Jan Burian napsal knihu o svém otci Emilu Františkovi Burianovi
Netradiční, nikoli obvyklou formou teatrologické studie mapuje osobnost Emila Františka Buriana kniha, kterou napsal jeho syn, písničkář Jan Burian. V publikaci nakladatelství Galén kombinuje neznámé či zapomenuté dokumenty, úryvky z veřejných vystoupení, soukromé zápisky, Burianovy dopisy a básně i jeho první necenzurovaný životopis, citáty z recenzí, rozhovorů, článků a dalších archivních materiálů.
Knihu nazvanou Nežádoucí návraty E. F. Buriana doplnil jeho syn dvaceti dopisy, které svému otci napsal při práci na této knize - když zemřel, bylo mu sedm let. Do publikace zařadil svědectví Otomara Krejči, Jana Grossmana, Františka Hrubína, Ludvíka Vaculíka, Pavla Tigrida, Františka Halase, Ivana Medka, Jana Klusáka, Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského, Vladimíra Menšíka, Jana Wericha, Bertolta Brechta, Bohuslava Martinů, Josefa Topola, Jiřího Suchého, Alfréda Radoka, Adolfa Hoffmeistera a mnoha dalších osobností.
V předmluvě autor prozradil, že "se střípky té mozaiky pracoval podobně jako filmaři se stavebními prvky svých dokumentů". Dopisy, které mu napsal, vznikaly prý spontánně; jak se při studiu otcova života vynořovaly různé otázky, témata, problémy či vzpomínky, dodal.
Osobnost Emila Františka Buriana byla vždy posuzována jen v souladu s autorem daného hodnocení: teatrolog psal o divadelní avantgardě, historici hodnotili jen jeho poválečnou angažovanost. Výtvarný, hudební, literární či jenom lidský rozměr této osobnosti jako by zatím nikoho nezajímal. Proto vznikl pokus nabídnout plastický portrét umělce i otce, "koncentráčníka", možná načas naivního komunisty, o jehož možném dalším vývoji v 60. letech lze jen spekulovat.
"Tahle kniha je dílem veskrze subjektivním, řada dokumentů o životě mého hrdiny tu chybí, nemínil jsem - a ani to nelze - podat vyčerpávající zprávu," uvedl o tom Jan Burian v předmluvě. Usiloval o vylíčení otcova osudu a zároveň o alespoň částečné vniknutí do doby, v níž se dostal do střetu se dvěma děsivými totalitami dvacátého století, s každou zvlášť a s každou úplně jinak.
Všestranný divadelník, hudební skladatel a věrozvěst meziválečné umělecké avantgardy Emil František Burian zemřel ve věku 55 let 9. srpna 1959. České divadlo 20. století ovlivnil jako málokdo, jeho rozsáhlý odkaz je prakticky neznámý. Výrazně levicově orientovaný intelektuál pocházel z umělecké rodiny: matka vyučovala zpěv, otec Emil byl barytonistou pražského Národního divadla a strýc Karel, světový tenorista, podle mnohých předčil i slavného Carusa. Věnoval se hlavně divadlu a hudbě, ale i ve výtvarném umění či literatuře a filmu zanechal nesmazatelnou stopu.
Kromě toho napsal stovky článků do novin a pro rozhlas, studoval architekturu nebo také teorii folklóru. Aktivně se věnoval politice a vychoval celou generaci herců.
Před pěti lety brněnské HaDivadlo kvůli nesouhlasu Burianovy dcery zrušilo plánované uvedení jeho kontroverzní hry Pařeniště, jíž reagoval na politické procesy v 50. letech. Rozezkoušel ji tehdy režisér Jan Antonín Pitínský. Herečka Kateřina Burianová si tehdy nepřála, aby se hra, mnohdy označovaná za největší autorovu úlitbu režimu, vrátila na jeviště. Divadlo tehdy získalo souhlas autorova syna Jana Buriana, nikoliv však jeho dcery.
Pařeniště bylo v roce 1950 největší Burianovou úlitbou režimu a zároveň nejhlubším uměleckým propadem. V čase procesu s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou a dalších politických perzekucí přivedl levicový dramatik na scénu uvědomělé straníky a skupinu "zvrhlých intelektuálů", kteří chtějí "zvrátit běh dějin".
