres de marionnettes et de arts associées) požádal zahraniční centra UNIMA o zajímavou spolupráci. V této revui, která poskytuje přehled o repertoáru a pohybu francouzských skupin po Francii, chtějí uveřejnit i informace o hostování zahraničních skupin. Je to výzva i pro naše loutkáře, kterým Manip takto nabízí bezplatnou reklamu. Kontaktní e-mail: themaa.unima@wanadoo.fr

Norsko

V Norsku vyšla publikace spojená s jubileem H. Ibsena – Ibsen a loutkové divadlo. Požádali jsme norské kolegy o její zaslání pro knihovnu Divadelního ústavu.

Švédsko

Centra UNIMA ve Švédsku, Norsku a Dánsku mají společné webové stránky www.unima.nu, na nichž můžete najít i tři různé loutkářské časopisy těchto zemí. Mimo to vydává třikrát ročně švédské centrum UNIMA časopis Dockteaters, ze kterého vám přinášíme zprávy i na stránkách časopisu Loutkář.

Švýcarsko

Mezinárodní den UNIMA (21. 3.) je už třetím rokem jedním z hlavních programů činnosti švýcarského centra. Toto výročí, které se v českém divadelním kontextu kryje s Mezinárodním dnem divadla pro děti a Mezinárodním dnem divadla (obojí je v březnu!), je totiž v řadě zemí jedinou výraznou příležitostí upozornit na loutkové divadlo jako součást divadelní kultury vůbec. Ve Švýcarsku se chtějí v následujících dvou letech také připravit na velké oslavy 50 let existence švýcarského centra UNIMA, které proběhnou v r. 2008.

USA

Současný prezident UNIMA Massimo Schuster vydal v Itálii publikaci dokumentující činnost souboru Petera Schumanna Bread and Puppet. Není to náhoda. Massimo Schuster s tímto souborem deset let spolupracoval. Publikace s řadou fotografií se jmenuje Bread and Puppet Museum. (Massimo Schuster: Bread and Puppet Museum – další informace na www.titivillus.it, e-mail: info@titivillus.net)

