Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť – Křehká balada na hranici reality ve Švandově divadle

Smíchovská scéna nabídne divákům před prázdninami další nový titul. Inscenace hry Jeana-Luca Lagarce Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť se ujal slovenský režisér Braňo Mazúch. Premiérovému publiku Švandova divadla ji v čistě ženském obsazení představí 11. června 2011.

Předposlední Lagarceova hra je na jedné straně křehkou baladou, na druhé však neúprosným a možná posledním bojem o kořist, o snaze vynutit si pozornost, něhu, vynutit si smysl života i alibi, že uplynulé roky nebyly promarněné. Je také o střetu pohledů na události, na prosakování představ do reality, o neochotě, a možná, o nemožnosti už realitu akceptovat.

Autor pracuje velmi specifickým způsobem s jazykem; promluva tvoří příběh postav i hry samotné, je formou i tématem. Ve výpovědích, jejich kontrastech i rezonancích se rodí realita i snění. Slova jako by byla hudebními motivy, které se někdy opakují, jindy jsou záměrně narušovány, trhány a znovu skládány k sobě – jen v jiné variaci. Právě díky této netradiční formě dosahuje autor velmi výrazné emocionality replik; jakoby zachycení toku myšlenek, s mnohými slepými cestami, s úpornou snahou o sdělení a komunikaci vůbec. A v přísné konstrukci slov zachycuje bolestivou křehkost detailů, drobných okamžiků, které ve zpětném pohledu, jak se zdá, ovlivnily celý život.

Synopse

Pět žen v domě nad údolím. Neměnný řád, v němž už roky čekají na návrat mladého muže – syna a bratra. A dnes se vrátil. Přišel za soumraku. V okamžiku, kdy už ani nedoufaly, že se ještě někdy vrátí. Přišel vyčerpaný, snad z válek, snad z dalekých cest. Hned ve dveřích se zhroutil, aniž cokoli řekl. Uložily ho do jeho dětského pokoje a znovu čekají. Čekají, až se probudí a bude jim vyprávět o svém životě, o dalekých cestách, vše bude tak, jak si představovaly. Jen musejí znovu čekat. Ale trpělivost v průběhu noci vyprchává. Otevírají se staré rány, hovoří se o událostech, o kterých se roky mlčelo. Dochází na konfrontaci vzpomínek, každá je trochu jiná, každý příběh jako by se trochu lišil a přece byl stále tentýž. Co je realita a co jen donekonečna opakovaná představa? A co když představy dávno udusily realitu? Co je vlastně ještě živé? Až se mladý muž probudí, vše vysvětlí, vše ospravedlní, dá smysl všem těm letům čekání. Přece nebyly promarněné? Čekání a očekávání. A nikdo neví, jestli muž jen hluboce spí, nebo přišel domů zemřít…

O autorovi

Dramatik, romanopisec, esejista a režisér Jean-Luc Lagarce (1957–1995) pocházel z protestantské rodiny, oba rodiče pracovali v továrně Peugeot. V roce 1975 odchází do Besançonu, kde se zapisuje na filozofickou fakultu a na divadelní konzervatoř. O dva roky později zakládá divadelní soubor La Roulotte, pojmenovaný podle kočovného divadla Jeana Vilara. V rámci tohoto souboru nejen režíruje, ale píše pro něj i vlastní texty. Začátkem osmdesátých let se soubor profesionalizuje.

Za svého života byl Lagarce znám především jako režisér (režíroval Ionesca, Feydeaua, Molièra, Labiche, Racina). Některé jeho hry byly natočeny pro rozhlas (stanice France Culture) či uvedeny v divadlech, nicméně většího uznání jako dramatika se mu dostává až po jeho smrti. Celkem napsal 25 her, například: Cesta paní Knipperové do východního Pruska, Svatební hostina, Návrat do citadely, Poslední výčitky svědomím před zapomněním, Pravidla slušného chování v moderní společnosti, My, hrdinové, Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť a Daleká země.

Podobně jako jeho současník Bernard-Marie Koltès se nakazil virem HIV (o nakažení věděl od roku 1988) a předčasně zemřel na AIDS. Jeho popel je uložen v anonymním hrobě na hřbitově Père-Lachaise.

Patří mezi nejhranější současné francouzské autory; ve Francii je dokonce hrán více než Racine či Čechov. Sezóna 2006/2007 byla ve Francii vyhlášena Lagarceovým rokem (a v jejím rámci byla inscenována nejen řada jeho her, ale také pořádána scénická čtení, sympozia atd.)

Více informací na webu www.lagarce.net

O hře

Hra Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť vznikla v roce 1994, tedy rok před autorovou smrtí; a to na objednávku Théâtre Ouvert. Často se o ní mluví jako o „odpovědi Louise“, což je postava z předešlé hry Jenom konec světa.

