14.02.2005 00:00

Výstava české scénografie v USA

(Tisková zpráva)

V neděli 13. února proběhla v texaském San Antoniu v USA vernisáž výstavy Metaphor and Irony 2. Jedná se o výstavu, která od srpna 2004 putuje po amerických galeriích a museích. Výstava prezentuje tvorbu současných českých scénografů, kteří byli bezprostředními posluchači Františka Tröstera na pražské Akademii múzických umění a práce nejmladší české scénografické generace, kterou tito posluchači vychovali.

Dílo arch. Františka Tröstera, od jehož narození v loňském roce uplynulo 100 let, patří k vrcholným projevům české moderní scénografie již od 30. let 20. století a bylo uzavřeno jeho předčasnou smrtí v roce 1968. V Trösterově tvorbě se setkává předchozí a následující vývoj české moderní scénografie a tak kromě ukázek Tröstrových originálních návrhů, prezentuje výstava nejen originální práce scénické i kostýmní jeho žáků a jejich žáků, ale i fotografie z inscenací a realizované kostýmy. Metaphor and Irony 2 tedy prezentuje kromě Tröstera např. díla Jaroslava Maliny, Jana Duška, Marty Rozskopfové, Petra Matáska, Davida Marka, Jana Chocholouška, Silvy Zimuly Hanákové, Egona L. Tobiáše, Jana Štěpánka atd.

Koncepce výstavy navazuje na předchozí stejnojmennou výstavu Metaphor and Irony 1, která ve Spojených státech proběhla v letech 2000 - 2001 a byla koncipována jako průřez českým jevištním designem 20. století. Tato první výstava prezentovala dílo zakladatele české moderní scénografie Vlastislava Hofmana, Jana Sládka, Josefa Svobody, Otakara Schindlera z nejstarší a starší generace, Jaroslava Maliny, Miroslava Meleny, Jana Vančury, Marty Roszkopfové a Josefa Jelínka, které dnes již musíme řadit ke generaci střední, a pak generaci mladší a nejmladší - Janu Prekovou, Simonu Rybákovou a Zuzanu Štefunkovou.

Metaphor and Irony 1 vzbudila mimořádný ohlas, na jehož základě vznikla na americké straně iniciativa uspořádat její pokračování. Výstava bude putovat po amerických galeriích do prosince 2005.

Kurátory obou výstav jsou Helena Albertová (Divadelní ústav) a Joe Brandesky (Ohio State University).

Jana Návratová
Divadelní ústav
Public Relations
tel.: 603 823 735

ROZHOVOR S Joem Brandeskim, kurátorem výstavy Metaphor and Irony 2

V současné době putuje po Spojených státech výstava české scénografie, přesněji řečeno - výstava děl přímých i nepřímých žáků Františka Tröstera. Jak se zrodila myšlenka uspořádat tuto expozici?

Toto je druhá výstava toho jména. První Metafora a ironie prezentovala českou scénografii v historickém rozpětí zhruba v od roku 1920 do 1999. V té době nebylo k dispozici nic z díla Františka Tröstera, takže na té první výstavě bohužel chyběl. Ta druhá výstava se měla věnovat pouze o současným tvůrcům, pracujícím právě teď - tedy od pozdních osmdesátým let do současnosti. Ale Helena Albertová zjistila - prostřednictvím Martina Tröstera, syna profesora Františka Tröstera - že by bylo možné zahrnout do výstavy i některé práce tohoto významného tvůrce. Byla to Helena Albertová, kdo řekl: "máme učitele a máme jeho žáky - existuje tedy umělecká linie, která stojí za průzkum". Byl jsem nadšen. V USA nebyla žádná velká, dokonce ani malá výstava prací Františka Tröstera a toto byla šance všechno geniálně spojit. Diváci mohli porovnávat a hledat rozdíly a spojitosti, někdy zjevné, někdy skryté. Trösterovy práce z 30. a 40. let jsou tak svěží! A to dokonce i v porovnání s dnešními tvůrci. Je to vzrušující kombinace!

Výstava vznikla v koprodukci pražského Divadelního ústavu s The Ohio State University. Znamená to, že jejími návštěvníky budou především studenti?

Většinou ano, protože vystavujeme v univerzitních galeriích a já jsem univerzitní profesor. Ale v San Antoniu, bude výstava prezentována v MacNay Muzeu of Arts a také na univerzitě, tedy byla rozdělena do dvou částí. San Antonio je milionové město, takže to je velká skupina lidí, kteří mohou výstavu vidět. V San Antoniu se konala první Metafora a ironie, a nyní tam chtějí i její druhý díl.

Co učíte?

Vyučuji divadlo na Univerzitě v Ohiu.

To znamená herectví, nebo režii...

Obojí, ale psal jsem i o scénografii a zajímám se o ni. Zejména se věnuji otázce spolupráce režiséra s výtvarníkem. Už třikrát navštívil náš kampus významný český scénograf Jaroslav Malina. Naposledy loni v květnu, kdy jsme spolu pracovali na Višňovém sadu. Jako student jsem se věnoval slovanskému a východoevropskému divadlu, pracoval jsem v Rusku a psal o ruské scénografii a divadle. Také jsem pracoval v českých divadlech, což pro mě bylo velmi zajímavé. Takže nyní se vracím ke svému dědictví. Vždyť i moje jméno - jméno Brandesky je česko-moravského původu.

