Rusko
Současná ruská dramatika
MICHAIL UGAROV (* 1956)
POBUDA (Oborvanec; 1993)
Obsazení : 3 muži, 3 ženy
20 scén
Příběh cizoložství, v němž milenec nepřetržitě telefonuje manželovi - aniž by o tom manželka věděla - a nabízí mu zpátky jeho vlastní ženu. Hra má otevřenou dramatickou strukturu, autor ironicky komentuje jednání postav. Polyfonní textura hry je tvořena z mikrotémat, odboček, pauz a každodenních trivialit a jakoby zřetězena jakýmsi skrytým motivem. Realita, kterou vidíme, není život v pravém slova smyslu, je to jenom iluze života.
Premiéra hry byla v roce 1994 v Divadle na Litějnom v Petrohradě
Režie: A. Galibin
Hra je přeložena do francouzštiny.
Publikováno v časopise Dramaturg, 1994, čís. 3 (Knihovna DÚ)
NOVINY RUSKÝ INVALIDA, 18. ČERVENCE... (Gazeta Russkij Invalid, 18. jula...)
Hlavní postava hry Ivan Pavlovič zoufale naříká nad svou osobní tragedií, až mu přeskočí a dostane hysterický záchvat nad lživostí toho, čemu se říká realistické umění...: "Tohle je na hlavu! Fakticky! Tohle je úplně na hlavu! Tady je napsanej rok, ve kterým se ta událost stala ... událost světovýho významu! A při tom se to nikdy, ale vůbec nikdy nestalo! Tak proč lžete, proč vyznačujete rok, den a jestli je zima nebo léto, kolik bylo hodin a jaký to bylo místo, kde se to stalo?!..." A dál: Ivan Pavlovič otevře nějaký román a znova se rozzuří: "Dívaje se na ni, pomyslel si..." "Jak u čerta může ten pisálek vědět, co si on myslel, když se na ni díval? Vy blázni, tatrmani, to nikdy neuhodnete!"...Ivan Pavlovič dospěje k filozofickým závěrům: "Copak se jen trochu soudnej člověk může nechat vtáhnout do zápletky, ve které nějaký lotr (= autor) úplně svévolně připisuje zvláštní význam nahodile vybraným životním událostem a nachází v nich spojení s Universem? On může leda tak najít příčiny a následky, začátek, prostředek a konec! To je hrůza! A co je na tom nejsměšnější, že to má prej styl! Ach jo, styl...!" Zuřivost hlavního hrdiny zřetelně roste, když si vzpomene na autory, kteří se marně snaží vysvětlit svět a utřídit přírodní chaos. Ivan Pavlovič dochází k názoru, že tradiční umění nemůže ukázat realitu, protože se snaží zkoumat život, pitvat ho. Jediný poctivý a možný přístup k životu je popisovat, co vidím. Pak začne Ivan Pavlovič popisovat, jak vypadá jeho pokoj, opakuje přitom autorovy úvodní režijní poznámky. Postava je připravena stát se autorem svého vlastního života a vytvářet sebe sama.
OLGA MICHAJLOVA
RUSKÝ SEN ( Russkij son)
Komedie bez přestávky
Obsazení: 2 muži, 4 ženy
Čas a místo: Odehrává se od 80. let až do současnosti v Moskvě.
