Slovinsko

Současná slovinská dramatika

 

DUŠAN JOVANOVIČ (*1939)

KDO TO ZPÍVÁ SISYFA? (KDO TO POJE SIZIFA?; 1996)

Hudební drama ve třech částech: provinění, pronásledování, trest.

Obsazení: 3 muži, 4 ženy
Místo a čas děje: Jugoslávie po balkánské válce

Hlavní postavou bluesové opery KDO TO ZPÍVÁ SISYFA? je známý Operní zpěvák, který byl krátce hudebním redaktorem rozhlasové stanice, jež se výrazně angažovala pro jednu z válčících stran v době balkánského konfliktu. V divadle v Kolíně nad Rýnem v Německu se právě připravuje nové hudební představení, jehož autor chce ukázat mýtického Sysifa jako bytost, která nenávidí válku a smrt. Avšak v této parafrázi antického mýtu autor nechce a ani nemůže věrně sledovat starý příběh: v jeho opeře se mýtus o Sisyfovi prolíná s osobním životem Operního zpěváka, který bude zpívat part Sisyfa.
Vlastní příběh začíná ve chvíli, kdy záhadná Cizinka začně obtěžovat Operního zpěváka nekonečnými telefonáty. Stále naléhavěji mu klade otázky, týkající se jeho morální odpovědnosti za kolaboraci s mediální propagandou. Vždyť i prostřednictvím hudby lze probouzet v lidech vášně a hnát je na jatka. Sisyfos (Operní zpěvák) není oním rebelem, který se vzepřel bohům a spoutal Thanata, aby již lidé neumírali. Tento moderní Sisyfos není ani bratrovražedným zločincem, ale pouze odosobněnou bytostí ponořenou do tupé, kalné obyčejnosti, schopné sloužit kdekoli a komukoli. Ze začátku si ani není vědom svého provinění. Postupně se stává citlivějším a uvědomuje si, že je jen pouhým atomem jakéhosi patologického kosmu. Sisyfos (Operní zpěvák) se snaží uniknout svému svědomí a svým pronásledovatelům, ale pochopí, že jediná cesta k vykoupení je jeho proměna. Hledá svou ztracenou nevinnost, bouří se proti sobeckým bohům a zkorumpovaným lidem. Teprve tehdy, když podstoupí svůj trest, prozře a stane se svobodným. Přestane sám sebe považovat za oběť okolností, začne milovat svůj kámen. Kámen se stane jeho svobodou.
Je velmi obtížné zařadit toto hudební drama do určitého žánru. Ve hře jsou dramatické fragmenty, opera, populární hudba, fyzické divadlo, divadlo obrazů, rock'n'roll. Podtexty jsou asociativní, fragmentární, mozaikovité. Ve hře se stěží najde scéna či výstup v běžném slova smyslu. Divák si není jist, zda sleduje divadelní zkoušku, představení nebo obrazy odehrávající se v představivosti Operního zpěváka. Ve hře se neustále prolíná "soukromé" a "veřejné", subjektivní a objektivní dění. Taková má být i hra herců: někdy jsou "v roli", jindy "mimo", hrají sami sebe a plynule vstupují do svých rolí. Bohatou strukturu Jovanovičova textu podstatnou měrou podtrhuje původní hudba Vlatka Stefanovského.

Premiéra této hry se konala dne 12. ledna 1997 v Národním divadle v Ljubljani v režii autora.
Kompletní text hry v anglickém překladu je uložen v knihovně Divadelního ústavu.

ZÁHADA ODVAHY (UGANKA KORAJŽE; 1994)

Hra o dvou částech.

Obsazení: 11 mužů, 5 žen, chór (Pozn. autora: hru může zahrát i 5 mužů a 5 žen)
Místo a čas děje: Evropa v době války v Bosně

Tato hra pracuje s motivy z Brechtovy Matky Kuráže, ale její děj a čas je zasazen do doby bosenského konfliktu. Protagonistka hry Marija má stejné povahové rysy jako Brechtova Anna Fierlingová, především živočišnou vůli žít a přežít za každou cenu, bez jakýchkoliv morálních zábran.
Obě tyto "matky" mají obdivuhodnou schopnost prakticky řešit každodenní problémy a nebezpečné situace. Tak jako Anna tak i Marija ztratí ve válce dva syny a manžela. Avšak od této chvíle se jejich cesty rozcházejí: zatímco Brechtova Anna nikdy nepochopí, že ztratila své blízké proto, že s válkou obchoduje, a tím ji vlastně podporuje, Marija instinktivně, ale zcela jasně, pochopí nesmyslnost a nelidskost války, avšak nemůže udělat nic, aby ji zastavila.
Marija těží z války jen nepřímo. Uprchne ze země a žijíc v exilu, velmi úspěšně rozvíjí své podnikatelské schopnosti. Stává se úspěšnou obchodnicí dík tomu, že využívá svých uprchlých spoluobčanů v nouzi.
Paralelu k Marijině příběhu tvoří ve hře téma herečky Ireny, která právě zkouší hlavní roli v Brechtově Matce Kuráži. Chce se co nejhlouběji sžít se svou rolí. Seznámí se s Bosňankou Marijou a snaží se pochopit "záhadu odvahy" této ženy. Během dlouhých povídání s Marijou však dosáhne pravého opaku. Chápe stále méně a méně, propadá nejistotě a zmatku a nakonec se nervově zhroutí a musí být hospitalizována na psychiatrické klinice.

