Publikum – to je oč tu běží! (Zpráva z konference)
Ve středu 24. dubna 2013 proběhla v Divadle Archa mezinárodní konference RE:PUBLIKUM. Možnosti spolupráce s publikem ve 21. století, která navazovala na konferenci Culture in Motion pořádanou Evropskou komisí v Bruselu v říjnu loňského roku. Rozvoj publika bude v období 2014–2020 jednou z priorit programu Evropské unie Kreativní Evropa zaměřeného na kreativní průmysly. Českou konferenci uspořádaly Česká kancelář programu Kultura, MEDIA Desk Česká republika a Divadlo Archa.
Konference byla rozdělena do čtyř bloků. Blok 1 nesl název Nové modely pro nové publikum. Věnoval se problematice prezentace uměleckých děl. O muzea, galerie či knihovny projevují návštěvníci minimální zájem, a tak je potřeba nahradit tradiční postupy prezentace uměleckých děl postupy novými – atraktivními a interaktivními. Blok 2 Cesty k novému publiku řešil, kde dosud neobjevené publikum hledat a jaké nástroje využít k jeho oslovení. Participaci publika na dramaturgii či uměleckém díle jako takovém se věnoval Blok 3 Publikum – partner a spolutvůrce. Samostatný blok byl věnován dětem – blok 4 Děti vklad do budoucnosti zdůrazňoval význam práce s dětským publikem, která výrazně ovlivňuje vnímání umění po celý zbytek života. Jednotlivé bloky se skládaly ze tří projektů, které během patnácti minut představili řečníci z kulturních organizací jak z České republiky, tak ze zahraničí. Celou konferenci moderoval Chris Torch zakladatel švédské organizace Intercult.
Po uvítací řeči Anny Matouškové, náměstkyně Ministerstva kultury, vystoupila Ann Branch, která se v Evropské komisi dlouhodobě věnuje programům v oblasti kultury. Ve své řeči zdůraznila, že aktivní podíl v kultuře vznikne teprve tehdy, začnou-li organizace a instituce s publikem cíleně a dlouhodobě pracovat. Publikum dle jejích slov má tři dimenze – kulturní, sociální a ekonomickou. Kulturní dimenze zapojuje diváka do umění jak prostřednictvím participace na vzniku díla, tak i jeho spotřebou například prostřednictvím čtení knih. Sociální dimenze umožňuje publiku pochopit složitá díla, umělecké epochy či tendence na základě rozvoje dialogu či edukačních metod. Poučené a znalé publikum, schopné vnímat zákonitosti umělecké tvorby, je zdrojem i ekonomického potenciálu, jelikož vyšší návštěvnost znamená vyšší příjmy, a proto ekonomická dimenze vnímá publikum jako zdroje finančních prostředků. Ann Branch také představila několik závěrů z nedávné konference v Bruselu. Zdůraznila, že organizace nesmí ustrnout ve svém rozvoji, naopak musí reflektovat nové možnosti komunikace a spolupráce s publikem například prostřednictvím nových technologií aj. Možnosti jak pracovat s publikem jsou nekonečné, a proto neexistuje pevně dané řešení, na jehož základě bychom s ním mohli rozvíjet vztahy. Řešení vychází z kulturních standardů a zvyklostí dané země a regionu, v níž daná kulturní organizace působí, a tak je nelze lehce kopírovat. Ann Branch neopomenula ani číselná fakta. Více jak 60 % obyvatel nejde za rok ani jednou na tzv. živou kulturu a pouhých 20 % obyvatel je aktivně zapojeno do kulturního dění. Tento nelichotivý výsledek lze interpretovat i pozitivně. Neoslovené publikum je pro organizace výzvou a příležitostí, jak rozšířit svoji (diváckou, návštěvnickou, čtenářskou) základnu. Současným trendem v oslovování publika je zejména participace a spoluautorství publika na vzniku uměleckého díla a budování multifunkčních prostor, jež umožňují organizátorům, scénickým a výtvarným umělcům jejich mnohostranné využití. Na závěr shrnula, že rozvoj publika je vize Evropské unie o aktivním občanství, kterou chce naplňovat prostřednictvím finanční podpory různorodých projektů.