V ani malém ani velkém domě, který je už po léta určen k demolici a po léta už kolem něho stojí polozřícené lešení, na němž se už sem tam uchytily slaboučké břízky, žijí ve zbývající obyvatelné části čtyři lidé: mladík Ilja, jeho babička, sousedka a soused, každý tak trochu podivín, napěchovaný atributy "typicky ruského". Ilja se válí celé dny v posteli, babička je jemná dáma, která hovoří francouzsky a naučila tomuto jazyku - jen tak - všechny ve svém okolí, sousedka Aňuša, o níž se překvapivě dozvíme, že má dítě s Iljou, se náhle sbalí a odjede do Izraele, soused Vova vyrábí nesmyslné předměty... Sem v 80. letech náhoda zavane mladou Francouzku Katrin, nejdřív je tou nádhernou "dekadencí" okouzlena, do Ilji se zamiluje a několikrát se pro něho vrací. Jenže co bylo okouzlující před perestrojkou, to už ji přestane imponovat v polovině 90. let. Vybízí Ilju, aby s ní odjel do Francie nebo s ním definitivně končí. Ilja nechce změnit svůj život, dál chce snít svůj ruský sen Oblomova, ani nechce přijít o Katrin. Uvězní Katrin u sebe v pokoji. V závěrečné scéně této hry už nejsou postavy skuteční lidé. Jsou vzdálení skutečné lidské substanci, snad jsou to příbuzní loutek a duchů. V autorské poznámce čteme: "Katrin vezme nůž, přistoupí k Iljovi a bodne ho. Stojí zmatena, pak se dotkne Iljova ramene, zcela bez námahy ho obrátí a trochu ho nadzvedne: z díry v jeho hrudi padají kousky hadrů, papírů a suchého listí. Jeho paže a nohy se klimbají, jeho nakreslená tvář se usmívá." Tato závěrečná scéna je metaforou rozpoložení žalostné, bolestné lhostejnosti a necitlivosti, které zasáhlo postavu dívky i ruské společnosti. Je to symbol vyčerpané energie života a lásky. A od autorky krutý políček, zesílený poslední replikou hry, kterou vyřkne udivená Katrin: "Nu což, to je moje humanitární pomoc Rusku!"
Hra je v plném rozsahu otištěna v časopisu DRAMATURG 3/94
XENIA DRAGUNSKAJA (* 1966)
NAVŽDY - NAVŽDY (Navsegda - navsegda) - 1996
5 mužů, 2 ženy, 5 jednání
Hned v úvodu autorka říká o postavách této hry: "Hrdinové hry jsou mladí, zdraví, bohatí, spokojení sami se sebou, ale hrozně trpí…" Po velkém milostném zklamání spáchá Krjukson sebevraždu. Jeho otec, bezstarostný Don Juan, přejde kolem svého syna ležícího na zemi a nenapadne ho ani stín podezření. Toto je první scéna této enigmatické hry, v níž postavy umírají násilnou smrtí a ožívají tak snadno a rychle jako postavičky z komiksů. Při rodinném setkání na Nový rok je navštíví Puškinův dvojník, němý a snad i hluchý kouzelník. Dívka Mglova, která má na svědomí Krjuksonovu sebevraždu, je " popravena" jeho příbuznými, ale její tělo, právě tak jako i tělo chlapce, je vzkříšeno a jejich nešťastná láska pokračuje. Text hry je jakoby bez jasného tématu, bez hrdinů a konfliktu, odvíjí se v podivné a komické atmosféře, ale svým vyzněním - paradoxně - je hra oslavou života a lásky.
První provedení: Festival mladé dramatiky, Ljubimovka
(červen - červenec 1997), režie: André Sanatine
Hra je otištěna v plném rozsahu v časopise DRAMATURG 7/1996 (knihovna DÚ)
MUŽ, BRATR ŽENY (Muž, brat ženy)
Hra ukazuje současné společenské prototypy a přitom používá tradičních ruských kulturních archetypů. Současníci vypadají jako postavy z Dostojevského Idiota, jakoby se nic ve světě nezměnilo. Z této hry máme pocit, že neštěstí pronásleduje lidi ve všech stoletích, ať žijí v jakékoliv společenské a ekonomické situaci. A že štěstí není ani tak z tohoto světa či z vesmíru, ale že je to něco, co mají lidé ve své duši, ve své povaze. Jsou to jakési temné a záhadné sny a podivné naděje, které nutí lidi dělat pořád stejné chyby. Mladý dirigent se setká s krásnou varietní tanečnicí Larisou a domnívá se, že je to jeho sestra, kterou už od dětství neviděl. Dirigent udělá všechno, co je v jeho silách, aby ji zachránil před jejím sebezničujícím způsobem života. Pomáhají mu i další postavy hry, tak trochu pohádkové a kouzelné. Ale na konci hry dirigent pozná, že osud si s ním zahrál strašlivou hru a Larisa není vůbec jeho sestra. Objeví se tu další žena, která je skutečně jeho sestra a vše začíná znova. Vidíme jeho chybu jako katastrofální neporozumění podstatě života a lidských vztahů. Změnit nepříznivý osud a a dát životu úplně jiný směr - zdá se být největším snem současných ruských dramatiků.
