Premiéra mystického thrilleru Umberta Eca Jméno růže
Román Jméno růže italského autora Umberta Eca (nar. 1932) je suverénně nejprodávanějším knižním titulem druhé poloviny dvacátého století – od roku 1980, kdy poprvé vyšel, se jej prodalo odhadem na šestnáct a půl milionů výtisků ve čtyřiceti dvou jazycích, do kterých byl zatím přeložen. Popularita tohoto románu je skutečně obrovská a dech beroucí. Zřejmě by se totiž u nás jen stěží našel někdo, kdo tento román nikdy nečetl ani neviděl jeho filmovou adaptaci se Seanem Connerym v hlavní roli (či jej dokonce nehrál na počítači jakožto pozoruhodnou „textovku“ v osmibitové prehistorii computerů). Koneckonců, právě Jméno růže je prvním moderním dílem z kategorie „románů historické fikce“, kam lze zařadit mj. i Brownovu Šifru mistra Leonarda, v podstatě jen slabší odvar jiného slavného Ecova románu, Foucoultova kyvadla, a další romány zaplavující v současné době knihkupectví i naše domácí knihovny.
A jistě není náhodou, že Jméno růže je jedním z nemnoha takto obsáhlých děl (v prvním českém vydání má román 481 stran drobného písma), která si dnes lze zdarma stáhnout v elektronické podobě snad ve všech formátech pro čtečky elektronických knih.
„Úspěch Jména růže je nebývalý, kompaktní a trvalý“, jak trefně napsal český překladatel románu Zdeněk Frýbort. Popravdě řečeno, tento úspěch je malá záhada: Jméno růže totiž rozhodně není jednoduché čtení. Román sice připomíná „středověkou detektivku“ ve které se to hemží mrtvými mnichy, sexuálními akty různého druhu a záhadnými mystérii, což je pro čtenáře nepochybně atraktivním lákadlem, má však také poměrně složitou strukturu a rozhodně nezapře, že jeho autorem je jeden z největších evropských znalců středověku. Ecův fiktivní příběh tak vypráví o dvou mniších, Vilémovi z Baskervillu a jeho mladém písaři Adsonovi z Melku, kteří se v jednom klášteře v severní Itálii pokouší během jednoho týdne roku 1327 rozkrýt záhadné vraždy a přitom přichází na kloub zvláštnímu a strašnému tajemství, které se dotýká samotné podstaty lidského jednání. Tato „detektivní“ rovina románu však není jeho jedinou vrstvou. Z podstatné části je totiž román složen z citací mnoha autentických středověkých děl různého typu a někdy dokonce i z jejich (pravda, leckdy poněkud svérázného až zavádějícího) výkladu. Jméno růže je právě díky této své „syntetičnosti“ velmi komplikovaným, ale přitom neobyčejně zajímavým a živým dílem: vlastně je ho možné číst třemi různými způsoby - jako beletrii s poutavým a vzrušujícím příběhem, zasazenou do atraktivního prostředí středověkého kláštera, jako originální a netradičně pojatý příspěvek ke kultuře a myšlení středověku, a nebo jako bezmála libovolnou kombinaci obou těchto možností. Místy se tak román Jméno růže skutečně blíží Ecově představě „otevřeného díla“, které by umožnilo každému čtenáři číst svůj vlastní příběh podle úrovně jeho vzdělání a momentálního stavu jeho mysli. Právě proto se jeho četba může stát zábavnou a přitom svrchovaně intelektuální hrou, u které nezáleží na tom, kolik toho čtenář ví o středověku, a dokonce ani na tom, jak dalece jej vlastně středověk zajímá…
Román Jméno růže je dílem velmi obsáhlým, odvážným, originálním, provokujícím a v jistém smyslu i neobyčejně zábavným: k tématům vážícím se ke středověku, totiž Eco přistupuje způsobem leckdy velmi volným až neuctivým (za což si vysloužil tvrdou kritiku z řad snad všech křesťanských církví světa, ale i mnoha historiků). Román však od samého začátku nenechává nikoho na pochybách, že není ničím víc, než „pozvánkou“ k důmyslné a rafinované hře, ve které se čtenář dočká snad všech myslitelných momentů a „rekvizit“, které si dovede pod pojmem „středověk“ představit. Dostane se mu nejen úctyhodné porce informací o středověku, ale dokonce i spousty „efektů“ a zápletek, které jakoby „vypadly“ z brakové literatury – mrtvoly mnichů, komplikované vztahy mezi obyvateli kláštera, tajné chodby, sexuální pnutí téměř všeho druhu a nejrůznější mysteriózní tajemství se zde snoubí s výkladem tajemných zákoutí středověké filozofie, kultury a dějin způsobem, který bere dech, ale zároveň nepostrádá nadhled, za který by se nemuseli stydět ani autoři dobrodružných románů. Tato zvláštní a nenapodobitelná kombinace filozofie a vpravdě lidové zábavy je zřejmě důvodem, proč se jeden z nejintelektuálnějších a nejkomplikovanějších románů v dějinách evropské literatury stal zároveň jedním z románů nejprodávanějších a nejčtenějších (Umberto Eco se ostatně zabýval fenoménem tzv. populárního umění v několika svých odborných dílech, z nichž nejznámější je jeho kniha Skeptikové a těšitelé).