Ann Branch vystřídal moderátor konference Chris Torch, který v úvodní řeči upozornil na velký rozdíl mezi marketingem a rozvojem publika. O publiku, jež nás podporuje, víme vše, avšak netušíme nic o lidech, kteří na kulturu nechodí, a proto je důležité zaměřit pozornost i na tento segment. Zdůraznil také, že nežijeme pouze lokálně, žijeme globálně, ale aktivní a participující publikum je vždy lokální, a proto role kulturních pracovníků spočívá v tom, aby s publikem vytvořili vztah. Torch poznamenal, že současná společnost prochází mnohými změnami, na které je potřeba reagovat. Organizace, jež nebudou této reflexe schopny, mohou mít v budoucnu mnoho problémů například s financováním své činnosti. Příspěvek zakončil myšlenkou, že kultura se stane prioritou politiků teprve tehdy, stane-li se kultura prioritou samotných občanů.
Po úvodních projevech zahájil Chris Torch první blok Nové modely pro nové publikum, v němž postupně vystoupili Nick Mayhew, náměstek ředitele pro sbírky Ashmoleova muzea v Oxfordu ve Velké Británii. Anne Downes, ředitelka odborné přípravy ve společnosti Opening the Book se sídlem v Yorku ve Velké Británii, a Ondřej Chrobák, vedoucí Metodického centra při Moravské galerii v Brně.
Nick Mayhew se účastnil proměny Ashmoleova muzea v letech 2004–2009, které je jedním z nejstarších muzeí v celé Velké Británii. Tuto proměnu také představil účastníkům české konference. V muzeu vybudovali, v kontrastu ke staré, historické budově, moderní, multifunkční prostory, jež slouží k setkávání lidí. Opustili tradiční způsoby prezentace uměleckých děl a vytvořili novou, divácky atraktivnější podobu výstav, na které spolupracovali lidé různých profesí, zejména potom kurátoři spolu s designery a grafiky. Tato mezioborová kooperace pomohla umělecká díla prezentovat srozumitelněji, a tím je učinila přístupnější pro různé skupiny publika, neboť samotní kurátoři často předpokládali, že diváci mají více znalostí, než opravdu mají. Ashmoleovo muzeum začalo také velmi intenzivně pracovat s novými technologiemi. Využívá iPady, komunikuje přes sociální sítě nebo umožňuje vybírat návštěvníkům prostřednictvím internetové databáze díla, jež by chtěli vidět. Klade důraz na zpětnou vazbu. Podněty a postřehy od návštěvníků jsou důležitým zdrojem informací.
Anne Downes představila publiku projekt Opening the Book, který se snaží bourat zažité stereotypy o čtení a hledat nové způsoby prezentace knih, jež přimějí čtenáře trávit s nimi čas. Na speciálním webu www.whichbook.net jsou knihy rozděleny nikoli do tradičních kategorií, ale podle zážitků, které chce čtenář získat. Podle mapy může najít také místo, na kterém se má příběh odehrávat. Databáze rovněž umožňuje čtenářům knihy hodnotit. Na závěr Anne Downes zdůraznila, že zážitky ze čtení přispívají ke vzdělávání, a tak není nutné číst pouze tzv. kvalitní a naučnou literaturu; tuto bariéru je potřeba odstranit.
Ondřej Chrobák se ve svém příspěvku věnoval muzejní prezentaci, kterou je v České republice potřeba změnit, jelikož do muzeí a galerií chodí velmi málo lidí, do některých nepřijde za den vůbec nikdo. Muzea a galerie nemají početné publikum, a proto je v podstatě velmi těžké s ním budovat vztah. Dalším problémem jsou demotivovaní pracovníci, kteří ani nechtějí, aby do muzeí a galerií někdo chodil. Podle Chrobáka je potřeba ptát se kurátorů, zda se jim výstava líbí, baví je a zda by na ni sami šli. Tuto metodu přirovnal k populární show kuchaře Zdeňka Pohlreicha, v níž se často ptá kuchařů, zda jídlo, které uvařili, také ochutnali a zda by ho vůbec jedli. Další podobnost nachází v upraveném, čistém a očím příjemném prostředí, které je důležité též jak pro restaurace, tak pro muzea a galerie. Na závěr své prezentace Ondřej Chrobák formuloval názor, že pokud muzea a galerie nezískají nové publikum, nemají šanci na přežití.