JELENA GREMINA
ŽENA ZE SACHALINU
Tato hra líčí dramatické vztahy mezi bývalými vězni, kteří žijí na ostrově Sachalinu, na východní výspě Ruska. V minulosti každý z těchto lidí spáchal jednu i více vražd, ať pro zradu nebo ze žárlivosti. A nyní se opět vrací konflikt milostného trojúhelníku. Postavy jsou znovu v situaci, kdy jsou schopny opakovat své hrozné zločiny. Jako by je nějaké neznámá kouzelná síla nutila chovat se stejným způsobem jako před lety. Ale tu se náhle zastaví a začnou měnit svoje životy a vzájemné vztahy. Jak zvládnou toto "znovuzrození"? Vyhnou se svému děsivému osudu a dosáhnou šťastného konce? Nikdo nezná odpověď. Ani autorka. Ve hře neukazuje tento dramatický proces v "reálném čase", celou tu dlouhou dobu zkoušek a strádání. Na konci hry vidíme na scéně ideální rodinu. Jak se to stalo, že jsou šťastní? Jak proměnili temnou vášeň v pozitivní energii? Jak se do jejich života dostala harmonie? Je to pro diváka zázrak a tajemství. Tento happy end nastal bez jakékoliv logiky, bez přesvědčivých argumentů. Byla to jen dramatikova vůle, melodramatická metoda, divadelní konvence. Tak se čtenář nebo divák může ptát sám sebe: Co to čtu nebo na co se to dívám? Je to jen hra, virtuální prostor v autorčině fantazii?
Ve hře je však ještě další nečekaná vrstva, která buduje svou metaforiku na motivu nepřímé, avšak průběžné přítomnosti Antona P. Čechova. Občas postavy mluví o jakémsi blíže nejmenovaném slavném spisovateli, ale není to pro ně nijak osobně významné. Avšak Čechovovy hry a povídky jsou volně citovány v dialogu bývalých trestanců, a to klade před diváky poměrně komplikovanou hádanku. Jak to, že bývalí trestanci citují Čechovovy mistrovské věty ve svých každodenních rozhovorech, hádkách a samomluvách, jako by to byly jejich vlastní fráze a slova? Nabízí se ambivalentní interpretace: možná si Čechov zapsal řeč, mluvu, dialog těchto lidí a vytvořil své vynikající hry s jejich pomocí nebo - druhá možnost - Čechovův bezprostřední příjezd na Sachalin způsobil, že se zde zčistajasna objevily jeho texty. Postavy hry je "spolkly", vdechly spolu s jeho literaturou. Tak jsou tragikomické a vlastně i melodramatické postavy této hry obdařeny novou a nečekanou kvalitou a prolíná se v nich směs různých estetik.
