Zemřel Prof. Dr. Ivo Osolsobě
27. září 2012 ve věku 84 let zemřel dramaturg zpěvohry, překladatel, teorerik „divadla, které mluví, zpívá a tančí“, profesor Janáčkovy akademie múzických umění, sémiotik a teatrolog Prof. Dr. Ivo Osolsobě.
Poslední rozloučení se bude konat ve čtvrtek 4. října 2012 v 10 hodin v kostele sv. Augustina v Brně.
Ivo Osolsobě
(1928 - 2012)
Vystudoval divadelní vědu a estetiku na FF MU (1947-53). Jako dramaturg zpěvohry Státního divadla v Brně uváděl klasické operety i americké muzikály, které překládal a někdy i režíroval (Hello Dolly, I do, I do, Cabaret aj.). Teorii a tradici amerického muzikálu věnoval knihy Muzikál je když… a především Divadlo, které mluví, zpívá a tančí (1973). Zároveň se zabýval teoretickými fundamenty divadla i sémiotiky a historií hudebního divadla. Propagoval Estetiku dramatického umění Otakara Zicha, byl iniciátorem jejího překladu do angličtiny (Samuel Kostomlatský) a s Miroslavem Procházkou editorem jejího kritického vydání (1986). Na podnět Romana Jakobsona, který si zvláště cenil jeho Tractatus de artis genere proximo a jeho studie Ostenze jako mezní případ komunikace byl v r. 1971 kooptován do exekutivy právě založené Mezinárodní asociace sémiotických studií. Roku 1972 spolu s Karlem Palou, Miroslavem Procházkou a Bohumírem Palkem inicioval zrod Pracovní skupiny pro sémiotickou a matematickou lingvistiku při Čs. kybernetické společnosti, nejdříve v Brně (zde stačilo obnovit Skupinu pro exaktní metody a mezioborové vztahy, založenou Jiřím Levým a zaniklou r. 1967 jeho smrtí), poté i v Praze pod záštitou Otakara Zicha ml. Aktivně se zúčastnil řady mezinárodních sémiotických setkání (kongresy Milano, Vídeň, Barcelona - Perpignan, letní školy Tampa, Urbino, Lovaň). Léta 1980-81 strávil jako "fellow" Nizozemského ústavu pro pokročilá studia ve Wassenaaru, r. 1993 jako stipendista Americké rady učených společností na Graduate School Městské univerzity v New Yorku. Byl čestným členem Americké sémiotické společnosti a Mezinárodní společnosti pro sémiotiku obrazu, profesorem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.
Vztah Iva Osolsobě k převládající sémiotické doktríně byl, jak napsal, kontroverzní: hned svou první práci o ostenzi označuje za antisémiotiku, později mluví o sjednocené teorii znaku a modelu, alternativní sémiotice, či "sémiotice pošlé z kybernetiky". Východiskem je mu kybernetická teorie modelování, přičemž modelování a sdělování - ať už sdělování pomocí modelu jakožto kognitivní náhražky, či pomocí originálu, jeho ukázáním, ostenzí - chápe jako dvě základní řešení situace epistemické nouze (tj. situace "nepřítomného originálu"). Ikony a symboly bere jako mezní formy modelu, naproti tomu indexy (přirozené znaky) jako fragmentární či stopové, synekdochické výskyty originálu, a tzv. konotace (o "patro" výš, kde originálem jsou samy znakové systémy) jakožto fragmenty či "pachy" svých systémů. Extrémní formou materiálních modelů jsou token: token modely (Rosenbluethova a Wienerova kočka jako nejlepší model kočky), opačným pólem modely existenční; prvního, "naturalistického" extrému využívají hra a citát, druhého mj. přirozený jazyk. Divadlo ve své "krystalické formě" (Zichovo "dramatické dílo") je "komunikace komunikací o komunikaci" (tj. lidská komunikace, etc.), což je vlastně přepis klasické Zichovy definice. Ač odvozeno z kybernetiky, je tedy toto pojetí tradičně zichovské, ba komeniovské (Panglottia, Methodus), protože augustinovské, či "adeatovské", tj. plně v souladu s prvotní formulací sémiotiky v Augustinově dialogu De magistro, k němuž se Ivo Osolsobě neustále vracel.
