Národní divadlo připravuje vzpomínkový pořad k památce nedožitých 100. narozenin tanečnice Zory Šemberové

Národní divadlo chystá mimořádný vzpomínkový pořad k památce nedožitých 100. narozenin významné tanečnice a choreografky Zory Šemberové. Matiné se koná v historické budově 10. března od 15.00 hodin a vstup pro diváky je volný! 

V rámci tohoto výjimečného představení vystoupí sólisté Baletu Národního divadla z Prahy i Brna a také Laterny magiky. Součástí slavnostního setkání bude i odhalení busty Zory Šemberové ve foyer Národního divadla. Bronzový artefakt vytvořila akad. sochařka Olga Vohnoutová (1967), která toto dílo darovala Národnímu divadlu v roce 1993. Zora Šemberová tak vstoupí do pomyslné síně slávy jako první žena - vedle svých kolegů z oboru: Augustina Bergera, Joe Jenčíka a Saši Machova.
Soubor Laterny magiky uvede v rámci slavnostního večera po deseti letech rekonstrukci slavného "Otvírání studánek", choreografie na kantátu Bohuslava Martinů, která vznikla v 60. letech pod vedením Alfréda Radoka. I tentokrát jde o jednorázové uvedení, s využitím původní projekce a v nastudování, které v roce 2003 obnovovala právě Zora Šemberová jako jedna z někdejších autorek. Z jejích žáků vznikla v 60. letech silná generace tanečníků pro Laternu magiku, takže náš soubor má mnoho důvodů na tuto osobnost českého tance vzpomínat.

 

ZORA ŠEMBEROVÁ zemřela ve věku nedožitých 100 let 9. října loňského roku. Tato významná česká tanečnice, choreografka a pedagožka vešla do baletní světové historie jako první Julie v rámci světové premiéry slavného Prokofjevova baletu Romeo a Julie v choreografii I. V. Psoty (30. prosince 1938) v brněnském divadle.
Pohled na taneční umění, který jsem získala během nedávných studií u Rosalie Chladek v Laxenburgu, změnil v podstatě můj přístup k tvoření rolí. Proto jsem si dodala odvahy a zašla za Ivem Váňou Psotou, abych ho poprosila o dovolení tančit Julii bez špiček, a tak mi umožnit pravdivěji vyjádřit její charakter… (Z. Šemberová)

Byla výjimečnou umělkyní - zvídavou, experimentující, hledající. Kromě neobyčejného přínosu divadlu - patřila bezesporu k nejvýznamnějším interpretačním osobnostem českého tanečního umění své doby, jako velká umělkyně, ale i pozorná a inspirující pedagožka ovlivnila významným způsobem tvorbu a umělecké směřování dalších osobností (J. Kyliána, P. Šmoka, L. Fialku, V. Harapese).
Už poněkolikáté se zmiňuji o jejím nekompromisním a nesmlouvavém postoji k uměleckým otázkám (nechci zde tvrdit, že měla vždycky pravdu), ale důležité je, že její postoj nikdy nesloužil jejím osobním ambicím nebo záměrům, ale že byl vždy zapojen do služeb umění a lidské kultury. (Jiří Kylián)

Své zkušenosti získala u pedagogů J. Hladíka, T. Pavlovské, O. Preobraženské, B. d´Alessandri-Valdine, T. Gzovské, R. Chladek, H. Vojáčkové či M. Marceaua a E. Jaroszewiczové.
Její sólová taneční kariéra byla spjata s Národním divadlem v Brně (1922–1928, 1932–1941) i v Praze (1928–1930, 1943–1959), s pražským Novým německým divadlem (1942–1943) nebo s pařížským Gaumont Palace (1931–1932). V letech 1946–1968 působila jako pedagožka na pražské Taneční konzervatoři.

Zora Šemberová ztvárnila řadu jevištních postav, do kterých vložila hluboký prožitek a silný emociální náboj. Jmenujme například Kalliopé v Apollón musagète, Krasavici v Marnotratném synovi, Mariken v opeře Hry o Marii, Tao-Choa v Rudém máku, Smrt v Signorině Gioventù, Mlynářku v Třírohém klobouku, Zobeidu v Šeherezádě, Zošu v Cagliostrovi ve Varšavě, Rosavu ve Švandovi dudákovi ad. Jednou z nejvýznamnějších byla hlavní role ve Vostřákově Viktorce (30. června 1950).
„Přece nechcete, abych vám ukázal své pacienty“, řekl docent Prokop. „To neudělám“. Rychle jsem ho ubezpečovala, že nechceme vidět nikoho…, ale že chceme vědět. Určitě nebylo mým úmyslem nemocného mechanicky imitovat. … Jedno jsme cítila naprosto jasně: musím vědět, jaká že to byla nemoc, kterou byla Viktorka postižena, a jak ovlivňuje její chování, pohyby a proč. (Zora Šemberová)

Vždycky velice lituji, když je naše republika ochuzena o cenné umělecké osobnosti, konstatovala velice pravdivě ve svých vzpomínkách Zora Šemberová. Bohužel tato „tradice“ provází naši kulturu od nepaměti -  počínaje 2. světovou válkou i emigrací spojenou s komunistickým režimem (jisté paralely jsou patrné i dnes, i když ze zcela jiných důvodů). Také pro Zoru Šemberovou nebyl návrat do vlasti po roce 1968 možný. Nejprve vyučovala v Kambodži a poté natrvalo v Austrálii na Flanders University v Adelaide. V roce 1975 založila a vedla pantomimický soubor Australian Mime Theatre.

 

Během svého života získala řadu ocenění, např. v roce 1999 jí byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství, v roce 2005 cena Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí, ocenění Významná česká žena v zahraničí roku 2007 av roce 2008 Cenu ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury.

Výňatky přetisknuty z knihy Zora Šemberová - Na šťastné planetě, kterou vydalo Národní divadlo v roce 2008.
Knihu lze koupit za 100,- Kč v pokladnách ND a v rámci matiné ve vstupním foyeru.