Ve druhém bloku Cesty k novému publiku se představili Dieter Jaenicke, umělecký šéf evropského centra pro umění Hellerau v Drážďanech. Ivo Andrle, zástupce kin a distribuční filmové společenosti Aerofilms, a Jiří Sulženko, spoluautor koncepce KC Zahrada v letech 2007–2012.
Dieter Jaenicke na začátku svého příspěvku uvedl, že rozvoj publika není metoda, politika či strategie, ale lepší příprava a větší participace. Hellerau se proto snaží být přátelskou institucí, která navazuje spolupráci s různými organizacemi v Drážďanech. Networking umožnuje například propojování akcí či jejich vyměňování mezi sebou. Díky tomu se zvyšuje návštěvnost, jiné místo pomáhá také oslovit nové publikum. Za základní a důležitou považuje práci s lokálními komunitami a umělci. Ti se podle něj stávají ambasadory kultury pro odlišné skupiny lidí ve městě. Rozmanité přístupy v komunikaci s publikem jsou dle Jaenickeho zdravé a nezbytné, protože různé žánry a formy umění mají své specifické publikum.
Ivo Andrele představil projekt Cinema Royal na příkladu věrného fanouška, se kterým si kino buduje vztah od dětství přes dospělost až po stáří. Jako dítě chodí s maminkou do kina na dopolední projekce, v pubertě se zde učí točit filmy, s přáteli si prostřednictvím Filmjukeboxu vybírá filmy, které chce vidět, navštěvuje s nimi projekce Naslepo a kupuje si plakáty ve Filmové galanterii Terryho ponožky. Ve středním věku dává přednost alternativním obsahům, adoptuje si v kině sedačku a v důchodu chodí na seniorská promítání. Všechny zmíněné nápady představují koncepce filmové propagace vymyšlené v zahraničí a implementované do českého prostředí. Cinema Royal je jednou z nich. Jde o tři až čtyři promítání do roka, kterým předchází důkladná příprava a propracovaný způsob komunikace a prezentace v den konání. Návštěvníci do poslední chvíle nevědí, co se bude hrát, neznají místo projekce a ani dress code, ve kterém mají přijít. Ivo Andrle celý projekt představil na videozáznamu promítání posledního filmu, jimž byl Vymítač ďábla. Vysvětlil, že lidé se sešli v Praze na Starém městě, kam měli přijít oblečeni zcela v černé barvě. Přes Karlův most došli v průvodu do budovy bývalého Kina U hradeb, kde na ně čekalo zinscenované vymítání, projekce filmu a party. Slovem party také označuje Andrle celý projekt Cinema Royal a říká, že je určen především lidem, jež si chtějí užít netradiční zábavu – mejdan. Moderátor Chris Torch poté zjišťoval, do jaké míry Andrle a jeho tým své projekty před jejich uvedením analyzuje, dostalo se mu odpovědi, že se povětšinou jedná o metodu pokus-omyl. Nad průzkumy převládá intuice organizátorů.
O hledání cest k novému publiku na závěr bloku 2 hovořil i Jiří Sulženko, který působil v letech 2007–2012 v KC Zahrada na Jižním městě v Praze. Na příkladech větších či menších neúspěchů v realizaci různých projektů prezentoval základní vizi KC Zahrada, jejímž cílem bylo vytvořit aktivní občanskou společnost na periferii Prahy. Ačkoli byl původní program KC Zahrada kvalitní, zjistili, že obsah nestačí, a proto hledali nové cesty k publiku. Vsadili na netradiční dramaturgii, a tak se děti na jednom z největších sídlišť Prahy mohly učit základním technikám beatboxu, grafity či joja. Začali také s komunitním zahradničením, které považují za jeden z nejúspěšnějších projektů, jenž funguje doposud. Jako občanské sdružení Zahrada2020 organizují také festival Street for Art, který vstupuje do veřejného prostoru. V roce 2012 vytvořili ze stanice metra Opatov Divalo Šnek, na jehož prknech se představily především děti, jež vyrostly na Jižním městě a které pro tuto příležitost vymyslely a nastudovaly divadelní hru Jižák město snů. Hra sklidila u obyvatel sídliště veliký úspěch. Lidé dle Sulženka nemají potřebu objevovat neznámé, trpí předsudky, které je potřeba odstranit. Nejosvědčenějším prostředkem je podle jeho slov osobní kontakt, který zafungoval v nejedné situaci.