Výstava už proběhla na několika místech. Víte jaký má ohlas?

V souvislosti s touto výstavou jsem přednášel v Columbusu o českém divadle 20. století a zaměřil jsme se i na scénografii, protože jsem věděl, že tam výstava doputuje. Takže studenti měli příležitost číst a pokusit se porozumět tématu nejprve teoreticky a pak teprve uvidět výstavu. Velmi, velmi je to zaujalo. Američané jsou trochu příliš vázáni na realistické přístupy a pro studenty i některé jejich učitele je těžké vymanit se z těchto realistických představ. Pro mě je metaforické myšlení daleko zajímavější. Může být totiž daleko dynamičtější a pro současné publikum mnohem přitažlivější. Zvláště pak pro publikum orientované na moderní divadelní trendy. Studenty to inspirovalo. Vytvořili projekty, zhotovili modely. Jeden student přepracoval design Vlastislava Hoffmana pro inscenaci Oidipa, použil schodiště, hru světel, zkrátka kompletní remake. Ostatní měli zájem tvořit v intencích Svobodovy světelné technologie. Jiní se věnovali theatregraphu Emila Františka Buriana. Někteří pak ještě pracovali s Petrem Matáskem, který navštívil na týden náš kampus . Pro růst studentů to představovalo nejintenzivnější období a samozřejmě si z těchto zkušeností hodně odnesli. Publikum, které na výstavu přijde, zvláště "nedivadelní" publikum, je vždycky zaskočeno krásou a kvalitou návrhů samotných. Jeden z důvodů, proč jsem dělal tuto výstavu bylo, že občas se umění dostane do situace, že komunikuje jenom samo se sebou. Nemusíte zrovna přivést inscenaci, ačkoli je hodně lidí zvědavých, jak inscenace ve skutečnosti vypadala. Proto vystavujeme i fotografie z inscenací. V několika případech prezentujeme návrhy a vedle toho fotografie realizací. Pro to srovnání. Nejúplnějším je z tohoto hlediska prezentace návrhů kostýmů Sylvy Zimuly Hanákové k inscenaci Richarda III. Ty jsou na výstavě doloženy jednak návrhy, pak úchvatnými fotografiemi Viktora Kronbauera a také skutečnými kostýmy. Tady není pochyb, že každý, kdo to uvidí získá představu o procesu od myšlenky pro realizaci.

Čím je podle Vás česká scénografie specifická?

Když jsme připravovali první výstavu a dlouho jsme neměli její titul. Napadlo mě pojmenovat ji Metafora a ironie. Později jsem četl v koncepci Davida Marka, kurátora české účasti na posledním Quadriennale, že už nepotřebujeme ironii, že ironie je stará, překonaná. Do určité míry s ním samozřejmě souhlasím. Není zapotřebí z politických důvodů, protože máte svobodnou společnost, otevřený systém. Ale myslím si, že metafora tady bude vždycky. Ta vždycky představuje něco užitečného a z historického hlediska oceňuji, že v českém jevištním designu byly prvky postmoderny o 20 let dříve, než se tento pojem vůbec zrodil. Kvalita českého jevištního výtvarnictví vzešla z různých uměleckých proudů, které se objevily za první republiky. Z mého pohledu jsou Češi doma v prostoru střední Evropy. Během studené války byl tento prostor označován východní Evropou, ale já si myslím, že se jedná o střed Evropy. A právě proto to byla křižovatka mnoha proudů, kde se ideje východu a západu potkávaly, aby se čas od času staly vůdčími momenty pro celý umělecký svět. Tak proto mám zájem přinést a vystavit tato díla. Jako režiséra mě více přitahují návrhy, které jsou méně deskriptivní, za to jsou více expresivní, vnitřně obsažné a proto - metafora. Myslím si, že americké publikum je sofistikovanější něž si kritikové myslí. Soudím podle své pedagogické zkušenosti. Když se podíváte na filmy, na něž dnes lidé chodí. To, co je označováno za realismus, žádný realismus není. Je to přece fantazie. Nepovažuji za nic složitého přenést svoji představu na jeviště. A toto většinou vždy najdu v českém jevištním designu.

Se kterým z českých scénografů byste jako režisér spolupracoval nejraději?

S někým s kým jsem ještě nespolupracoval. Několikrát jsem pracoval s panem Malinou. Zajímali jsme se já a moji studenti o Martu Rozskopfovou. Ona je velmi zvláštní, zajímavá, agresivní, expresivní…. velmi expresivní. Když pořádám komentované prohlídky - každého její dílo strhne. Má velmi svobodný a velmi aktivní styl. A velmi krásný. Když jsem se s ní setkal, stěžovala si, že nemluvím německy ani česky. Je to báječná žena! Také by bylo velmi zajímavé pracovat s Egonem Tobiášem - kupříkladu na nějaké jeho hře. Tím, že patří k mladší generaci, představuje něco absolutně jiného. Také jsem viděl práci Petra Matáska v Boudě během Quadriennale a nedávno jeho alternativní přístup, když pracoval u nás se studenty.

Děkujeme za rozhovor.

Autor článku: redakce