Provolání k Světovému dni divadla
27. března 2004 - Světový den divadla
Mezinárodní den divadla, který připadá každoročně na 27. března, slaví střediska ITI a mezinárodní divadelní komunita. Při této příležitosti se pořádají četné národní i mezinárodní divadelní akce. Jednou z nejvýznamnějších je zveřejnění Mezinárodního poselství, jehož autorem je již tradičně světově významná divadelní osobnost, kterou vybírá a pověřuje Mezinárodní divadelní ústav. Mezinárodní poselství FATHIA EL ASSAL – egyptská dramatička.
"Divadlo je otcem veškerého umění. Tuto pravdu nemůže nikdo zpochybnit a právě proto je divadlo mou jedinou vášní…"
Jsem přesvědčena, že dramatici si uvědomují lidskou důstojnost. Proto mohou jejich slova pomáhat lidem, aby se povznesli, aby se zbavili svých frustrací, aby se vymanili z vykořisťování a tak získali zpět svou důstojnost. Aby mohli dramatici splnit své poslání a ovlivňovat lidi, musí být skutečnými mistry své profese a dokonale vládnout výrazovými prostředky. Jinak jejich slova odvanou závany větru, takže po nich nezůstane ani stopa a oni nedosáhnou svého cíle. Od nepaměti šlo v každém uměleckém díle umělci o lidskou spravedlnost, o vyzrálý výraz a autentičnost. Bylo by chybou domnívat se, že jeden z těchto faktorů může být nadřazen těm ostatním. Říká se, že divadlo je umění sevřených struktur bez přebytečných příkras – dialog má být jednoznačný, přesný, beze stopy blábolu. Rovněž se říká, že právě proto se divadelní umění nehodí pro ženu, neboť žena se nedokáže odpoutat od svého ego a tudíž není schopná objektivního vyjadřování. Říká se! A já odpovídám: žena, která nosí devět měsíců ve svém lůně nový život, dokáže rovněž vytvořit sevřenou a koherentní divadelní hru. Ovšem za jednoho předpokladu: že je skutečnou dramatičkou. Moderní divadlo se naštěstí oprostilo od tradičních forem a to díky několika obrovským vlnám, které začaly s Pirandellem, Shawem, Brechtem a řadou dalších, dále pak díky absurdnímu divadlu, a experimentálnímu avantgardismu. Autor, píšící tradičním způsobem, je dnes obrovskou výjimkou. Ve své první hře /“Ženy bez masek“/ jsem si zvolila formu „divadla na divadle“, v moderních hrách poměrně běžnou. Hra „Ženy bez masek“ začíná výkřikem a otázkou, protože se ve mně nashromáždila záplava slov minulých desetiletí, ba staletí. Nastal snad čas, kdy porodní bolesti, které dusily mé nejniternější já, začaly uvolňovat má slova, aby získala vlastní existenci? Má slova…! Má vášeň…, mé dětství…, mé dítě! Naslouchám hlasu, v němž nezní žádný nářek, žádné vzdechy. Je to hlas, který byl potlačován a pokořován. Hlas, jehož odezva rozechvívala generaci za generací. Po celé lidské dějiny je svědomí zatěžováno pronásledováním a otroctvím. Odmítám svěřit papíru jedinou větu, která nevychází z mého nejhlubšího nitra. Jediný řádek, který by nevyjadřoval pravdu o ženě a o její schopnosti rozdávat. Proto jsem vyzvala své pero, aby přísahalo, že nikdy nenapíše jediný řádek, který by vyjadřoval slabost nebo frustraci, že mi odmítne poslušnost, pokud by mělo dojem, že se k pravdě chovám zbaběle. Pak jsem pero požádala, aby mi pomohlo ukázat co největší počet žen, jejichž osudy sdílím, abych jim byla co nejblíž a stala se jejich mluvčí. Tak bychom se před sebou plně odhalily a zbavily se rzi, která se časem nashromáždila. Náš společný výkřik by pranýřoval všechny okolnosti a události, které bránily plnému rozmachu našich lidských schopností. A dále se domnívám, že divadlo je světlem, které ozařuje cestu lidstva. Světlem, které zajišťuje organické spojení s diváky, protože nás všechny zahřívá – ať již s námi komunikuje prostřednictvím psaného textu nebo představení na jevišti.
Fathia El Assal
Ve věku deseti let byla vzata ze školy, měl ji potkat osud typický pro dívky a ženy tehdejší konzervativní egyptské společnosti. Ve svém pozdějším manželovi, spisovateli a politickém aktivistovi Abdallahovi El Touhi, však našla oporu a povzbuzení pro další vzdělávání. Díky spisovatelskému nadání a aktivitám v boji práva žen v Egyptě dosáhla významného postavení v literatuře i společnosti. Pro souhlasný postoj k politickým aktivitám svého muže byla v roce 1982 uvězněna. Této zkušenosti využila v hře „Prison for Women“(Vězení pro ženy), která měla obrovský úspěch a dosud se těší obrovskému zájmu egyptských médií. Je předsedkyní Asociace egyptských spisovatelek, předsedkyní Pokrokového svazu žen, členkou výboru Unie egyptských filmařek.
Napsala 120 rozhlasových her (první z roku 1957), 57 televizních seriálů, vysílaných v nejsledovanějším čase, 6 divadelních her ( všechny byly uvedeny ve významných egyptských divadlech). Mnohé z nich se zabývají sociálními, náboženskými a politickými problémy egyptské společnosti obecně, a zvláště pak problémy žen (např. „The Dumb Woman“ / Němá žena / uvedená v r. 2003 v Káhiře). Je autorkou velmi upřímného a odvážného čtyřsvazkového životopisu „The Womb of Life“ (Lůno života), v němž líčí nejen útrapy, jimž byla vystavena jako dívka a mladá žena, ale i potíže, s nimiž se obecně setkávají ženy v její vlasti od roku 1943 do dneška.
Bližší informace o Mezinárodním dni divadla, seznam všech autorů provolání v jednotlivých letech a oficiální dopis ITI naleznete v příloze ke stažení.
