Jak popsat magii divadelního loutkového představení

Ale jak tohle přetlumočit, popsat a sdělit dál?

Jednoduše, narodíte se na konci 20. (ano dvacátých!) let minulého (!)století nebo aspoň v polovině 30.let, respektive u Helgy Brehme na konci této dekády.

Pak v šedesátkách spolu-tvoříte dějiny českého loutkářství, ať už v Hradeckém Draku či v případě Helgy teprv čucháte kudy se ubírat a jak tenhle žánr povznést. Kamarádíte se přirozeně (!) (a navzdory režimům) přes hranice. Vzájemně se inspirujete.

Jak to říkala Helga před představením - v té kouzelné rádoby improvizované přednášce, orientaci, vysvětlení a (sebe)zařazení do kontextu (jež báječně a improvizovaně tlumočil František) – zejména představení „Pohádky z kufru“ (1966) a název druhého (uvízlo mi v hlavě jako Tygřík nebo Lvíček) nemůžu na internetu nikde najít :( - se staly pro Helgu životní inspirací a popudem k celé její kariéře.

Na začátku sedmdesátek pak založíte Theater am Faden (Divadlo na niti). Co divadlo - instituci, ráj, nejen pro zajíce. Když už totiž bydlíte v Hasen Straße na pokraji Stuttgartu, tak krom toho, že provozujete loutkové divadlo, sbíráte loutky, budujete jejich muzeum, pěstujete překrásné kytky, tak samozřejmě i sbíráte všechny možné a nemožné zajíce. Však jich taky nemálo magicky „přiběhlo“ na pódium pražského divadla Archa a pěkně si zadupaly (jedna z nejroztomilejších scén celého představení, hned vedle toho strašidelného deště a Františkovy hry na pidihousličky!).

Za zdejší normalizace si pak vzájemně pomáháte jak to jen jde.

Třeba tak, že umožňujete Věře s Františkem hrát jejich kultovní představení Piškanderdulá, jež by mohlo kandidovat do Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle hrané loutkové představení (minimálně ve střední Evropě). Mj. toto představení mapuje letošní dokumentární hodinový film Martina Fishera a Karla Slacha pod stejnojmenným názvem (a popisuje více než padesát let historie českého loutkářského umění, František v něm hovoří o svém vyučení u mistra Jaroslava Vaňka z Brna a Věra vzpomíná na kontakt s velkým českým režisérem Alfrédem Radokem).

A jak cestujete s loutkami i bez nich, a potkáváte se, třeba na dvorku divadla am Faden, časem jednoho z těch tří nebo možná dva či všechny tři najednou napadne využít ten potenciál, který se v Hasen str. povaluje mezi květinami, ve skříních, na zdech, pod stoly a ve stolech, prostě všude. Ano, mračna loutek, z celého světa, doslova. Ty barmské nebo barmánské (jak chcete), prostě z Barmy, podle Františka stojí obzvlášť za pozornost. On sám si je zamiloval. Jsou prý dokonalé, jak technicky, tak divadelně.

Jak píše tisková zpráva Archy – „v divadle/muzeu/domě Helgy (a jejího muže, kolegy a spolupracovníka Karla Rettenbachera), který připomíná labyrint, všude na stěnách a trámech, ve výklencích a na oknech visí loutky. Vietnamské loutky vodního divadla, stínové loutky z Číny a Indonésie, africké obřadní loutky a masky, dřevěné plastiky zvířat a lidí různých velikostí a původu, barmské loutky i prastaré evropské marionety. V zemích svého původu tyto loutky svoji aktivní dráhu ukončily a jejich původní kontexty již zanikly“.

A v tu chvíli je tu základ pro nové představení, událost, přímo senzaci, alespoň v loutkářském světě. Kam se hrabe všechna příhraniční spolupráce, veškerá „láska“ mezi Čechy a Němci. Tohle je pecka! Kus se jmenuje „Der 12-Elf hebt die linke Hand, da schlägt es Mitternacht im Land“ aneb „Skřet půlnoc levou vzhůru vznes“ překladovými slovy Josefa Hiršala a Bohunky Grögerové:

Skřet půlnoc

Skřet půlnoc levou vzhůru vznes;

Dvanáctá bije v luh i les.

Rybník sní s ústy dokořán.

Pes roklin vyje lunou štván.

Bukač se chvěje ve třtinách.

Ropucha číhá v mokřinách.

Šnek v domku uši špičatí.

Stejně tak myška zpod natí.

Bludičce pohov nastane

na větvi vichrem urvané.

Žofie má zlé vidění:

Beránek měsíc, lešení...

Popravenci se větrem hnou.

Z dálné vsi dětský křik zní tmou.

Dva krtci každou hodinku

si spolu dají hubinku,

zatímco v hloubi letních cest,

zatíná noční můra pěst,

že pozdní trhan ospale

nezabloudil tu v močále.

Krkavec Rall krákne: umár!

Konec a zmar! Konec a zmar!

Skřet půlnoc levou dolů kles:

A sen jal znovu luh i les.

více třeba zde a alespoň kousek v originále:

Der Zwölf-Elf

Der Zwölf-Elf hebt die linke Hand:

Da schlägt es Mitternacht im Land.

Es lauscht der Teich mit offnem Mund

Ganz leise heult der Schluchtenhund.

Die Dommel reckt sich auf im Rohr

Der Moosfrosch lugt aus seinem Moor.

Der Schneck horcht auf in seinem Haus

Desglelchen die Kartoffelmaus.

Das Irrlicht selbst macht Halt und Rast

auf einem windgebrochnen Ast-

Sophie, die Maid, hat ein Gesicht:

Das Mondschaf geht zum Hochgericht.