Tolosa – Titirijai 2006

Tolosa je v Baskicku. Dostanete se do ní nejlépe letadlem ze sousedních měst zvučných jmen, která známe i u nás: Bilbao, St. Sebastian. V Tolose se běžně nemluví španělsky (zasedání UNIMA, na kterém byla bohatě zastoupena i latinskoamerická sekce z Argentiny, Mexika, Brazílie a Venezuely, bylo výjimkou), ale baskicky. Je to jazyk, o kterém mi zasvěcenější kolega Jaroslav Blecha říkal, že je blízký kavkazským jazykům. Když jsem se snažila v autobuse vysvětlit, že jedu na festival „titeres“, nikdo mi nerozuměl. Měla jsem říci „Titirijai“. Festivalem loutkového divadla s tímto názvem skutečně žilo celé město. Bylo vyzdobené plakáty, vlajkami i cedulemi přehledně označujícími hrací prostory. Dobře zavedený a organizovaný festival zajímal nejen zahraniční účastníky, ale těšil se značné pozornosti i místních obyvatel. Městečko Tolosa s kavárničkami, které se mění večer ještě na tančírny (ne diskotéky!), připomíná v mnohém atmosféru francouzských vesnických bister, jak ji známe ještě z francouzských černobílých filmů z poloviny 20. století. Muži hrající karty obklopení nezbytnými kibici, dámy setkávající se večer u své čtvrtky či kávy a do toho všeho děti včetně kojenců v kavárně, a to i v pokročilé večerní hodině. A klid, který nevylučuje vášnivé diskuze. Na všechno je tu dost času, lidi mají čas si posedět, zahrát karty, vypít víno a popovídat. V téhle atmosféře představili Španělé to, co považovali i s ohledem na mezinárodní publikum za nejlepší a také nejsrozumitelnější. Už loňský ročník tohoto festivalu i jeho historii i atmosféru popsal Jaroslav Blecha (Loutkář 1/2006, str. 38 - 39) přesně. Pokud jde o tvorbu pro děti, která byla reprezentována hojně i tentokrát, nekonají se zde žádné zázraky. Většina produkcí je jen veselou „puťovkou“ hlavního hrdiny, okořeněnou nezbytnými písničkami. Hraní na mikroport už se stalo všeobecným jevem, výtvarná úroveň ve své barevnosti hledá inspiraci i stylizaci většinou v disneyovské filmové produkci. Na festivalu, z něhož jsme měli možnost vzhledem k zasedáním vidět jen část (festival probíhal ve dnech 25. 11. – 3. 12. 2006), mě zaujala představení dvě: Muž, který se stal čápem (Ul hombre ciguena) a Melodrama. Inscenace Muž, který se stal čápem (soubor Titiriteros de Binefar z Aragonie) by se dala označit jako moralita s ekologickým rámcem, ale tím bych vytkla přezíravý postoj před závorku. Je to sice pravda, ale tak jednoduché to ve vlastní inscenaci přece jen nebylo. Svět přírody reprezentované čapí rodinou, je zde citlivě vnímán mladou dívkou. Oč víc ji tento svět přitahuje, o to hůře prožívá zásah civilizace do této poklidné idyly. Do světa přírody totiž proniká člověk, konkrétně jím budovaná dálnice v tomto opuštěném koutě. Shodou okolností hlavním aktérem celé stavby je právě dívčin otec. Generační konflikt (v představení hraje skutečně protagonista Paco Paricio se svou dcerou Evou) se tu mísí s konfliktem ekologickým, aby inscenace nakonec dospěla k trochu nečekanému, ale poetickému konci. Otec se postaví proti svému okolí, přijímá dceřin odlišný pohled na civilizaci a pomalu, téměř jako v obřadném magickém tanci začíná mávat pažemi – stává se z něj muž-čáp. Srozumitelný příběh hraný dvojicí herců byl do značné míry jímavý svým nekomplikovaným poselstvím a především výtvarnou formou. Stylizované loutky vycházely ve své materii z předmětů denní potřeby a byly směsicí poetické metafory, hraček či rekvizit s výraznou další pohybovou a zvukovou funkcí. Inscenace ověnčená několika prestižními španělskými divadelními cenami se těšila značnému zájmu diváků a její dramaturgie, výtvarná podoba i ohlas byly pro mě rozhodně z jiného soudku než ostatní festivalová představení pro děti. Dospělým byla určena jemně lechtivá inscenace Melodrama hraná souborem Eugenio Navarra z Katalánska. Maňáskárna beze slov byla ve své podstatě jedním z příběhů červené knihovny. Na počátku vidíme stíny dvou navlas stejných mužských figur. Posléze se stíny promění v trojrozměrné figury a jejich popotahování kulis mezi dvěma paravány. Už zde je předznamenání celé následující situace: jeden z podivných „pánů“ neustále tomu druhému něco z pracně stavěné scény krade a odnáší si to na „svůj“ paravánek. Tak jako krade části dekorace, posléze krade i spoluhráčův život, přesněji řečeno jeho smysl, jímž je jeho láska k mladé chudé a naivní dívce. Melodramatem je dojemný příběh dívky váhající mezi dvěma nápadníky. Ta se samozřejmě nerozhodne pro toho trochu nemotorného, ale hodného, ale naopak pro sukničkáře a flamendra, který ji získá běžnými svůdnickými triky (milostné dopisy, růže atd.). Neřestný párek pronásleduje na souši i na moři odmítnutý snoubenec, aby byl nakonec nejen přítomen dívčinu zhanobení (vášnivá milostná scéna v hotýlku), ale i její sebevraždě. Dívka však nezahyne, ujme se jí bohatý stařec, po kterém vzápětí získává hlavní hrdinka velké jmění. Znovu se na scéně objeví proradný floutek, který je přitahován jejím bohatstvím. Dívka se však sice mezitím už kajícně navrátila k zavrženému snoubenci, ale osud rozhodne jinak. V souboji se oba rivalové vzájemně zastřelí. I tentokráte to byla vynalézavá forma, která dodala ironicky nazřenému sentimentálnímu příběhu punc výjimečnosti. Děj probíhá střídavě většinou na jednom z paravánů, ale také na obou simultánně. Je zde také možnost přecházet z jednoho paravánku na druhý. Na jednom paravánku tak můžeme někdy vidět jen část těla figury a na druhém (za pomoci dublera) její pokračování. Na jedné scéně vidíme zezadu hlavní hrdinku odhodlávající se ke skoku a na druhém paravánu tutéž figuru zároveň z anfasu předkloněnou z okenního rámu. Je to představení jako stvořené (a snad i koncipované) pro nějaký zahraniční festival – snad jen s jedinou připomínkou: přes brilantní vyhrávky maňáskových scén bylo pro diváky jejich opakování někdy přece jen trochu dlouhé.

Výstava španělského loutkářství Ventána al títere libérico (Okno do španělského loutkářství)

Kapitolou samou o sobě byla zajímavá a dobře připravená výstava španělského loutkářství (včetně katalogu v angličtině španělštině a baskičtině). Byla rozsahem velmi obsáhlá a zahrnovala historii i současnost španělského (a v jednom případě i portugalského) loutkového divadla od dojemně insitních kočovných divadélek s primitivními „dupáky“ z 19. století až po ukázky práce Joana Baixase (legendární Mori al Merma s autentickými skicami loutek a kostýmů Joana Miró a plátnem z performance Joana Baixase La terra prenada) z konce 20. století. Největším překvapením pro mne byly historické loutky Polichinella, které jsem si dosud spojovala výlučně s francouzským prostředím. A pak ještě jeden zázrak pro historika loutkového divadla: na vlastní oči jsem viděla proscénium kryté množstvím vertikálních železných drátků, které vytvářejí průhlednou oponu. Jejím smyslem je krýt drátky v hlavách a rukách loutek, aby iluze „jako živé“ byla dokonalá. Doposud jsem to znala jen z literatury a z popisu představení např. v Anglii na konci 17. století a ejhle! v 21. století jsem viděla až dojemně primitivní verzi divadel s kdysi mnohem zářivější a slavnou minulostí. Prostor pro tuhle výstavu v nejhezčí historické části Tolosy je rozhodně výzvou pro „Okno do České republiky 2007“ a zejména pro Moravské zemské muzeum, které by zde mělo předvést reprezentativní ukázku loutek, dekorací a dalších artefaktů ze svých pověstných sbírek. Nalákala jsem vás dostatečně pro návštěvu Baskicka a Tolosy? Tenhle kout Španělska stojí určitě za vidění i mimo loutkářský festival. A to jsem určitě ještě na něco zapomněla.

Nina Malíková