Tento blok vzbudil v publiku emoce, někteří lidé zdůrazňovali až příliš vekou negativitu prezentovaných příspěvků. Kultura by měla především vzdělávat a „obdělávat“ publikum, jak zhodnotil jeden diskutující. Na jeho reakci reagoval německý host slovy, že není důležité tvořit edukativní či jiné baličky zážitků. Cílem je, aby lidé vnímali kulturu jako nezbytnou součást života.
Po přestávce následoval blok 3 Publikum – partner a spolutvůrce, který se věnoval proměňujícím se preferencím publika ve vztahu k umění. Postupně vystoupili Shipra Ogra, zástupkyně London Bubble Theatre Company, Eva Kesslová, ředitelka Orchestru Berg, a Aleš Burger, lovec projektů crowdfunding-ového portálu HitHit.
Především mladší generace se chce podílet na uměleckém a organizačním procesu. Tento trend potvrdila i Shipra Ogra z britské divadelní společnosti London Bubble. Umělecká rada ji před čtyřmi lety snížila finanční příspěvky, a tak London Bubble neměl dostatečný obnos na již několik let zavedený letní festival. Tato skutečnost vyvolala velkou vlnu nevole. Diváci nechtěli o svůj letní program přijít a začali divadlu nabízet pomoc. Vlna solidarity přiměla divadelníky přemýšlet o nových přístupech práce s publikem. Rozhodli se tedy dramaturgický plán vložit do rukou fanoušků, kteří v roce 2009 poprvé navrhovali divadelní hry, které by chtěli vidět. Vítězný titul vybrala odborná porota složená z režisérů, herců, novinářů a mnoha dalších odborníků. Kreativitu a inovace považuje Ogra za jádro London Bubble, avšak zdůraznila, že díky tomuto přístupu bývá divadelní společnost také často kritizována. Název příspěvku Divadlo s (a nejen pro) diváky vystihuje dle Ogry základní změnu v přístupu k publiku v její organizaci. Divák již není pouhým příjemcem uměleckého obsahu, ale také jeho spolutvůrcem. Pocit participace publika hraje v dnešní době významnou roli, protože hlavním aktivem kulturních organizací jsou především jejich diváci.
Eva Kesslová přivedla řeč směrem k hudebnímu publiku, jež podporuje Orchestr Berg. Orchestr Berg je mladé hudební těleso, které se snaží prezentovat současnou hudbu a hudbu 20. století netradičními způsoby. Aby upoutali publikum, nebojí se spojovat s jinými formami umění, jako jsou tanec, divadlo, videoart, a často také vystupují na netradičních místech. Naposled zahráli například v Centru současného umění DOX či v industriálním objektu bývalé prádelny v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde uspořádali noční hudební maratón. Cestu k novým posluchačům jim ukázal projekt TimeINg, jehož součástí je skladba pro stovku metronomů Poème symphonique od Györgye Ligetiho. Metronomy musely být spuštěny v rámci happeningu najednou, a tak Orchestr Berg hledal dobrovolníky, kteří by jim skladbu pomohli „odstartovat“. Do projektu se zapojilo mnoho lidí, kteří navázali s orchestrem dlouhodobou spolupráci. Po této zkušenosti založili Klub andělů. Andělé nabízejí hudebnímu tělesu pomoc nejen ve formě finančních darů, ale i času a svých schopností, čehož si, jak řekla Kesslová, velmi cení. V projektu NUBERG zapojují hudebníci publikum odlišným způsobem. Na webových stránkách www.berg.cz prezentují skladby současných autorů, které si mohou posluchači přehrát a poté hlasovat o nejlepší z nich. Během roku pořádá Berg také mnoho akcí, které hudební soutěž doprovázejí. Projekt NUBERG do škol, který Kesslová prezentovala na závěr, je dalším nástrojem, jehož prostřednictvím orchestr navazuje kontakt s publikem, tentokrát dětským.
