Sladká tečka na závěr sezony

Láska nebeská při zastávce v Čechách. Příběh tří sester, co se stavějí na vlastní nohy po smrti otce. Ten se v šedesáti zabil v autoškole. Nejmladší Valérie trpí agorafobií a nebyla od jeho smrti venku, nejstarší Róza se projedla ke dvěma metrákům váhy a prostřední Helena jako jediná vydělává a kormidluje chod domu na předměstí. Otec v závěti odkáže Valérii svůj supermanský kostým, v němž anonymně zachraňoval lidské ztroskotance. Pomůže teď jeho vlastním dětem? Na scéně se dále objeví tři muži a několik psů.

Tato hra je autorem psána pro tři jeho hradecké múzy: v roli Rózy se představí Pavla Tomicová, jako Helena Isabela Bencová-Smečková, Valérii bude hrát Pavlína Štorková.
Milovníkům čokolády sdělujeme, že nabídka pralinek obsahuje příchuti Čechova, Almodóvara i Woodyho Allena… a občas nějaký ten hollywoodský oříšek.
Celé to nejlépe vystihl jeden malý druháček: „Lázka. Lázka je dobrá jako bůch a lázka má srdce. Lázka je dobrý noční vánek a je příjemná. Lázka je dobrá a krásná jako pelikán. A je hezká.“

Kromě zmíněných tří ústředních sester se samozřejmě můžete těšit na jejich neméně výrazné a důležité partnery – Dušana Hřebíčka, Jiřího Zapletala a Miroslava Zavičára a také na jejich zesnulé rodiče – Zoru Valchářovou – Poulovou a Jakuba Tvrdíka.

Je lepší Kofila nebo Milena? Umí Dušan Hřebíček venčit více než šest psů najednou? Jak nakrmit stokilovou nevěstu? Může sex zabíjet? Co to je surikata? Dá se v parku potkat osudová láska? A jaké je to bloudit městem v růžovém trikotu?

To a ještě více zodpoví inscenace Davida Drábka Jedlíci čokolády.. 
Premiéra 21. května 2011 v 19.00 hodin na hlavní scéně Klicperova divadla.

Inscenační tým a obsazení:
Režie: David Drábek
Dramaturgie: Markéta Bidlasová
Hudba: Darek Král
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Simona Rybáková
Pohybová spolupráce: Henrieta Hornáčková
Asistent režie: Eva Kratochvílová

Osoby a obsazení:
Helena: Isabela Smečková Bencová
Róza: Pavla Tomicová
Valérie: Pavlína Štorková
Jan: Dušan Hřebíček
Ludvík:  Jiří Zapletal
Samuel: Miroslav Zavičár
Matka:  Zora Valchařová-Poulová
Otec: Jakub Tvrdík
Buddha: Zdeněk Petrák
Dav a Figuranti: Eva Kratochvílová, Josef Čepelka, Jakub Tvrdík, Miroslava Vyletělová, Markéta Hadincová, Lukáš Tomeš, Milan Téra  

Rozhovor s autorem a režisérem Dvaidem Drábkem o jeho nově chystané premiéře Jedlíků čokolády 

Po zběsilé Noci oživlých mrtvol a mysteriózně deduktivním Sherlocku Holmesovi přicházíš opět s překvapivým žánrem, jehož středobodem je tentokrát láska. Co tě vedlo k napsání romantické komedie?
Žena ve mně – té je odjakživa velký díl. Jen jsem to díky své maskulinní dobyvačnosti vždy úspěšně zakrýval. A taky si musím dát pauzu od všech těch zombíků, vousatých jeptišek a namakaných koulařek vonících pitralonem. Jedlíci čokolády jsou ženský protipól mužských „Akvabel“. V květnu vyjde souborná kniha mých her z posledních let. Ne bez důvodu ji otevírají Akvabely a uzavírají Jedlíci.

Romantická komedie je žánrem filmovým, na divadle se s ním nesetkáváme moc často. Můžeš prozradit své inspirační zdroje?
To musíme opravdu zamířit do bijáku. „Lásku nebeskou“ jistě znáte. Dále třeba „Hanu a její sestry“ Woodyho Allena, od Almodóvara „Vše o mé matce“ nebo „Mluv s ní“... Nu a pak jsou tu mé dvě srdcovky: „Zimní host“ Alana Rickmana a „Tajnosti a lži“ Mikea Leigha. Pokud to neznáte, uchystejte si srdcemakavý večer doma u videa. Nemalým inspiračním zdrojem jsou samozřejmě i Čechovovy „Tři sestry“. Když jsme v Moskvě s Pavlínou Štorkovou navštívili tamní nejmagičtější místo – Čechovův hrob, něco jsme si tam bez velkých slov předsevzali.

