Hudební pohádka Velký uši v Eliadově knihovně

Eliadova knihovna DNz uvede 26. května v 11.00 premiéru hudební pohádky Velký uši pro děti od čtyř let. Příběh je inspirován starořeckým příběhem o králi Midasovi, který byl za své rozhodnutí při hudební soutěži potrestán bohem Apollónem oslíma ušima.

Příběh dvou dívek, které se potkají v lese a vydají se na dobrodružnou cestu za tajemstvím ukrytým v jeskyni. Cestou je provází stará slečna sova, potkají šedivého skřítka a ducha ticha, dají si indiánská jména a navzájem se od sebe mnoho naučí. Každá z dívek se totiž něčeho bojí a na této cestě se musí se svým strachem vypořádat. Inspirováno příběhem krále Midase.

Hudba, rytmus, zvuky, šumy a ruchy jsou v této pohádce hlavními hereckými/inscenačními nástroji. Právě díky nim se děti aktivně zapojí do vyprávění příběhu. Navíc si na základě zvuku, rytmu a melodie samy ve své fantazii vytvoří obrazovou složku příběhu. 

V inscenaci je použita Orffova metoda (Schulwerk), která hravou formou rozvíjí elementární smysl pro rytmus, intonaci a hudebně-pohybové cítění. Prostřednictvím všestranných aktivit a tvořivých dětských hudebních her se u dětí prohlubuje jejich fantazie, představivost, kreativita a hudební vnímavost. 

V pohádce účinkují Jana Kozubková a Markéta Dvořáková, které se spojením hudby a herectví soustavně zabývají již dlouhou dobu. Scénu vytvořila Jana Hauskrechtová, režii má Lucie Ferenzová, která odpověděla na několik otázek.

V čem spočívá Orffova metoda, kterou v pohádce používáte?
Základní svazek „Rytmicko-melodická cvičení“ Carla Orffa je uveden slovy: „Schulwerk si klade za úkol vést jako elementární hudební cvičení k prasilám a praformám hudby. Friedrich Reusch k tomu v jedné předmluvě „Hudby pro děti“ poznamenal: „Hudební příklady rytmicko-melodických cvičení, „primitivní hudba“ v pravém slova smyslu, jsou laikovi svým hravým a tanečním charakterem lehce přístupné. Jako každá autentická lidová hudba je tato hudba dosud spojena s pohybem, to znamená, že jednota hlasu, vytváření zvuků a pohybů vychází z čisté potřeby vyjádřit se a není ještě zničena. Rytmus jako prasíla je ztvárněn v nejprimitivnější formě tleskáním, dupáním a kroky.“ 

Bude u pohádky záležet na hudebním nadání dětí?
Spíš by si díky příběhu a divadlu děti mohly uvědomit, že něco jako hudba existuje, že existuje rytmus a melodie, a také ticho. Trochu se zaposlouchat. Jaké zvuky často vůbec nevnímáme, jaké jsou nám příjemné a jakých se naopak bojíme. Celá pohádka je hodně o strachu. Jedna z postav má totiž příliš velké uši, za které se stydí, druhá se zase bojí ticha. V průběhu dobrodružné cesty se z nich stanou kamarádky a na konci se svého strachu zbaví tím, že ho pojmenují.

Ony tu scénu budou vytvářet hudbou?
Ano. Využijeme kytaru, basu, zpěv a looper, čímž holky vytvářejí atmosféru jednotlivých situací. Ale i různé jiné předměty či věci, které se stanou hudebními nástroji. A pak je tam ještě několik masek, čili postav, které na cestě potkají. Je to takové lesní divadlo. Děti budou scénu spoluvytvářet např. luskáním, tleskáním vytvoří atmosféru deště nebo hlasem atmosféru bouřky, jindy zase budou rytmicky spoluvytvářet na dřívka atmosféru rituálu atd. A na konci nebude chybět tanec.

Po dramaturgii Višňového sadu režírujete pohádku pro docela malé děti. Není to příliš velký skok?
Docela to navazuje...

Takže v principu jde o stejné divadlo?
Ano.