Třetí blok uzavíral Aleš Burger, který hostům konference představil projekt Hithit. Hithit je crowdfundingový portál. Odložíme-li anglický název, jedná se ve své podstatě o způsob hromadného financování, který umožňuje lidem získat prostředky na realizaci konkrétního projektu. Jako první sbíral na Hithit finance Xavier Baumaxa. Na vydání dvojdesky potřeboval 200 000 Kč, vybral 303 380 Kč, tedy o 52 % více než žádal. Crowdfunding není charita, jak vysvětlil Burger. Příspěvky od lidí umělci získají na základě nabídky odměn, jež si lidé vybírají. Odměny jsou v různých cenových relacích. V případě Baumaxy šlo například o vstupenku zdarma spolu s podepsaným CD za 200 Kč či soukromou party s koncertem za 15 000 Kč. Na získání stanovené částky má každý projekt pětačtyřicet dní, pakliže ji nezíská, všechny již zaslané finanční obnosy se vrací zpět přispěvatelům. HitHit dle Burgera podporuje pouze projekty s reálnou šancí na úspěch. Na webu nabízí projekty etablovaných umělců, kteří mohou stavět na již vytvořené fanouškovské základně. V rámci diskuze Burger zdůraznil, že HitHit má i určitou vzdělávací funkci, a to díky tomu, že seznamuje veřejnost s částkami, jež jsou potřeba na realizaci uměleckých projektů. Eva Kesslová reagovala na tuto odpověď podobně. Řekla, že Orchestr Berg zveřejňuje též cenu jednotlivých projektů, aby nejen jeho Andělé měli přehled o finanční náročnosti jednotlivých představení.
Závěrečný blok se věnoval dětskému publiku. Jako první vystoupil host z Itálie – Barbara Minghetti představila projekt Opera J. Ondřej Horák prezentoval své zkušenosti a názory při práci s publikem ve výtvarných institucích a Eva Blažíčková představila projekt Špalíček, který prostřednictvím tance pracoval s dětmi ze sociálně slabých rodin.
Barbora Mighetti o projektu Opera J uvedla, že se snaží odstraňovat předsudky vůči opeře mezi lidmi, a to zejména v Itálii, kde byla od pradávna opera brána jako rodinná záležitost, avšak s postupem času se vytratila z italských domácností. Dnes je mezi lidmi a operou propast. Prostřednictvím projektu Opera J se z ní snaží zájemce vytáhnout, a proto s nimi hovoří o hudbě, především potom s dětmi, kterým se snaží složité operní árie vysvětlovat. Dojdou-li děti k pochopení, nadchnou se a stávají se dle Minghetti zapálenými fanoušky tohoto hudebního žánru. Opera J je projekt, na kterém děti plně participují, nejen že v něm hrají, ale vytvářejí i kostýmy či rekvizity. Během realizace představení se mohou setkat s režiséry či se zástupci jiných divadelních profesí. Komunikují společně na speciálním webu. Zde mohou hrát mnoho tematicky zaměřených her. Edukativní složka projektu je velmi propracovaná, je zábavná, a tak děti ani nepostřehnou, že se učí hudbě. Opera J momentálně působí ve třech zemích – Itálii, Francii a Německu. Každý rok je věnován jinému skladateli. Rok 2013 patří Wagnerově tvorbě, následující rok bude naopak zasvěcen Verdimu a jeho opeře Aida.
