Krylovy protestsongy v Zemi Lhostejnost, nové inscenaci Doda Gombára

Švandovo divadlo na Smíchově představí ve své studiové novince písničkáře a básníka Karla Kryla jako kacíře i proroka. Inscenace Země Lhostejnost přiblíží konec disentu v Čechách i Krylovo rychlé střízlivění z polistopadové euforie. Premiéru chystá režisér Dodo Gombár v sobotu 5. října 2013.

Karel Kryl jako písničkář s výjimečným básnickým talentem, ale také jako vizionář a prorok, jehož skeptické názory publikum v porevolučním nadšení najednou nechtělo slyšet. Člověk hořce zklamaný novým vývojem a jeho lídry, člověk, kterému na konci života možná žalem puklo srdce… I tak ukáže Karla Kryla inscenace Země Lhostejnost v režii Doda Gombára, který je zároveň uměleckým ředitelem Švandova divadla v Praze.

Nový titul tak odstartuje u Švandů trojlístek her o prorocích a básnících s podtitulem „Nesvatí“.  Ty podle Gombára vypovídají o „odvrácené straně - druhé tváři demokracie, života i společnosti“. V suterénním Studiu tak do konce sezóny zavládnou ještě Egon Bondy (inscenace Šaman v režii Viktorie Čermákové) a Jan Balabán (Možná, že odcházíme v režii Martina Františáka).
 

Kryl jako básník i prorok

Autory hry Země Lhostejnost Doda Gombára a Libora Vodičku inspirovaly hlavně Krylovy polistopadové eseje z let 1990-1993. Ty vyšly ve stejnojmenné sbírce nakladatelství TORST v roce 2012. Hra využívá i citací z Krylových básní, písňových textů a představí i jeho dosud nevydané eseje a úvahy. Tvůrcům je z rodinného archivu poskytla umělcova manželka Marlen Krylová - z jeviště tak veřejně zazní úplně poprvé. 

„Kryl šel vždycky proti proudu. A vždycky věděl, že minulost se zazdít nedá,“ říká Dodo Gombár, který k představení zároveň vybíral hudbu.  Společně s Liborem Vodičkou se ale rozhodl ukázat Karla Kryla jinak, než jak bývá obvykle vnímán. Hra Země Lhostejnost tak není oslavným medailonem nepochopeného „klasika“ ani vzpomínkovým večerem s písničkami, které v době Krylovy emigrace mezi národem zlidověly. Pomocí rytmizovaného slova, obrazu a komentáře hledají tvůrci i herci „svého“ Karla Kryla a svůj vztah k němu.

„Chtěli jsme tedy, aby bylo jasné, že jsme to MY, náš čas, náš věk, naše jednání… A že Karel Kryl ´jenom´ předběhl dobu. Hrajeme si také s tím, že je Kryl falešná modla - nemůže proto chybět Bratříček. I to jsme tam chtěli dostat. Ale hlavně jsme chtěli dostat tam nás: Čechy“ říká spoluautor hry Libor Vodička, který výsledný scénář označuje jako „politicko-poetický patchwork“, kde kousky různých látek sešité do jednoho kusu vytvoří nový, v tomto případě překvapivě aktuální vzor.

„Kryl skvěle pokračoval v české poetické tradici Havlíčka, Machara, Mahena, Dyka. Po roce 1989 to ještě chvíli zkoušel Antonín Brousek a z jiné strany Ivan M. Jirous, ale Kryl i za těch pár let, které mu byly v nových poměrech vyměřeny, došel asi nejdál. Je to poezie povětšinou časová, reagující, poezie vzteku i bolesti, víry, pokory, ale i nesmiřitelného boje. Poezie, v níž básník vždy plně ručí sám sebou a za každým slovem si stojí,“ míní Vodička.

Sám Dodo Gombár k tomu dodává: „V každé době či generaci jsou takzvaní nepohodlní lidé, lidé, od kterých něco očekáváme, většinou osobnosti z kulturně-společenského života. A jakmile odmítnou ta naše očekávání plnit, stávají se nepříjemnými či nepřijatelnými. Dokud byl Kryl jen písničkářem, tedy idolem, ke kterému lze vzhlížet, byl národ připravený se s ním ztotožnit. Karel Kryl ale podle mě - na rozdíl od mnohých jiných - nepřevlékl kabát, byl stejný před revolucí i po ní. A jeho nesmiřitelnost a zvyk říkat věci naplno se najednou staly nepohodlné. Umím se ztotožnit s pocitem člověka, který je ikonou, je obdivovaný, a najednou se ocitne na druhé straně barikády jen proto, že nehladí po srsti. Kdyby byl národ důslednější a sebekritičtější, musí uznat, že Kryl zůstal Krylem, tím samým, kým byl v šedesátých letech, byl i v devadesátých. Změnila se jen doba, hrdina zůstal.“

V inscenaci s živou hudbou a rytmickými voicebandy se představí šest herců, z nichž každý může být a také je Karlem Krylem. Ze smíchovského souboru hrají Miroslav Hruška, Patrik Děrgel, Klára Cibulková, Petra Hřebíčková, pohostinsky vystoupí Jan Holík a Týna Průchová.

„Čím víc mám o něm načteno, nakoukáno a porozprávěno s jeho vrstevníky, tím dvojsečnější mám z něj dojem,“ říká o svém vztahu ke Karlu Krylovi jedna z protagonistek představení, herečka Klára Cibulková. „Asi to žádný ´brouček´ nebyl, ale za vším tím řvaním, kritikou, ironií, cynismem, ješitností a ambicí člověk cítí velké lví srdce, pokoru, sebereflexi a zanícení pro život jednotlivce i společnosti. Kryl se nedá v autě poslouchat jako kulisa, nad ním  člověk musí přemýšlet. Protože to není jen tak a není to jedno…“
 

Po Krylovi ještě Bondy a Balabán

Jak připomíná dramaturgyně Lucie Kolouchová, nová sezóna u Švandů nazvaná Druhá tvář bude plná přeměn a proměn. Po Krylovi se ve studiovém prostoru divadla brzy představí ještě další dva literáti s básnicko-prorockým nadáním.

Od 15. února 2014 ve smíchovském podzemí zavládne „Šaman“: inscenaci na motivy knihy Egona Bondyho Šaman zrežíruje Viktorie Čermáková. Od 22. března 2014 pak uvidíme jevištní adaptaci knihy Jana Balabána „Možná, že odcházíme“ v režii Martina Františáka – stejnojmenná kniha byla vyhlášena Knihou desetiletí v anketě sdružení Litera a získala i titul Kniha roku 2004 v anketě Lidových novin.

„Naše Studio jako podzemní řeka, temný proud, ze kterého se vynořují fragmenty slov, obrazů a vizí,“ slibují Dodo Gombár s Lucií Kolouchovou a dodávají: „Dnešní společnost ze strachu či neschopnosti formulovat jasné názory a postoje se vyzbrojuje výroky a citáty autorit. Pro nás bude tato sezona příležitostí postavit vedle nich názory a postoje vlastní. Švandovo divadlo otáčí kormidlo k náročnějším výzvám.“
 

http://www.svandovodivadlo.cz/