Glassův hudební minimalismus si rozumí s filmem i jevištěm
Washington/Praha 29. ledna (ČTK) - Skladatel Philip Glass nezapře, že je umělcem multimediální epochy - jeho hudba vzniká často jako svébytný doprovod filmových či scénických děl. Úsporný a přitom hypnotický styl mohli slyšet i návštěvníci olympijských her, zazněl v reklamách či na různých veřejných slavnostech. V poslední době se Glass proslavil efektní hudbou k filmům Hodiny či Iluzionista. Ctihodný klasik amerického minimalismu oslaví ve středu sedmdesátiny.
Skromné hudební prostředky, jednoduché tóny a důraz na rytmus - to je typická Glassova hudba. Plyne a graduje v dlouhých meditativních pasážích a cyklicky opakovaných motivech. Vznikla v prostředí hudební avantgardy 60. let. Samotného autora fascinovala indická hudba, studoval evropskou klasiku. Čerpal i ze starých hudebních motivů, některé své opery psal v archaických jazycích, v sanskrtu či staroegyptšině. Co se týká inspirace, Glass přiznává, že nejvíce se učil od Händela.
Filmová hudba mu získala široké publikum, v tomto smyslu je zřejmě jedním z nejposlouchanějších autorů vážné hudby. Známá je například jeho práce s dokumentaristou Godfreyem Reggiem na snímcích Koyaanisqatsi, Powaqquatsi, Naqoiqatsi a Anima Mundi. Obrazy a hudba (filmy jsou beze slov) v nich vytváření apokalyptickou symfonii o nebezpečích, jež provázejí vývoj moderní civilizace. Glass psal doprovod i pro Martina Scorseseho (Kundun) či Petera Weira (Truman Show).
Podstatnou část v jeho díle zaujímají opery. Divadelní svět Glass šokoval v polovině 70. let, kdy s dnes slavným režisérem Robertem Wilsonem inscenovali pětihodinové dílo Einstein na pláži. Některé z oper se s úspěchem objevily i na českých jevištích. V roce 1999 uvedla Státní opera v Praze Pád domu Usherů - Glassovo zřejmě vrcholné dílo. Na prknech Národního divadla byla v roce 2003 inscenována Kráska a zvíře, diváci mohli vidět i komorní operu V kárném táboře.
"Zdá se mi, že jsem velmi brzy našel pregnantní hudební řeč, ta se ale stále obměňovala. Každý nový projekt - ať je to filmová hudba, nebo scénické dílo - je pro mě novou výzvou, má odlišné nároky a vyžaduje, abych svůj arzenál neustále měnil," říká Glass, jehož aktivity míří i k drobnějším celkům. Jedním z nich je například kompozice Heroes Symphony, která koketuje s rockem. Na albu písní Songs from Liquid Days zase spolupracoval se zpěváky Davidem Byrnem či Suzanne Vegou.
Rodák z Baltimore v Marylandu (31. ledna 1937) se do hudby pustil již v útlém věku - v šesti letech začal s houslemi, v osmi přidal flétnu a posléze ovládl i piano. Jeho otec měl obchod s gramodeskami, kde malý Phil záhy prodával. Na Chicagské univerzitě Glass absolvoval matematiku a filozofii, ale pak se rozhodl být skladatelem. Svůj styl dlouho hledal, odmítal se připojit ke stávajícím trendům. Významný pro něj byl pobyt v Paříži, kde strávil dva roky studiem u Nadii Boulangerové.
Vše do sebe nakonec zapadlo, když v 60. letech Glass pomáhal indickému sitáristovi Ravimu Shankarovi přepisovat hudbu pro divadlo. Asijský princip mnoha souběžných rytmů a melodií, které se rozbíhají a zase sbíhají, mu připadal jako to pravé vyjádření světa. Glass se pustil do zkoumání world music a po svém návratu do New Yorku začal komponovat velké hudební cykly nejen pro divadlo, ale především pro svou vlastní performerskou skupinu Philip Glass Ensemble (například Glassworks).
Před tuzemským publikem se koncertující skladatel Glass osobně představil jen jednou, a to při sólovém klavírním vystoupení v březnu 1996. Na scénu pražské Archy si jako hosta přivedl neméně významnou osobnost - básníka beatnické generace a "krále pražského majálesu 1965" - Allena Ginsberga, který za doprovodu předčítal své verše. Na Ginsbergovo libreto zkomponoval Glass také operu Hydrogen Jukebox.
Markéta Veselá rmi