Jsi založením romantik?
Ano. 
 
Jakých nejokázalejších romantických gest ses během svého života dopustil?
Několikrát jsem se kvůli dámám svého srdce rozkrájel až na docela prťavoučké nudličky...

Kdo jsou to vlastně „jedlíci čokolády“?
Lidé toužící po něze a lásce v podchlazeném kosmu. Mlsní hledající lidé. A pro mě jsou to teď spiklenci z inscenačního týmu. Isabela s Pavlou a Pavlínou se mi staly skutečně blízkými, nosíme si navzájem hudbu, filmy, básně a sladkosti a je to celé až k zalknutí radostné. A k tomu další – hned 3 Markéty a Eva, Simona, 2 Henriety, Mirka... Připadám si v té záplavě skvělých ženských jako Willy Wonka uprostřed říše divoženek oděných do závojů z aztécké čokolády. A k tomu ještě výborní herci – Dušan, Jirka a Míra a další. A Chocholoušek a ten nemožný Darek. Společenstvo miňonky.

Jakým sladkostem holduješ? Jsi opravdový, nefalšovaný jedlík čokolády?
Jsem čokoholik, ano. Ne nadarmo mi někteří říkají Pan Kofila. Čokoláda je můj elixír.

Tak dobře. Musím se zeptat. Co je podle tebe láska?
Boží požehnání. A taky usínat s mojí ženou a dcerou večer v posteli a dávat si při tom rafinované hádanky, zpívat, svítit baterkou pod peřinou a spřádat plány na druhý den…

Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová

David Drábek
Dramatik, režisér a umělecký šéf Klicperova divadla. Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, obor filmová a divadelní věda. Na univerzitě založil spolu s Darkem Králem divadelní Studio Hořící žirafy, které se specializovalo na žánr moderního kabaretu. V letech 1996-2001 pracoval jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci. V letech 2001-2003 vedl nově vzniklou alternativní scénu Hořící dům. V roce 1995 obdržel Cenu Nadace Alfréda Radoka za nejlepší hru roku za text Jana z parku a v roce 2003 totéž ocenění za text Akvabely, jenž získal později titul Nejlepší Česká hra roku 2005. Ve stejném roce vydalo nakladatelství Větrné mlýny sborník sedmi jeho her. Jeho hra Náměstí bratří Mašínů získala druhé místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka 2007 a ocenění Česká hra roku v téže soutěži. Jako autor, režisér a dramaturg spolupracoval s  Divadlem Petra Bezruče v Ostravě, pražským divadlem Minor, Divadlem na Vinohradech a Národním divadlem v Brně. Klicperovo divadlo v současné době uvádí jeho hry Ještěři, Náměstí Bratří Mašínů a Noc oživlých mrtvol.

Dramaturgyně Markéta Bidlasová o inscenaci
Hra Jedlíci čokolády začíná tak - jako mnohé jiné hry – ocitáme se v životním prostoru jedné rodiny, v prostoru, kde se „něco stalo“. Pozorujeme následky, tušíme příčiny. Toto základní rozvržení je staré jako svět a pořád funkční, namátkou vzpomeňme na antickou Oresteiu nebo Shakespearova Hamleta.

Jedlíci čokolády se ale dále neubírají cestou tragédie, nechtějí mapovat důsledky „toho, co se stalo“ až do nejkrvavějších, nejhořčejších detailů, ani nechtějí detektivně pátrat po tom, co se to vlastně přesně stalo a proč. Na počátku se tedy sice setkáváme se sebevrahem, mrtvým krtkem a výročím otcovy smrti, seznamujeme se jedním dost zvláštním domem, s jeho třemi pozůstalými „postiženými“ obyvatelkami, ale dál už se autor obrací k Apokalypse zády.

A vydává se sice také prošlapanou, ale dle mého soudu mnohem životadárnější pěšinou. Pěšinou, na které se lze potkat s pohádkou, crazy komedií, romantickým dramatem a terapeutickým příběhem. A zabývá se na ní základními postapokalyptickými otázkami – kudy z toho ven a co dál se životem?