Divadelní potenciál Ecova Jména růže byl rozpoznán téměř bezprostředně po jeho vydání (někteří vykladači Ecova díla dokonce mluví o tom, že jeho romány jsou do značné míry jakoby záznamem divadelních dialogů. Eco sám se ostatně teorií divadla a komunikace dlouho odborně zabýval). Jména růže se však nejprve zmocnil film – v roce 1986 vznikl dnes již slavný snímek, který úspěšně obletěl svět a nebývale tak posílil popularitu Ecova románu. Na svou první divadelní „verzi“ však román čekal až do června 2010, kdy byla v německém Wunsiedelu s úspěchem uvedena dramatizace německého dramatika, režiséra a herce Clause J. Frankla, jehož zásluhou se nyní mohou Vilém z Baskervillu a jeho mladý svěřenec Adson z Melku vydat na svou divadelní pouť i v Městském divadle Brno.
Franklova divadelní adaptace se s obtížným úkolem převést složité Ecovo dílo pro divadelní jeviště vyrovnal s příkladnou odvahou a se ctí. Franklova adaptace samozřejmě nemůže na jeviště přivést celé bohatství Ecova románu – z pochopitelných důvodů opouští vše, co není nezbytné pro pochopení zápletky, vykreslení postav a tématu nebo vytvoření atmosféry. Poněkud byl také redukován počet jednajících postav na nezbytné minimum. Vše podstatné, co zakládá popularitu románu, však zůstalo zachováno a mnohdy velmi zajímavě převedeno pro divadelní jeviště. Franklova adaptace je však románové předloze poměrně věrná a lze říci, že nejpodstatnějším posunem oproti románu je mnohem větší důraz na vizuálně vděčné momenty a naopak co možná největší omezení dialogů, zejména těch probíhajících v románu mezi Vilémem z Baskervillu a Adsonem z Melku.
Inscenaci Jména růže připravili režisér Petr Kracik, scénograf Jaroslav Milfajt, kostýmní návrhářka Andrea Kučerová, hudební skladatel Dalibor Štrunc, dramaturg a autor inscenační úpravy Ladislav Stýblo. V hlavních rolích vystupují Viktor Skála (Vilém z Baskervillu), Vojtěch Blahuta (Adson), Ladislav Kolář (Jorge z Burgosu), Zdeněk Junák (Abbo, opat), Martin Havelka (inkvizitor Bernard Gui), Erik Pardus nebo Stanislav Slovák (Salvátor), Rastislav Gajdoš (Remigius z Varagine), Jaroslav Matějka (knihovník Malachiáš), Miloslav Čížek (botanik Severin), Igor Ondříček (Ubertin z Casale), Andrea Březinová nebo Hana Kováříková (Dívka) a další.
Premiéra se uskuteční 19. února 2011 na Hudební scéně Městského divadla Brno.
Ladislav Stýblo
Zdroj: brouckova@mdb.cz