Die Galgenbrüder wehn im Wind.

Im fernen Dorfe schreit ein Kind.

Zwei Maulwürf küssen sich zur Stund

als Neuvermählte auf den Mund...

(pro germanofily něco navíc )

aneb coby „spoluautor“ respektive inspirační zdroj nepochybně Christian Morgenstern!

Světová premiéra proběhla v lednu ve Stuttgartu a teď konečně i nějaká ta stovka báječných diváků měla možnost ochutnat tuhle NÁDHERU. Probuzené loutky ze snu a z letargie Stuttgartského dvorku. A odebrání se do jiných snů naopak ctěného publika (včetně třeba Johna Boka, Petra Nikla a dalších a dalších). Úsměvy na rtech i v duši. Nezapomenutelný zážitek. To prostě nejde popsat. Ondra Hrab to v Divadelních novinách zkusil – “Tři staří lidé jsou zcela pohlceni hrou. Není to však dětská hra, je to hra se vší zkušeností osmdesátiletého člověka. V takové hře vidím zázrak divadla”.

Ano, Archo díky za něj, ta vstupenka s přelepkou “polštářek” za poupouhých osm pětek mi utkví v paměti. Jestli dobře čtu v překrásném programu k představení, tak tento projekt je podpořen Ministerstvem pro vědu a umění spolkové země Baden-Württemberg.

Pardubické Divadlo 29 se má 30.května na co těšit.

A protože kolem loutek se toho děje víc, tak ještě pár zmínek. Že Svěrákova Kukyho nejspíš inspiroval Franta Skála a výtvarně pojednal Jakub Dvorský už všichni ví. Ale že loutky ovládali členové souboru Buchty a loutky (Vítku zdravím a v sobotu na Lodi!) to už možná někomu mohlo uniknout. Ano, jak říká Dvorský v jednom z rozhovorů - dodatečně byly silony a dráty smazány v postprodukci a díky tomu je pohyb postav sice trochu srandovní, ale zároveň neuvěřitelně živý a také okolí žije - kolem letí opravdová moucha, v pozadí se povaluje mlha, vítr hýbe s travou...tak vzhůru do bijáku!

Že v Hradci Králové, kde už čtyřicítku let žijí Věra s Františkem, Divadlo Drak po dvou letech otevřelo labyrint loutek, novou scénu a divadelní laboratoř už snad taky leckdo ví , ale krom toho tam vzniká i další unikát - muzeum loutek.

A pokud mluvíme o Draku, zmiňme ještě aspoň dvě další osobnosti, pana režiséra Jiřího Středu a pana režiséra Josefa Kroftu

A teď už jen všechny možné a různé další odkazy:

Divadlo na niti

Ondřej Hrab v Divadelních novinách

30.května v Pardubicích

Krátký rozhovor s Helgou a Věrou v Č.Rozhlase

Německý tisk o představení

Stručná historie Draku

Loutkové divadlo na wiki

UNIMA česky

UNIMA i cizojazyčně

Puppets u Livejournalu

a krásné jaro všem, ať už taky míň prší : )

Úplně na závěr ještě alespoň dva tři hudební tipy – nové písně Joshe Rittera mi k tématu loutek nějak docela sedí, fakt stojí za opakovaný poslech. Zkuste. Třeba u Hear Ya nebo u Hypemu

Ľubica Christophory (na to CD se moc těším) měla pravdu, když mluvila nedávno na koncertě v Malostranské Besedě (aha další dluh, textík o nových Janotových písních, jo a taky dlužím Domasa, uff) o inspiraci zpěvačkou Lou Rhodes…hned krátkou dobu poté jsem se přesvědčil na vlastní oči a uši v paláci Akropolis, ale to nové album „One Good Thing“ je snad ještě lepší než živý koncert. Určitě ho nepřehlédněte .

Retro nahrávka letošního jara jednoznačně Petr Kalandra .

Nové objevy sledujte tady po pravé straně v rubrice Co právě poslouchám, je jich strašně moc, kdo to má všechno stíhat: )

A tip na nejluxusnější festival letošního léta? Bez pochyb Away Game na skotském ostrově Eigg (už jen kvůli tomu ostrovu: ), ale protože se lupení začlo prodávat tohle pondělí v pravý poledne, tak těch 150 campingových míst zmizlo nejspíš hodně rychle. Tomuhle fesťáčku nemůže konkurovat ani Leopard Cohen v přenádherném irském Lissadellu .

Howgh.

fotografie loutek jsou převzaté ze stránek divadla Archa a fotografie Theater am Faden je převzata z jeho internetové stránky

Věra Říčařová (1936) - studovala Vyšší uměleckoprůmyslovou školu keramickou v Bechyni, divadelní AMU loutkářskou katedru v Praze, od r.1959 loutkoherečka, vyjímečně scénografka a dokonce i navrhovala kostýmy v Hradci Králové, od 1981 v svobodném povolání

František Vítek (1929) - loutkář, řezbář, scénograf, výtvarník. pracoval v továrně na hudební nástroje v Lubech, tři roky vojenské služby v dolech, od r.1954 v loutkových divadlech Mariánské lázně, Brno, Hradec Králové, kde působil i jako šéf výpravy, od 1981 svobodné povolání

Helga Brehme (1939) - studovala výtvarnou Akademii der Künste v Stuttgartu, postgraduálně na loutkářské katedře pražské AMU, 1972 založila Theater am Faden a od té doby sbírá loutky (a zajíce) z celého světa a začíná budovat i loutkové muzeum

Publikováno původně na blogu-

Zdroj: vlasacek.petr@tiscali.cz