O kulturní zájmech a potřebách obyvatel hl. města Prahy: čím může a nemůže být výzkum veřejnosti

Agentura STEM provedla na přelomu listopadu a prosince minulého roku reprezentativní šetření pražské populace starší 15 let. Na otázky týkající se nabídky a „spotřeby“ kultury odpovědělo 850 respondentů. Je na škodu věci, že šance diskutovat o kulturních zájmech a potřebách Pražanů a tedy o výsledcích výzkumu byla na lednovém workshopu, kde byl výzkum prezentován, poměrně značně limitována očekáváními a z toho vyplývající atmosférou. Ten byl prostoupen nespokojeností účastníků se způsobem rozdělování omezených finančních zdrojů na kulturu. Za této situace nemohl být žádný výzkum názorů veřejnosti v oblasti kultury praporem, pod kterým by se mohl kdokoliv shromáždit. Nebylo by pak ani žádným překvapivým zjištěním, že z hlediska priorit není kultura něčím, co je v popředí potřeb veřejnosti. Tento výzkum mj. není jediným, který se této otázky dotkl, a v posledních letech nebyl publikován žádný, který by ukazoval něco jiného.

Je bezesporu obtížné oddělovat kulturu od ostatních oblastí života, neboť v jistém slova smyslu můžeme samozřejmě postavit rovnítko mezi kulturu a společnost vůbec. Přesto se s pojmem kultura pracuje mnohem častěji v tom užším slova smyslu a, jak ukázal i navazující workshop, na jejím přesném vymezení se zdaleka ne všichni shodnou. Tak jako je ale nutno vymezovat kulturu vůči jiným oblastem, i diskutované financování znamená rozdělování a vykazování finančních prostředků po oblastech, i když se velmi často jedná o věci, které spolu úzce souvisejí a v řadě ohledů je lze pokládat za neoddělitelné. Přesto nikdo asi nepochybuje o tom, že rozpočet města musí mít nějakou přehlednou strukturu výdajů a příjmů. Vydávají-li se veřejné prostředky tzv. na kulturu, vydávají se i na vzdělání, prevenci kriminality, na zdraví (třeba to duševní) a mnohdy ani rodina nepřijde zkrátka. Podobně, chce-li výzkum předložit nějakým způsobem strukturované výsledky, musí pracovat s otázkami, které je teoreticky možné donekonečna upřesňovat, a s pojmy, na kterých se neshodne ani kulturní elita v Praze.

Momentka, kterou pak výsledná zjištění představují, není dokonalou fotografií, na které bychom mohli spatřit do detailu, jak to všechno s kulturou je. Představuje sérii průřezů lidských názorů a postojů z nejrůznějších úhlů, které zahrnují jejich motivy, očekávání, ale i přání, iluze i deziluze. Cílem by nemělo být diskutovat hlavně to, jak moc je tento obraz dokonalý, i když i tato otázka je legitimní. Smyslem by mělo být především zamyšlení nad tím, zda jeho zjištění mohou obohatit náš pohled na svět a otázky, které nás zajímají. Ta pohlednice někdy koresponduje s vlastním viděním světa, někdy ne. Neznamená to, že je dobrá nebo špatná. Poskytuje informaci a mít informace je v každém případě výhoda, která usnadňuje a posouvá diskusi a dává příležitost najít lepší řešení. Tuto možnost je škoda nevyužít.

Kultura sice neznamená pro většinu Pražanů jednu z priorit, to je ale do značné míry vyvažováno faktem, že se lidé o kulturu v různých rovinách či oblastech celkem zajímají. A především, že si veřejnost v hlavním městě vysoko cení příležitostí, které kultura v Praze nabízí, a pokládá to za prestižní záležitost. Výzkum ukazuje, co zajímá tu kterou generaci a že většina lidí není výrazně limitována ve svých potřebách nabídkou. Patrné je, že mladí lidé jsou i v oblasti kultury aktivnější, jsou flexibilní a dokáží si o ni říct. Omezována je spíše starší generace. Není to však tím, že by v Praze chyběla kultura, která je zajímá. Jsou to zejména peníze, které pro významnou část této populace znamenají redukci jejich kulturních zájmů a potřeb.

Zdroj: Jitka Sýkorová, STEM, sykorova@stem.cz