Zdeněk A. Tichý: Šest žen krále Macbetha
Stačí, aby temným sálem v hudebním prologu zaburácela muzika skupiny Laibach, a rázem jako by se tady zhmotnila podstata války. Světlo reflektoru pulsuje na oponě, za kterou lze vytušit válečný stroj - chladný, krutý a dokonalý. Stroj, který ničí, a přece zároveň dráždí i přitahuje svou zvrhlou dokonalostí. Pak se opona rozevře a na scéně už jsou jen dýmající trosky. Trosky divadla, do nichž režisér Karel Brožek umístil svoji inscenaci Macbetha. Inscenaci, která představila Shakespearovu tragédii v netradičním obsazení – pro šest hereček (Waldtraut Ritterová, Taťána Zemanová, Hana Vaverová, Magdalena Pittnerová, Claudia Eftimiadisová a Linda Lahnerová) a dva herce (Roman Havelka a Drahomír Mráz). Už to signalizuje, že Brožkův Macbeth není dalším z mnoha pseudohistorických shakespearovských exkurzů. Děje se teď a tady, právě skončila jedna z dalších nesmyslných válek, nebo možná jenom jedna její bitva.
Do rozbořeného divadla přichází šest žen, o jejichž osudu výmluvně vypovídá samotné oblečení - kabáty a klobouky, praktické pro nepohodu permanentního útěku a zároveň maskující ženskost svých nositelek. Ženy najdou v troskách marionety a začnou si s nimi hrát – na začátku přitom pojednávají Macbetha s notnou dávkou nadsázky a sarkasmu vůči mužské umanutosti pro válečné řemeslo a textu dávají punc rytírny ve stylu kočovných loutkářů. Záhy ale naznačenou cestu komediantské nadsázky opustí, odhodí kabáty a klobouky, něco si vypůjčí ze zbytků nalezených divadelních kostýmů a rekvizit a obyčejné, válkou uštvané ženské se promění v šest čarodějnic, které vyprávějí Macbethův příběh. Do svého vyprávění - rituálu sice zatáhnou i dva muže, ale dominantní roli si ponechává ženský element. Brožek nejenom že oproti Shakespearovi zdvojnásobil počet čarodějnic, ale navíc z nich ve své inscenaci učinil ústřední postavy. A dokonce obrátil naruby obvyklé pojetí, když právě svět čarodějnic ponechal jako „reálně - činoherní“, zatímco postavám ze světa, v němž se rozehrává Macbethův příběh, dal podobu loutek. S nimi ostatně účinkující pracují mnohdy i neklasickým stylem, když marionety berou do náručí a vodí je jako manekýny. Z téhle direktnosti a osobního kontaktu se rodí zvláštní napětí mezi živou a neživou hmotou. Střídání a prolínání různých prostředků a materiálů je vůbec vlastní celé inscenaci. Její precizně vybudovaná syrová atmosféra současné krajiny po bitvě se prolamuje do magicko - obřadní roviny. Vedle samopalu, ze kterého se na začátku střílí, se tak na scéně objeví například australské dechové nástroje didgeridoo; jejich teskně drnčivý zvuk i podoba nahrubo opracovaných dřevěných kmenů jsou připomínkou autentických rituálů starých tisíce let.
Pro svou inscenaci Brožek ovšem musel Shakespearův text razantně upravit i seškrtat. Sice mu tak už nezbylo místo třeba na výstup vrátného, ale na komediální odlehčení přesto nezapomněl. Komické intermezzo obstarala dvojice vrahů – ti mají podobu maňásků, kteří Banqua zamordují v černohumorném stylu rakvičkárny. Brožkovi se vůbec podařilo Macbetha pojednat originálním způsobem – jeho koncepce je ovšem nejen působivá, ale bohužel i zrádná. Přerod šestice účinkujících z postav nezúčastněných vyprávějících, respektive obětí války, do rolí šesti čarodějnic a šesti Lady Macbeth, totiž staví na hlavu východisko celé inscenace. Jestliže u Shakespeara jsou čarodějnice hybatelkami náhody, pak zde už jsou skutečnými manipulátorkami i aktivními účastnicemi vraždění; a to tím víc, že v mnohém přímo splývají s postavou Lady Macbeth. A jestliže dokonce namíří hroty mečů proti králi přímo na scéně, pak už nelze válečnou vinu házet výlučně na mužské pokolení. Macbeth Romana Havelky přichází na jeviště jako suverénní macho a na konci z něj mizí pokořený a odnáší s sebou svého druha přehozeného přes ramena. Tady zdaleka nejde jen o to, že by ženský element slavil nad tím mužským vítězství v rámci jakési nezávazné hry provozované v troskách. Brožkův Macbeth začal jako manifest proti absurdnosti mužské bojechtivosti a paradoxně dospěl k trpkému poznání toho, proč je válka rodu ženského. A tohle vyznění je natolik silné a přesvědčivé, až to vypadá, že právě k němu režisér cílevědomě směřoval.
Zdeněk A. Tichý
Divadlo Lampion - William Shakespeare: Macbeth aneb Rej čarodějnic. Překlad Erich A. Saudek, úprava a režie Karel Brožek, dramaturgie Nina Malíková, scéna a loutky Alois Tománek, kostýmy Ivana Brádková j. h., pohybová spolupráce Jiří Ouřada j. h., hudební spolupráce Petr Litvik j. h., v inscenaci je použita hudba skupiny Laibach. Premiéra 24. ledna 2005