„Hra [Jenom konec světa] zachycuje tradiční nedělní rodinné setkání, během kterého chce nejstarší syn Louis sdělit rodině svoji blížící se smrt. Tento úkol se mu nepodaří splnit. K tomu, aby skutečně promluvil, nedostane příležitost, neboť rodina je příliš zaneprázdněna skrytým vypořádáváním se s jeho jinakostí (homosexualitou). Hybným motorem dramatického sváru je uskutečňování řeči, skrze kterou a vůči níž postavy formulují a vytvářejí svoji identitu. Dialog je opět plný odkazů k jazyku. Obecně můžeme vnímat promluvu postavy jako řetěz motivicky uzavřených úseků. U Lagarce se v těchto úsecích stává z motivu leitmotiv, který je pojednán ve všech časových rovinách najednou – dramatik totiž nestřídá mezi sebou jen časy minulé (passé composé, passé simple, imparfait, plus-que-parfait), ale přidává čas přítomný a navíc i budoucí. K vykreslení jednoho úseku události používá uvnitř jednoho rozvětveného souvětí všechny časy, čímž vytrhuje postavu i čtenáře z reality a posunuje je oba do jistého bezčasí. Dodává textu metafyzický rozměr.

Předposlední Lagarceova hra „Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť“ tak ve své podstatě navazuje na předešlou hru „Jenom konec světa.“ V obou textech je stěžejním tématem návrat ztraceného syna. Právě od něj vychází iniciativa a snaha znovu navázat kontakt s rodinou, informovat je o své blížící se smrti a nastolit smír. Druhý text je vlastně jakousi Louisovou pomstou. Zatímco v předcházející hře nechtěla rodina syna poslouchat, nyní čeká na jeho slova téměř jako na spásu. Avšak k smrti vyčerpaný bratr už nepromluví.“

Kateřina Neveu (Francouzské drama dnes 2)

O hostech

Braňo Mazúch (1971) se narodil se v Nových Zámcích na Slovensku, v současné době žije v Praze. Režii vystudoval na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Čtyři sezóny působil jako režisér a později i jako umělecký šéf v Západočeském divadle v Chebu. Chebské angažmá zakončil inscenací hry Tankreda Dorsta Merlin aneb Pustá zem.

Režíroval také v polských divadlech ve Vratislavi a Zelené Hoře. Mezi jeho poslední inscenace patří Marná lásky snaha Williama Shakespeara v Klicperově divadle v Hradci Králové. Ve Švandově divadle se představil již v rámci cyklu Hyde Park inscenací nazvanou Kde končí pustina (listopad 2010).

Marta Vítů (1970) pochází z Prahy, kde také vystudovala gymnázium Nad Štolou. V roce 1994 zakončila státnicemi Přírodovědeckou fakultu, obor imunologie. Od roku 1988 hrála v A Studiu Rubín, hostovala v Divadle Na zábradlí (např. Milada, režie J. Ornest), Činoherním klubu či multiprostoru Louny. Od srpna 1996 byla až do letošního roku členkou Činoherního studia v Ústí nad Labem. Zde ji mohli diváci vidět např. v těchto rolích: Olga (Tři sestry, režie M. Amsler), Valerie (Zmatení jazyků, režie F. Nuckolls), Angustias (Dům Bernardy Alby), Arkadinová (Racek, režie N. Deáková), Olga (Nordost, režie F. Nuckolls) – za ni byla stejně jako další dvě její kolegyně oceněna Cenou Českého divadla za rok 2009 v kategorii ženský herecký výkon. Znát ji můžete i z filmů Žiletky (režie Z. Tyc) či Kuličky (režie O. Dabrowská).

Marie Štípková (1986) spatřila světlo světa v Českém Těšíně, kde také v roce 2006 odmaturovala na osmiletém gymnáziu. V témže roce začala studovat DAMU – činoherní herectví. Ve školním divadle Disk si zahrála jak v absolventských inscenacích vyšších ročníků (Velmi společenské tance v režii J. Havelky, Tom Stoppard: Na flámu v režii Š. Dominika), tak ve čtyřech absolventských inscenacích vlastního ročníku (např. Dorina v Molièrově Tartuffovi, Arkadinová v Čechovově Rackovi nebo Komediantka v Markétě Lazarové). Už před studiem na DAMU externě spolupracovala s českou scénou Těšínského divadla a v průběhu studia hrála v divadlech A studio Rubín (Jana v Sopránu ze Slapské přehrady v režii T. Svobody), Ponec nebo Viola (Staročeské vánoční hry). Momentálně je herečkou na volné noze a spolupracuje s Novou scénou ND (dělnice Eva v Co se stalo, když Nora opustila manžela v režii M. Dočekala) a zejména s divadlem Minor (Zlatovláska, Broučci, Hon na Jednorožce). K vidění je rovněž v Divadle Kampa v autorském projektu Play Frayn. Zahrála si ve filmu Chyťte doktora režiséra M. Dolenského (asistentka Martina)
a v Anglických jahodách režiséra Vladimíra Drhy (Táňa).

Jean-Luc Lagarce
Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť

Překlad: Kateřina Neveu
Režie: Braňo Mazúch
Inscenační úprava: Eva Leimbergerová a Martina Kinská
Dramaturgie: Martina Kinská
Scéna: Jan Polívka
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Michal Nejtek
Pohybová spolupráce: Linda Fernandez Saez
Asistent režie a inspice: Blanka Popková