Premiéra této hry byla dne 17. 12. 1994 v Národním divadle v Ljublani. Režie Meta Hocevar.
Hra byla přeložena do angličtiny a do němčiny.

Kontaktní adresa: Dušan Jovanovič, Bohinskja Bela 103 A, SLO - 4263 Bohinskja Bela

 

DANE ZAJC (*1929)

GRMAČE (1993)

Hra o dvou částech.

Obsazení: 7 mužů, 2 ženy
Čas a místo děje: mytologický

Poetické drama napsané volným veršem a zasazené do mytologického času a místa, vypráví o sedláku Andrazovi a jeho synovi Jurovi. Grmače je jméno hory, na níž chodí staří muži zemřít, jak přikazuje dávná tradice, předávaná z generaci na generaci. Tato tradice zároveň přikazuje, že na Grmače musí svého otce doprovodit syn a tam ho zabít. Teprve pak se stane dospělým mužem.
Jura vede svého otce na Grmače. Protože sám nemá dost odvahy, pozval si tam své tři kumpány, aby i oni se omočili v otcově krvi. Otec se jim však vzepře a mládenci se rozutečou. Jura bloudí horami a lesy. Potká Zlatoroha, bájného kozla se zlatými rohy, který má klíč, jímž lze v nejvyšší nouzi otevřít bránu k pokladu. Setkání se Zlatorohem Juru zcela promění.
Jura se vrací dolů do vesnice a vidí, že zatím co byl pryč, jeho milenka Polona tančí s podivnými cizinci a přijímá od nich dary. Jeden z Jurových kamarádů by rád koupil opuštěný statek po jeho otci. Jura se chlubí svým setkáním se Zlatorohem a vábí kamarády, aby se vydali s ním hledat jej a získali zázračný klíč. Přátelé v domnění, že Jura ví víc a nechce jim to prozradit, mu uříznou nos a uši. Ale Jura jim unikne a vláká je do zlověstné jeskyně Huda luknja, kde všichni zmizí. Jeskyně je pohltí.
Otec Andraz a snoubenka Polona Juru zoufale hledají. Náhle otec spatří Juru jako přízrak se zlatýma očima, což znamená, že ho zabil Zlatoroh nabodnutím na rohy. Anrdaz se rozhodne, že půjde za svým synem na Grmače, ale nejdřív úplně zničí svůj statek. Za dlouhou dobu ho lidé naleznou mrtvého, rozdrceného velkým balvanem, který zřejmě sám na sebe navalil. A vedle něho leží úplně zetlelé Jurovo tělo. Grmače, krutá matka, si vzala otce i syna.

Premiéra této hry byla ve Slovinském národním divadle v Ljubljani dne 30. 10. 1994. Režie Mile Korun.
Hra reprezentovala slovinskou dramatiku na Bonner Biennale v roce 1995, je přeložena do němčiny.

Kontaktní adresa: Dane Zajc, Praprotnikova 5, SLO - 1000 Ljubljana

 

IVO SVETINA (*1948)

TAK UMŘEL ZARATHUSTRA (TAKO JE UMERL ZARATUŠTRA; 1997)

Básnické drama

Obsazení: 8 mužů, 4 ženy, chór

Toto básnické drama, napsané volným veršem, vychází z filozofické básně Friedricha Nietzsche Tak pravil Zarathustra. Dramatik rozvíjí některé základní Nietzscheho doktríny, učení o nadčlověku, o věčném návratu, vůli k moci a přehodnocení všech hodnot, esteticky si s nimi pohrává, ale také jim oponuje. Ve hře je vedle Zarathustry deset postav, které si dramatik vybral z mnohem většího počtu těch, s nimiž se Zarathustra setkal na své pouti. U Nietzscheho jsou tyto postavy vykresleny velmi neurčitě, okrajově. Dvě důležité postavy hry, syna Zurvana a jeho matku Ameshu, si autor přibásnil. Důležití jsou čtyři přátelé Zarathustrovi, jmenovitě Had (nejmoudřejší ze všech zvířat), Orel (nejpyšnější), Osel a Stín.
Vrcholným okamžikem hry je "velké poledne", kdy se má zrodit podle prorocké předpovědi Nadčlověk. Epizodická setkání s Dcerami pouště, které symbolizují libido, s lůzou, která se modoslužebně koří na prorokův příkaz Oslu, s dvacetiletým synem Zurvanem a jeho stárnoucí matkou Ameshou, připomínají svým pojetím scény z pašijových her.
Když konečně nadejde očekávané "velké poledne", ukáže se, že je to chvíle Zarathustrovy smrti a ten je uštknut Hadem. Tento závěr hry je pokusem o novou interpretaci původního díla, kde je konec neurčitý, otevřený. U Nietzscheho Zarathustra "opouští svou jeskyni, v plné síle a zářící jako ranní slunce, které se vynořuje za temnými horami."