IVAN SAVELJEV
CESTA NA HRANICI (Doroga do granici)
Hlavními postavami této hry jsou jedenáctiletý chlapec Arkadij a osmiletá dívenka Anna. Tyto děti nemají rodiče a žijí v dětském domově. Jejich největším přáním je mít vlastní rodiče a bydlet ve skutečném domě. Ale není nikoho, kdo by je chtěl adoptovat. A tak chlapec a dívka začnou vymýšlet různé taktiky, jak by "vklouzli" do rodiny. Chovají se jako klasičtí zločinci: píšou nenávistné anonymní dopisy, pozorují dospělé a pátrají po jejich strašných tajemstvích. Jejich dětské udavačství jim na chvíli i pomůže. Podaří se jim získat "rodiče". Děti jsou připraveni udělat všechnu práci v domě a dokonce o své "rodiče" pečovat. Avšak dospělí nechtějí žádnou pomoc, dokonce vlastně ani nechtějí žádné děti, protože zjistili, že by jim to přineslo nové povinnosti a závazky. Dospělí se stanou mnohem "dětštější" než samy děti. Nedokážou se o nikoho postarat, ani o sebe ne. Jednoho dne Arkadij a Anna zamknou dospělé a udělají si jen pro sebe "večírek na rozloučenou". Jedí dobroty, hovoří velmi spisovně ve stylu starých romantických filmů a vyprávějí jeden druhému svůj vlastní příběh o hledání rodiny. Dají si navzájem krásné dárky. Avšak toto je poslední světlý okamžik v posledních minutách jejich života: děti totiž pochopily, že nebudou nikdy šťastné, že nikdy nevyhrají zápas s krutým světem a že je nikdo nepotřebuje. Pokusili se změnit svůj život podle dobře známého modelu z kriminálních filmů. A nyní už ztratily sílu podniknout to znova. Dramatický konflikt nabývá na intenzitě, jako v nějakém dobře napsaném thrilleru. Avšak - základní idea hry je nahony vzdálená všemu tradičnímu. Lidé jsou neschopní býti dětmi ve svém dětství a neschopní dospět. Rodina zmizela: byla zničena. Lidé jakoby už nemají možnost ani touhu pokračovat v životě. A proto zůstávají tak osamělí. Děti Arkadij a Anna vyskočí na okenní římsu, otevřou okno a vykročí....
SERGEJ VINOKUROV
STARÝ MUŽ ZE SKŘÍŇĚ
Tématem hry je pocit "ne-místa" ve světě. Jacísi lidé donutí osamělého starého muže, aby jim podepsal svou poslední vůli, do níž ho přinutili napsat, že jim po své smrti odkáže svůj byt. A potom donutí starého muže, aby opustil svůj domov. On sice pořád žije, ale nemůže se vrátit do svého bytu, protože tam na něho čekají jeho vrazi. Starý homeless se schová do skříně u jednoho mladého muže, který se právě nastěhoval do svého nového bytu. Mladý muž si neví se svým podivným hostem rady. Dokonce ho občas navštíví vrahové nebo policie, vyhrožují mu či ho žádají o pomoc. Nakonec starý muž přece jen zemře a promění se ve strašidlo, které vstane s postele a pohybuje se prostorem. Dokonce ani po své smrti nemá místo, kde by mohl být. Je odsouzen k životu bezdomovce navždy. Ačkoliv tento příběh nevypadá příliš vesele, obsahuje mnoho komických situací. Lidé se mohou smát svým vlastním neřešitelným problémům.
Informace o nových ruských hrách a autorech:
Redakce časopisu DRAMATURG
103031 Moskva, Strastnoj bulvar d. 12, str. 1
"Tovariščestvo režisorov", "Dramaturg"
tel.: 095 200/6475, 6644, fax: 095 200 2171
V knihovně Divadelního ústavu v Praze najdete tato čísla časopisu Dramaturg: 3/94, 4/94, 7/96, 8/96 dopl. V každém z nich je přibližně pět nových her autorů již renomovaných, ale i začínajících. Rusky, pouze velmi krátké anglické resumé obsahu časopisu.
Kontaktní adresa a dotazy:
Centre russe de l'IIT (Valéry Khasanov), Strasnoj Bd. 10, Moskva 103031, Rusko, tel. + fax: 7/095/248 1765, tel.: 7/095/248 9146
Zpracovala Helena Albetrová
