Oidipus král: antická tragédie novinkou v Městském divadle Brno
Nemůže být sporu: Sofoklova tragédie o thébském vladaři Oidipovi platí za mistrovské dramatické dílo všech dob. Nové a nové inscenace v různých koutech světa se pokoušejí vyrovnat se s tímto ohromujícím, vpravdě nadčasovým příběhem o zločinu a trestu, vině, prohlédnutí a odpovědnosti, o nevyhnutelné srážce mezi osudovou nezbytností a svobodnou vůlí; zkrátka se pokoušejí předvádět to, co (podle Sofokla) člověk jest a co znamená.
Podstatnou roli v této tragédii hraje prehistorie dramatického děje, která je vyjevována postupně, skoro jako v napínavé detektivce: Thébskému králi Laiovi bylo věštěno, že zemře rukou vlastního syna. Když se dítě narodilo, mělo být na otcův pokyn utraceno. Ale Laiův sluha, který byl pověřen tímto úkolem, se slitoval a předal kojence pastýři korintského krále Polyba. Polybos a jeho žena Meropa přijali nalezence za svého a dali mu jménu Oidipus. Když Oidipus dospěl, předhodil mu jakýsi opilec, že není synem toho, koho má za otce. Mladík se v pochybách o svém původu obrátil na delfskou věštírnu, a dověděl se, že zavraždí svého otce a ožení se s vlastní matkou. Aby se vyvaroval děsivého orákula, obrátil se k domnělým rodičům zády a rovnou z Delf zamířil do Théb. Cestou se setkal náhodou s neznámým mužem a v hádce ho zabil, netuše, že dokonal život krále Laia, svého otce. Když rozluštil hádanku Sfingy a osvobodil tak Théby od jejího teroru, odměnou získal thébský trůn a ruku ovdovělé královny Iokasty. Po letech jeho panování postihl Théby strašný mor a věštba prozradila, že země nebude zbavena této metly, dokud vrah Laiův nebude odhalen a potrestán. Oidipus se pustí nekompromisně do pátrání po vrahovi, a přitom každá nově získaná informace odhaluje jeho utajenou minulost.
Do hry vstupuje Oidipus na vrcholu svého štěstí: jako muž, všemi nazývaný slavný Oidipus, nejmocnější z lidí, k němuž skoro jako k Bohu upínají morovou epidemií sužováni Thébané svou jedinou naději; sebevědomý ve své roli luštitele hádanek a spravedlivého krále, krále-spasitele přesvědčeného o své božské inspiraci, rozhodnutý zjistit pravdu stůj co stůj. Krok za krokem se Oidipus s tragickou nutností blíží k poznání, že je pravým opakem toho, zač se pokládal: ne synem Štěstěny, ale její obětí, ne soudcem, ale zločincem, nikoliv králem-spasitelem, ale nesmazatelnou poskvrnou, kvůli které město hyne. Nevědomky zabil svého otce, dopustil se krvesmilstva, když se oženil s vlastní matkou a zplodil s ní čtyři děti. Poznav hrůznou pravdu, kdo je a jaké neštěstí přivolal na sebe, své blízké i svou obec, přijímá za své činy plnou odpovědnost: bere na sebe dobrovolně úděl štvance a za svou slepotu duševní se trestá fyzickým oslepením.
Kdo je Oidipus? Lidský jedinec, jehož tragický úděl je dán bezmocností vůči osudovým silám? Nebo mytický héros, jenž rozpoznává a přijímá své individuální osudové určení a tak se stává skutečným člověkem, nikoliv pouze hříčkou slepých mocností mytického obrazu? Je Oidipus vinen či nikoliv? Je Sofoklova tragédie hra o lidské zaslepenosti a zoufalé nejistotě lidského losu? Nebo hra o lidské zodpovědnosti a nezměrné schopnosti člověka postavit se proti osudu? Tedy drama o vztahu osudové moci a lidské individuality? Je v Oidipově příběhu odsouzena omezenost lidského jednání, nejistota a slabost člověka? Nebo je to obraz lidské velikosti a síly, jež sice přinesou jedinci krutý úděl, ale zároveň dovolí lidem nahlédnout za meze každodenního chování? Etc. Etc. Každopádně je Oidipus král hra otevřená mnoha různým, často i protichůdným, rozhodně však vrstevnatým interpretacím: Sofoklés své postavy nevidí jednoznačně a nenabízí jednoduché, kladně či záporně formulovatelné východisko. Nicméně to základní zůstává: člověk, jenž se dostal do nesnesitelné situace, v níž nemůže žít dál, a proto musí jednat, odstranit tuto nesnesitelnost. To je úhelný kámen proslulé Sofoklovy tragédie, která se zrodila bezmála před dvěma a půl tisíci lety. Je jakousi Sfingou, která před inscenátory i diváky znovu a znovu klade hádanku: co člověk jest a co znamená? A může být na divadle něco vzrušivějšího, než se opět a opět pokoušet luštit takový rébus?
Režisér Stanislav Moša si k inscenování vybral nádherně český překlad Jana Skácela, básníka tak drahého srdcím všech brněnských ctitelů dobré poezie (a nejenom jim), překlad, který vznikl pro naše divadlo roku 1973. Scénu navrhl Jan Dušek, kostýmy Andrea Kučerová. Hudbu složil Zdenek Merta. Hudebního nastudování se ujal Karel Škarka. Titulní roli hraje Jiří Mach, Iokastu Ivana Vaňková, Kreonta Viktor Skála, slepého věštce Teiresia Josef Jurásek. V dalších úlohách vystupují Jan Mazák (Stařec), Michal Isteník (Korinťan), Zdeněk Bureš (Pastýř), Jaroslav Matějka (Oidipův sluha) a Miroslava Kolářová, Irena Konvalinová, Kateřina Krejčová, Tereza Martinková, Martin Křížka, Karel Škarka, Jakub Uličník (chór thébských občanů).
Premiéry se uskuteční 30. a 31. října 2010 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.
Zdroj: brouckova@mdb.cz