Premiéra této hry byla ve Slovinském národním divadle v Ljubljani dne 18. dubna 1997. Režie Janez Pipan.
Hra je přeložena do angličtiny

Kontaktní adresa: Ivo Svetina, Tržaška 51 A, SLO - 1000 Ljubljana

 

DRAGO JANČAR (*1948)

HALSTATT (1994)

Obsazení: 2 muži, 3 ženy
Čas a místo děje: Evropská metropole, současnost

V opuštěné důlní šachtě si zřídil svou archeologickou laboratoř vážený profesor, doktor honoris causa a ombudsman Filibert Habilis. Spolu se svou oddanou partnerkou Anastázií, milenkou Julou a posluhovačkou (či děvčetem pro všechno) Nelou zde vykopává, pečlivě čistí a klasifikuje lidské kosti, o nichž předpokládá, že patřily dávnému Keltovi. Idylu a badatelský poklid naruší příchod vychytralého povaleče Honzy, který vegetuje na Kongresovém náměstí uprostřed Metropole. Mladé ženy Jula a Nela si Honzu rychle oblíbí. Honza odhalí, že zkoumané kosti nepatří žádnému Keltovi, ale s největší pravděbodobností oběti nějaké nedávné bratrovražedné války. Profesor zuří, že byla odhalena jeho manipulace s relikty a odveze Honzu proti jeho vůli zpátky na Kongresové náměstí, k jeho povalečskému životu. S Honzou ale odejde Jula, později se k nim připojí i Nela. Profesor chce ze žárlivosti vyříznout Nele srdce, ale na poslední chvíli ho zarazí iracionální opatrnost.
Na konci hry se profesor Habilis a Anastázie octnou na Kongresovém náměstí. Tato překvapivá, nereálná shoda času a místa je charakteristická pro autorovu naprosto kritickou a ironickou distanci, s níž duchaplně staví proti sobě parabolu "halstattské" fikce s kostmi neznámého mrtvého z nedávné války a s jakýmsi "pirandellovským" vstupem na konkrétní náměstí konkrétní současné metropole. Jinými slovy: autor odhaluje tragikomickou relativitu hodnověrnosti vědců, kteří zkoumají autenticitu kostí lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí, aniž by sami měli nějakou autenticitu, vysmívá se archeologům, kteří provádějí své absurdní "výzkumy" a ombudsmanům, kteří manipulují s pravdou.

Tato hra měla premiéru v provedení Slovinského divadla Terst na Dionysia Festivalu ve Veroli v Itálii dne 15. června 1994. Režie Boris Kobal.
Hra je přeložena do angličtiny a italštiny a český překlad je k dispozici u pana Františka Benharta, Jahodová 27, 106 00 Praha 10, tel.: 02/752 486.

Kontaktní adresa: Drago Jančar, Mivka 32, SLO - 1000 Ljubljana

V knihovně Divadelního ústavu pod titulem DREI DRAMEN v knize vydané Wieser Verlag Klagenfurt - Salzburg v roce 1990 je možno si přečíst tři hry předních slovinských dramatiků Dušana Jovanoviče, Gregora Strniši a Rudiho Šeliga v německém překladu.

 

Dušan Jovanovič (*1939)

STĚNA, JEZERO

Hra Stěna, jezero je kombinace melodramatu a detektivky pro čtyři herce. Vypráví napínavý příběh záhadné vraždy dítěte v jednom domě na břehu jezera Bled a "strindbergovského" ztroskotání jedné lásky, která skončí společnou sebevraždou manželského páru, který žil po léta odděleně v onom domě.

 

Gregor Strniša (1930 - 1987)

LIDOŽROUTI

Děj hry je zasazen do doby 2. světové války. V jedné chrámové kryptě si zařídili zvrhlí lidé jatka a obchod s lidským masem. Z hrobky povstane stín již dávno zemřelého kněze, ale zlo a krev už nelze odčinit. Toto veršované drama rafinovaně propojuje magickou grotesku s prvky středověké morality.

 

Rudi Seligo (*1935)

ANA

Autor postihuje nihilistický rozměr komunistické revoluční ideologie. I tady je extrémní formou mezilidského násilí kanibalismus. Drama se odehrává v 30. letech v Moskvě a v jednom sibiřském gulagu. Hrdinka hry Ana je moderní variantou řecké Médei.

Další informace o slovinských autorech a hrách můžete získat:
Slovenian Writers Association, Tomsiceva l2, SLO - 1000 Ljubljana, fax: 00386 6l 2l4 l44

Zpracovala Helena Albertová