Práci Ondřeje Horáka spojuje výtvarné umění. Ve svém příspěvku představil projekty s odlišnými skupinami publika – od dětí počínaje po obyvatele věznic či určitých lokalit konče. Horák jako ředitel Lektorského centra GASK (Galerie Středočeského kraje) vedl několik projektů zaměřených na děti. V rámci Gasktour jezdil londýnský double decker středočeským krajem a seznamoval děti se současným výtvarným uměním. Na realizaci projektu pracoval s významnými umělci, například s finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého Jiřím Frantou a Davidem Böhmem, kteří pokreslili povrch autobusu, v němž bylo ukryto několik děl významných výtvarníků. Úkolem dětí potom bylo tato díla najít. Součástí projektu byla hra Umělecké střevo – lidé by se podle Horáka neměli umění bát a opovrhovat jím, protože každý z nás má s nadsázkou řečeno tzv. umělecké střevo. Horák vzal děti také do „vnitřností“ galerie, do depozitáře a otevřel jim i ostatní dveře, jež obvykle zůstávají návštěvníkům zavřené. Tento přístup se nesetkal s pozitivními reakcemi zejména u starších pracovníků, avšak po prvotní zkušenosti byli i oni této vizi komunikace galerie s publikem nakloněni. Horák ve svých projektech pracoval například i se seniory, kterým půjčoval obrazy, jež v galerii ležely již několik let. Staří lidé s obrazy navázali vztah a byli o nich schopni vyprávět i několik desítek minut, což byla pro Horáka velmi důležitá odezva, která jej utvrdila v názoru, že takovéto akce mají schopnost stavět mosty mezi lidmi a výtvarným uměním. V projektu Benzinka, který trval čtyři roky, měl ambici navázat aktivní kontakt s obyvateli Slaného, města, u něhož objekt bývalé benzinové pumpy okupoval uměleckými intervencemi. Odehrávaly se zde rozmanité site specific projekty a performance, avšak lokální obyvatelstvo akce, na rozdíl od odborné veřejnosti, příliš nepřijalo. Zdůraznil, že změna místa uměleckých projektů není samospásná a vždy je důležitý jejich obsah. Příspěvek Ondřeje Horáka vyvolal řadu emocí jak negativních, tak pozitivních. V samotném závěru jeho vizi a práci s publikem ocenil i moderátor Chris Torch, který mu vyjádřil podporu.
Eva Blažíčková si získala publikum svým projektem Špalíček, který byl připravován v rámci výročí padesáti let od úmrtí skladatele Bohuslava Martinů. Na netradičním tanečním představení spolupracovala s dětmi, které doposud neměly žádnou zkušenost s pohybovým vyjádřením. Ve video ukázkách z dokumentu Olgy Sommerové prezentovala hostům konference svůj mnohdy tvrdý přístup k malým tanečníkům, o to více si získala jejich pozornost. Děti na prvních zkouškách nepřestávaly mluvit, nesoustředily se a Blažíčková je za to velmi důrazně kárala. Na samém závěru bylo možné pozorovat neuvěřitelnou proměnu jejich osobností. Chaos vystřídala disciplína. Divoké děti se proměnily v empatické bytosti, jež na jevišti tančí a vyjadřují své pocity pohybem. Hlavním poselstvím příspěvku Evy Blažíčkové bylo, že děti skrývají neuvěřitelný tvůrčí potenciál. V následné diskuzi promluvila také její bývalá žačka, v současné době taneční pedagožka, Lucie Plachá, jež se na realizaci tanečního představení podílela. Práce na projektu pro ni znamenala důležitou životní zkušenost, protože výsledek a pokroky dětí, jež mohla sledovat, ji utvrdily v tom, že tanec má schopnost rozvíjet osobnost.
Konference byla zakončena rozhovorem Chrise Torche s Ondřejem Hrabem a Janou Svobodovou o sociálně uměleckých projektech Divadla Archa. Ti představili nový divadelní projekt, do kterého jsou zapojeni obyvatelé malého města Kostelce nad Orlicí.
Fotogalerie a prezentace z konference jsou ke stažení na http://www.programculture.cz/cs/mezinarodni-konference-republikum
Fotografie © David Kumermann
Kontakt: Česká kancelář programu Kultura, E info@programculture.cz, T +420 224 809 118
