Zemřel teatrolog, dramaturg a překladatel Karel Kraus
Karel Kraus, divadelní dramaturg a překladatel (1920–2014), zemřel po krátké nemoci v sobotu 15. března. Česká – nejen divadelní – kultura v něm ztrácí osobnost evropského formátu, jednu z posledních, které formovaly české poválečné divadlo.
Po celý jeho život mu byla tvůrčí práce často násilně přerušována, tak jako byla podvakrát přerušena jeho vysokoškolská studia, poprvé německou okupací 1939, podruhé únorovým převratem 1948. Vystřídal dlouhou řadu zaměstnání, ale přesto se největším dílem věnoval divadlu, především v několika obdobích, kdy mohl být aktivním dramaturgem. Většinou nepřesáhla pět roků: v letech 1945–1950 v Městském divadle na Vinohradech po boku Jiřího Frejky, 1956–1961 v činohře Národního divadla, kde byl nejbližším spolupracovníkem Otomara Krejči, v letech 1965–1972 v Divadle za branou, mezi jehož zakladatele patřil, a v letech 1990–1994 v Divadle za branou II. Dohromady je to jen málo přes dvacet let, počítáme-li i dvě epizody v jiných divadlech, které však nebyly bezvýznamné (v roce 1944 několik měsíců v nově založeném Beskydském divadle a krátký pobyt u Wericha v roce 1955), tedy ani polovina dlouhé profesionální dráhy Karla Krause. Každé z těchto období je však zapsáno do historie našeho divadla. A každé končilo zpravidla ve chvíli, kdy dosahovalo nesporných uměleckých vrcholů.
Jeho práci, alespoň té oficiální, byla proto údělem určitá fragmentárnost, to však bylo společné mnoha velkým projektům našeho kulturního a duchovního života v druhé polovině minulého století. Ve své mnohostranné činnosti, psaní, překládání a redigování – z nichž připomeňme redakci samizdatového sborníku O divadle – si však Karel Kraus udržel vnitřní kontinuitu, náročná měřítka, z nichž nikdy neslevoval.
Stal se u nás vzorem profese dramaturga nejen proto, že téměř všechna jeho další činnost – překladatelská, publicistická a redaktorská, byla a je spjata s divadlem, ale především pro něco mnohem vzácnějšího: pro neokázalou charakterovou pevnost, s níž pomíjel politické tlaky i dobové módy. Dramaturg v jeho pojetí je především vnitřním kritikem daného souboru, jeho programu i práce. Nemůže čekat ani osobní publicitu, ani světlo ramp a jeho ctižádosti musí stačit zavazující vědomí, že je spoluodpovědný za utváření toho, čím v historii divadla přežívají výkony herců i celých souborů, i když jejich tvůrci už dávno nežijí: ducha divadla, jeho smyslu.
V době, kdy byl Karel Kraus po úspěšné éře Otomara Krejči v činohře Národního divadla na příkaz z nejvyšších stranických míst propuštěn, mu na čas Divadelní ústav posloužil jako existenční záchrana. Záhy se ukázalo, že Krausův příchod znamenal pro ústav – tehdy poměrně nový – velký zisk. Jako vedoucí činoherního oddělení byl iniciátorem nově vzniklých edičních řad, ale zdůrazňoval i význam divadelní dokumentace, podporoval rozvíjení informačních databází, vytváření soupisů inscenací, dat o souborech, soupisů české dramatické literatury. Byl jedním z iniciátorů filmových dokumentárních záznamů divadelních inscenací, což byl vzhledem k tehdejším technickým prostředkům a nákladnosti úkol nejnáročnější; zkoušel se proto nejprve pouze na úryvcích inscenací, vrcholu dosáhl filmem Radúze Činčery Romeo a Julie 63 o vzniku inscenace v ND (1963).
Po letech, v roce 2001, byla Krausova kniha Divadlo ve službách dramatu prvním svazkem nové knižní řady Divadelního ústavu Eseje, kritiky, anylýzy, věnované velkým osobnostem českého divadla. Autor za ni obdržel Cenu F. X. Šaldy, jednu z prvních poct, které ho čekaly vesměs až v závěru života. Od roku 2004 až do své smrti byl Karel Kraus předsedou Ediční rady Divadelního ústavu; Divadelní ústav mu vděčí i za jedny z posledních větších prací ze závěru jeho let: velký rozhovor, který s ním vedla B. Topolová pro Divadelní revui v roce 2011 a který lze pokládat za jeho odkaz české kultuře, a překlad Giraudouxovy Júdit, který odevzdal edičnímu oddělení na konci podzimu loňského roku pro plánovaný svazek her Jeana Giraudouxe. Překlad tak vybroušený a svěží, jako byly všechny předchozí, jako by nebylo početných let, jež uplynula od prvního.
Institut umění – Divadelní ústav se loučí s Karlem Krausem s lítostí, především však s vděčností, a s připomínkou slov, jimiž uzavíral svůj rozhovor nejen s jeho autorkou, ale s námi všemi: „Jsem přesvědčen, že by lecčemu – i zcela praktickým řešením – pomohlo, kdybychom zůstali u původního, celkem jednoduchého významu slova kultura: starost a péče, aby se něco vydařilo (...). A jde-li o plody rukou nebo ducha, to zdařilé opatrovat, aby neponičené zůstalo k užitku těm, co přijdou po nás. Tedy respektovat a rozvíjet hodnoty, v nichž naše civilizace nachází způsob, jak být člověkem.“