To jsou zásadní otázky. Když padnou, nedá mi to nevzpomenout si na muže, který mě fascinuje, na Viktora Emanuela Frankla, slavného rakouského psychoterapeuta. Frankl na základě svých prožitků v koncentračním táboře vymyslel tzv. logoterapii čili léčbu smyslem. A dospěl ke geniálnímu převrácení biblické Kristovy věty „Otče, proč jsi mě opustil?“ a nově ji přeložil, - či spíše vyložil jako „Otče, pro co, k čemu jsi mě opustil?“. Přestal ji tedy vztahovat k minulosti a vztáhl ji k budoucnosti. Řekl také: „O otázce - 'Jaký má život smysl?' - se domnívám, že je špatně položena a že správně zní: 'Jaký smysl chci dát svému životu?'“

Ano, hlavní postavy Jedlíků čokolády, tři „zakleté“ sestry se také ptají a pracně se dostávají od pochybností o smyslu života k otázce čemu (a komu) ten smysl mohou a chtějí dát. Hledají odpovědi. Nu a vzhledem k tomu, že autor jde po pěšině světlých žánrů, je hledání hrdinek prosvětleno vrozenou hravostí a humorem - a jejich oči jsou postupně víc a víc upírány na vztahy. A to jak na ty původní rodinné, tak na nové, partnerské. Oboje jsou v případě Jedlíků sice komplikované, nikoli bezbolestné, často bizarní, ale autentické a vřelé.

A proto léčivé. Autor, když už po té své pěšině jde, nebojí se potřebných dotyků bolesti. Ani pohádkových konců. Tuší, že teprve když hrdinky z temného dědictví po rodičích vystoupí, budou se moci o to světlé dědictví opřít. Tuší asi, že pohádky nejsou jen pro děti. A že oč je červená knihovna víc pohrdaná, o to víc je potřebná. Protože příběhy o uzdravení, vysvobození ze zakletí, odpuštění druhým i sobě, nalezení ztraceného - jsou jako čokoláda. Jsou dny, kdy se bez nich nelze obejít.   

Rozhovor s dramaturgyní inscenace Markétou Bidlasovou                                                                                                                      

Mohla bys prozradit, na jaký žánr se v případě Jedlíků čokolády mohou těšit?
Na komedii. O vztazích, o lásce, o naději. Takže na chvílemi romantickou, chvílemi praštěnou a bizarní, chvílemi křehkou a něžnou komedii.

Jaké inspirační zdroje v této nejnovější hře Davida Drábka ty sama spatřuješ/objevuješ?
Pohádky. Všechny ty o zakletých princeznách. Trošku Čechova, obzvlášť Tři sestry. Trošku Woodyho Allena. A vlastně vůbec je tu mnoho inspirace filmové, filmy a vášeň pro ně hrají totiž v Jedlících čokolády velkou roli. Ale jinak myslím, že má toho David ve svém tavicím tyglíku ještě mnohem mnohem víc. Občas vykoukne Terezka z Lisieux, občas Jak utopit doktora Mráčka a čeho se ještě nadějeme, bůh suď.   

Je tento žánr v kontextu dnešního českého divadla nějak výjimečný?
To tedy je. Komedie, která má hloubku a je v ní světlo, je podle mě vzácnost.  

Co upoutalo na hře Tebe osobně?
Že má terapeutický rozměr. Že je o uzdravování.

O čem vlastně jsou Jedlíci čokolády?
No tak… Žily byly  v jednom zámku na předměstí tři zakleté princezny. Nejmladší Valerie nechtěla vyjít z domu, nejstarší Róza nemohla vyjít z domu a prostřední Helena musela pořád chodit do práce. Žili byli tři mládenci. No, mládenci, spíš muži to byli. Jeden měl dceru a devět psů, druhý trpělivosti na rozdávání a třetí život tak nějak navíc. A co myslíte, děti, potkali se? Rozlomili mládenci pouta zakletí? A co na to tatínek král a maminka královna? A co na to Buddha, surikaty a Pan Majer?

Proč by diváci měli přijít na Jedlíky čokolády?
Aby se zasmáli a slzu uronili. A měli si pak o čem povídat a vůbec měli pěkný večer.